I. Přátelství lze chápat jako dobrovolně přijatou formu mezilidských vztahů, která se zakládá na vzájemné sympatii, pocházející aspoň ve věcech, které jsou pro obě osoby podstatné, ze stejného smýšlení a hodnocení. Pro svou hloubku je třeba jej odlišit od vztahů, zakládajících se na společných cílech a úkolech a zájmech, jako je manželství nebo profesní kolegialita. Přátelství, cenné zejména jako prostor pro duševní a duchovní důvěrnost, je nepopíratelnou hodnotou, kterou nelze dost doporučovat.
Pojistkou trvalosti není závazek jako u manželství, ani vzájemná existenční závislost, nýbrž dobrovolné oceňování jeho vnitřní hodnoty. Přátelé jsou jedna duše v dvou tělech, říká Pythagoras. Pouze vztah, který se zakládá na dobru nebo ctnosti, nikoliv užitečnosti, je trvalý. Protože přátelství takový základ má, nemůže existovat mezi zlými lidmi, soudí Aristoteles. Je jednomyslností v božských i lidských věcech, spojenou s blahovůlí a milující náklonností, píše Cicero. Člověk bez přátel je sociálně chudý.Termín přátelství však trpí jistou inflací a mnoho vztahů, označovaných hrdým názvem přátelství, si takové označení vůbec nezasluhuje.
Na biblické půdě je známo přátelství mezi Davidem a Jonathanem (1Sam 18,1;20,17). Varování před špatným přátelstvím obsahuje Sir 6,5-17; 22,19-26; 27,16-21; Přísl 14,20; 19,6. Abrahám je nazván Božím přítelem (Iz 41,8). I Ježíš je líčen jako přítel (Jan 11,11; Luk 12,4; Jan 15,13-16; srv. také DV 2).
V traktátu De spirituali amicitia říká Aelred z Rielvaulx (12.st.), že skutečné přátelství mezi lidmi je bez Krista nemožné. Duchovní přátelství je podle něho nejlepší cestou k dokonalosti, vede k Boží lásce a poznání. (srv. také Následování Krista, 2, kap.8). Scholastikovo tvrzení se ovšem týká společnosti křesťanské, na jiném náboženském nebo nenáboženském základě je přátelství samozřejmě také možné, protože se jedná o obecně lidskou sociální hodnotu.
Speciální otázkou v dějinách církve byla a je přiměřenost duchovního přátelství v řeholním společenství. Na tuto otázku odpovídají význačné autority řeholního života různým způsobem. Basil Veliký například žádá, aby se mniši stejné komunity stejně milovali bez rozdílu, tvorbu přátelských kruhů odmítal. Proti takovým přátelstvím se také vyslovuje František Saleský a Vincenc z Pauly. Asi však měli na mysli tvoření malých klik, semenišť svárů. Ve velkých komunitách cisterciáků bylo takové přátelství hodnoceno kladně. Kritériem prospěšnosti duchovního přátelství je intenzifikace lásky k Bohu a bližnímu.
Přátelství mezi lidmi není vztahem mezi dvěma „duchy“, ale dvěma psychofyzickými subjekty. Proto je v osobnostním kontaktu přítomno spoluzaznívání v smyslu vnímání a oceňování tělesné manifestace krásy lidské osoby, o které říká zesnulý papež, že persona est amanda propter se ipsam, což Josef Seifert hodnotí jako princip personalizmu. Důraz je přitom položen na krásu personální, která má zřetelnou prioritu, nikoliv fyzickou. Zmiňované vnímání manifestace krásy osoby není cosi mravně defektního, devalvujícího do tělesna, ale vyplývá z pravdy člověka.
S příslušnými mravními důsledky je třeba počítat u přátelského vztahu dvou lidí opačného pohlaví, kteří mají heterosexuální orientaci. Analogické platí u orientace homosexuální. Není bez zajímavosti, že se Bernard Häring vyslovil skepticky vůči tzv. platonickému přátelství. Také z toho důvodu je důležitá oproštěnost přátelství od závazku. Pokud by začalo ztrácet svůj „ideální“ ráz, měli by přátelé disponovat nespoutanýma rukama k úpravě jeho podoby.
Duchovní přátelství mezi muži a ženami je delikátní otázkou a nesklouzne do nežádoucích poloh pouze tam, kde přátelská láska a výměna srdcí slouží společnému povolání a cestě k Bohu, jak tomu bylo v případě Františka z Assisi a Kláry, Terezy z Avily a Jeronýma Graciána, Františka Sáleského a Františky de Chantal. Jinak se snadno může stát vztahem podobným vztahu manželskému. Někteří moralisté se k takovému projektu stavějí až překvapivě skepticky. Značnou roli hraje samozřejmě otázka věku zúčastněných, intenzita víry a přesvědčení o smysluplnosti přijatých řeholních, kněžských nebo manželských závazků, které by sklouznutím přátelství do nežádoucí polohy vážně utrpěly.
II. Je-li skutečné přátelství mezi lidmi bez Ježíše Krista nemožné, jak se soudilo v názorově stejnorodé společnosti, jaké podoby nabylo duchovní přátelství v Ježíšově životě? Uskutečnil je? Jsou známé jeho výroky na adresu učedníků, které nazývá přáteli (Luk 13,4 aj.). Vzhledem k jeho nesrovnatelnému postavení vůči druhým lidem (ve světle víry) však není možné u něho uvažovat o vztahu, který by charakterizovala zásada rovného s rovným.
Protože však u přátelství je vždycky nutné počítat s reciprocitou, musí se nejvíc ze všech přátelských vztahů (i když ne pouze, viz učedníky nebo Lazarovu rodinu) blížit na srovnatelné úrovni Božího Syna s nějakým člověkem vztah Ježíše Nazaretského k Janu Křtiteli, protože ho označuje za největšího z veřejně působících lidí (Mt 11,11). Vztah obou těchto mužů je bohužel obestřen do značné míry tajemstvím, protože zprávy o něm jsou skoupé. Přitom právě zde jsme na stopě jednoho subtilního pozemského pramene celého křesťanství.
Než se však budeme zabývat vztahem obou mužů, bude prospěšné zůstat v obecné rovině možných přátelských vztahů k Ježíši z Nazareta. Pro věřícího křesťana je důležitou samozřejmostí vypracovat si k němu promyšlený, přesvědčivý vztah.
Vytvořit si osobní teologii, která je výsledkem prolnutí nauky církve individuálním laděním člověka, je samozřejmostí například pro každého, kdo má příležitost „apoštolovat“. V obecně platném materiálu nutně zaznívá osobní nota, která dodává řečenému na přesvědčivosti. I zde platí verba movent, exempla (zřetelné známky osobního zaujetí a odhodlání podle osvojeného programu důsledně postupovat) trahunt.
Přitom se jistě opře o vykrystalizované přesvědčení církve, která o Nazaretském mluví jako o bohočlověku. K tvorbě promyšleného vztahu přispívá osobní ladění. Někteří lidé mají vnitřní potřebu opřít se o Krista jako o vševládce, Pána, suveréna, jehož poddanými se rádi, s jakousi spontánností cítí, aniž by popírali druhou, lidskou stránku jeho bytosti, i když ji prakticky pominou.
Vladař je model jako král, bratr a jiné obvyklé Ježíšovy charakteristiky. Modely jsou užitečné, ale nemohou dokonale vystihnout skutečnost. To platí i o nejdražším modelu Otce, užívaném v hlavní křesťanské modlitbě.
Při takovém pohledu je místo sotva pro přátelství, nejvýš naprosté nerovnosti.
Druzí lidé to vnímají opačně. Nezpochybňují ani v nejmenším Ježíšovo božství, ale milují ho v jeho lidství, tam je těžiště jejich zaujetí pro něj. V takovém postoji je pro přátelství, i když plaché, určitý prostor. Podnětným k zamyšlení nad Ježíšovým lidstvím může být liturgický rok, jestliže v jeho průběhu stojí v těsném sousedství 6. leden s následující nedělí.
O slavnosti Zjevení Páně je Ježíš představen v nesčetných Betlémech jako dítě, kterému přinášejí mágové dary, o dva dny později, v neděli o svátku křtu Páně (což platí v roce 2006) je představen jako dospělý muž, právě pokřtěný Janem Křtitelem. Třiceti dlouhým, v mnohém rozhodujícím letům Ježíšova života je liturgicky vyhrazen jediný den. V den křtu se Ježíš objevuje na veřejnosti a zanechává za sebou neveřejný život třiceti let. Mimořádnosti kolem jeho osoby sotva prosvítají. Kdo se orientuje na jeho lidství, bude bezděčně ponoukán klást si otázku, co se asi v průběhu tolika let, zejména v Ježíšově nitru, odehrálo. To se také týká případného vzniku přátelství v jeho životě. I když je málo opor pro dotyčné poznatky, s nutnou opatrností něco přece jenom říci lze. (Americký biblista Kraeling soudí, že opona historie je tak hluboko stažená, že je bezúčelné chtít ji nadzvedat.)
„Dítě však rostlo a zesílilo naplněné moudrostí, a Boží milost byla na něm“, říká sv. Lukáš (2,40.52). Je sice pravda, že betlémské dítě je popisováno jako mimořádně moudré už ve 12 letech, ale je nepředstavitelné, že by při jeho fyzickém růstu nebylo docházelo také k růstu osobnostnímu, že by „naplnění moudrostí“ nezaznamenalo žádný vývoj, naopak lze uvažovat o procesu jejího rozvoje. Jeho osobní obzor, poznání i cítění, není hotový okamžitě, od počátku, beze změny.
Také u Ježíše probíhalo zrání na základě rostoucí životní zkušenosti. Dogmatické příručky mluví o získaném poznání, jaké je samozřejmostí v lidském životě, které ovšem různě kombinují s vyšším Ježíšovým poznáním.
Přemýšlel o světě. Hluboce a intenzivně. To nelze dost zdůraznit. Platí-li o jeho matce, že to všechno uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom, tím spíš to musí platit o jejím synovi.
Velmi bystře pozoroval lidi a ostatní stránky Otcovy tvorby kolem sebe, jak dosvědčují postřehy v jeho podobenstvích. Rovněž nelze pochybovat, že pozorováním světa živil svou lásku k Otci. Byl hotov svou duchovní zkušenost předat. Promítne li se naléhavost jeho poselství nazpátek, nesl v sobě jistě napětí mezi ideálem a realitou, které se živilo celospolečensky neutěšenými poměry tehdejšího Izraele. To se týká nejen „politiky“. S rostoucí zkušeností si uvědomoval priority vnitřního řádu před řádem vnějším, i když ten k žádoucímu uspořádání také patří.
K popisovanému přístupu přispívá i věrouka. D. Wiederkehr OFM Cap. doporučuje dát přednost zkoumání vztahu Syna k Otci, tedy vztahu dvou subjektů, před zkoumáním vztahu božské a lidské přirozenosti u bohočlověka, tedy v rámci jednoho subjektu.
Nyní je chvíle zamyslet se nad významem přátelstvím v jeho životě. Když jednoho dne uslyšel o působení Jana Křtitele, vydal se za ním (Mk 1,9 par). Důvodem muselo být obšťastňující vědomí souznění proroka u Jordánu s jeho vlastním pohledem. Revoluce, po které volali zeloti, musela proběhnout především uvnitř. Proto se Ježíš rozhodl podrobit křtu, který nabízel Jan, což nemusí být chápáno jako přiznání se k osobním vinám, ale k celospolečenskému propadu, a také Křtitelovu programu.
G. Strecker nevidí v Ježíšově vysvětlení bránícímu se Janovi evangelistovu snahu obhajovat bezhříšnost muže z Nazareta, ale polemiku s Janovými učedníky, požadujícími pro svého mistra mesiánský titul. Jde tedy o problematiku, kterou pozdější křesťanství nechalo daleko za sebou, která však tehdy, jak ukazuje Matoušova poznámka o potřebě naplnit celou spravedlnost (Mt 3,15), byla živá. Spravedlností, kterou Ježíš vysvětluje své rozhodnutí pro křest, je bezpodmínečné podřízení se Boží vůli. Právo, milost, spravedlnost a milosrdenství spadají v tomto pohledu vjedno. W. Grundmann, Matthäus, str. 97, cituje A. Schlattera, podle kterého Boží vůle, vedoucí Ježíše ke křtu, byla nejvyšší milostí a právě proto celou spravedlností.
Jan očekával křest Duchem, ale nevěděl, kdo ho bude udělovat. Když k němu přišel Ježíš a Jan mysticky vnímal (Jan 1,15nn), že má udělovatele takového křtu před sebou, bránil se ho pokřtít jako někdo nižší, který má být nadřazen vyššímu. Nemusí však jít pouze o toto. Jan mohl požadavek křtu vodou, vznesený budoucím křtitelem Ducha, chápat jako krok zpět ve smyslu materializované představy o ponoření, kterým přece křest obecně je. Křtít duchem totiž při použití živlu vzduchu analogicky k živlu vody znamená ponořit do neviditelného a životodárného Božího působení.
Ježíš zpočátku od Jana myšlenku křtu vodou přebírá a nechává křtít své učedníky, i když sám nekřtí, jak výslovně upozorňuje evangelista (Jan 4,2). Jakoby dočasně dovolil učedníkům vyhovět potřebě zájemců o hmatatelnější formu duchovního obdarování. Je to pořád ještě doba, kdy Ježíš působí vedle Jana ne jako jediný zvěstovatel. Třeba si živě představit situaci: na dvou místech Palestiny, která nejsou od sebe vzdálená, uskutečňují dva muži na sobě nezávisle přibližně stejnou duchovní nabídku. Lidé, ovlivnění touto nabídkou, přicházejí k jednomu i druhému. Čistě historicky vzato, co by asi tak mohlo vysvětlit trvalý význam jednoho a dočasný druhého?
Pokud odpovíme „obsah působení“, u obou je křest vodou pouhým nástrojem poselství. U jednoho, jak odvrátit soud, u druhého, jak vyjít vstříc blížícímu se Božímu království. Ježíš však křest vodou brzo přestává skrze své učedníky udělovat a věnuje se, jak předpověděl Jan, křtu duchem, totiž ponořením příjemce křtu do myšlenek, oblečených do slov (srv. Jan 1,33). Po této počáteční fázi Ježíšova spolupůsobení, kterou lze označit jako polosamostatnou, už v evangeliích nepadne jediná zmínka o provozování křtu vodou během Ježíšova pozemského působení.
Proč Jan, osvědčující tak hlubokou pokoru před přicházejícím Mesiášem, neposílá všechny zájemce o křest pokání na odpuštění hříchů, zejména své učedníky, k „ženichovi“? (Proč je mesiáš slavnostně odhalen u Matouše mnohem později?) Jak je možné, že ještě poměrně dlouho po Janově smrti existovala družina, zachovávající mu věrnost, když si její členové museli dobře pamatovat mistrovy výroky o tom, že se musí menšit a beránek Boží růst?
Doznívání Janovy činnosti zřejmě probíhalo pomaleji než by se dalo očekávat při jednoznačném předělu mezi starým a novým věkem, jak jsme na to v dějinách křesťanství zvyklí, mezi věkem největšího z těch, kdo se narodili z ženy a nejmenším v Božím království, mezi Janem, chápaným pouhopouze jako předchůdcem a tím, kdo je definitivně příchozí. Zanedbatelné také nejsou psychologické pohnutky přilnutí k „hlasu na poušti“, kde nerozhodovalo neosobní srovnání programů, nýbrž věrnost původnímu okouzlení. Konečně i Křtitelova doktrína byla dostačující pro kvalitní duchoví život.
Rozhodující pro Ježíšův nástup nepředstavoval jeho křest a srovnání duchovní nabídky obou mužů na dvou místech křtu, ale v první fázi Janovo zatčení a poprava a ve druhé fázi historické vyprchání jeho odkazu. Při takovém nazírání místo pro skutečné, ne pouze „útrpné“ přátelství mezi oběma muži skutečně je. O tom vypráví liturgie 24.nbsp;června. V hymnu druhých nešpor slavnosti Narození sv. Jana Křtitele se říká: Tys připravil cestu Páně…Ježíše Krista příteli…
Teprve když byl Jan popraven a Ježíš odešel do Galileje jako vhodného nástupního prostoru pro nyní už sólové působení, nastal čas jeho plného veřejného života. Ze vztahu obou mužů je patrná cena výměny duchovního bohatství a přinejmenším zdrženlivého duchovního přátelství.
To obvykle nechápou malí duchové. Duchovní přátelství mezi Ježíšem, který ponořuje do ducha a Janem, který ponořuje do vody (Jan 3,29) bylo u nich pochopitelně stiženo žárlivostí. Malí duchové mají strach z konkurence, který vítá každou námitku (srv. Mt 9,14 par).
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |