Během svého veřejného působení Ježíš nevycházel vstříc snaze posluchačů nakouknout za oponu budoucího věku. Naopak, vrací je pevně a neústupně do reality tohoto světa, který má být jejich starostí. Jsou však výjimky a polemika se saduceji o vzkříšení je jednou z nich. Biblické reálie byly mnohokrát vysvětlovány, takže jde o dobře známé okolnosti. Méně pozornosti se věnuje tomu, že Ježíš, vtažen do ožehavé debaty - velmi zlým nepřítelem je posměch - odkrývá oponu onoho věku (nikoliv světa, mluví se o eónu, a to je časový, nikoliv prostorový údaj). Co se z perikopy o rozhovoru se saduceji můžeme dovědět o svém vlastním osudu, až nadobro zavřeme oči?
Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Tak to bylo i v případě, který jste nyní popsali, jakoby řekl saduceům Ježíš. Takový případ je nepravděpodobný, ale budiž, je v zásadě možný. Rozumím, kam míříte. Kdyby se věk vzkříšených, který považujete za naivní fantazii, řídil stejnými pravidly jak tento svět, vyvstal by pro sedm bratrů a jejich ženu problém polyandrie, která vám právem připadá nemyslitelná. Vy se domníváte, že tím je zároveň dokázána nesmyslnost ideje vzkříšení. Jenže věci "tam" se mají jinak.
Kdo budou uznáni za hodné dosáhnout 1) onoho věku, 2) vzkříšení z mrtvých, zůstanou svobodní, nebudou se ženit ani vdávat. Přislibují se tedy dvě věci (dosáhnout věku a dosáhnout vzkříšení), ale věcně spadají vjedno. Bylo by totiž myslitelné dosažení onoho věku dočasně? Další Ježíšova věta to vylučuje: tito lidé už nemohou umřít, říká. Charakteristikum onoho věku je věčnost, nikoliv dočasnost, vzkříšení jako předpoklad vstupu do onoho věku je definitivní.
Jestliže lidé, hodní onoho věku, se nebudou ženit ani vdávat, jako těch sedm bratrů a jedna žena, proč mezi nimi bylo tolik svateb, proč v tomto smyslu zněl pokyn Mojžíšova zákona? Saduceové to při předložení případu, který si jistě pečlivě promysleli, vysvětlují: pro potřebu zplodit bratru potomka. Lze dodat: aby jeho rod před Hospodinem trval. Jednotlivý Izraelita může umřít, ale rody a kmeny zůstávají jako zaslíbená zem, jejíž podíl ten či onen rod získal (levirátní sňatek je vlastně protipólem cizoložství. Podvržené dítě přesouvá vlastnictví rodové půdy do cizích rukou, nejspíš pouze biologicky, nikoliv právně). Důvodem, proč už není třeba bratrovi vzbuzovat potomka, je skutečnost, že v onom věku mu už nehrozí smrt.
Proč však už v onom věku nezemře, dokonce nemůže umřít? 1) Protože je roven andělům. Nesnáz, že andělé jsou duchové bytosti, zatím co člověk zůstává právě vlivem vzkříšení natrvalo tělesný, se dá odstranit tím, že tertium comparationis andělů a lidí onoho věku není jejich bytost, ale existence. 2) Protože je Božím synem; Bůh mu jako vlastnímu dítěti udělil "rodičovskou" mocí účast na vzkříšení.
Zatím se v Ježíšově řeči vzkříšení pořád jenom předpokládá, ale nedokazuje. Že mrtví doopravdy budou vzkříšeni, dokazuje Ježíš Mojžíšovou iniciativou nazvat Hospodina, který ho oslovil v keři, Bohem tří patriarchů, což Ježíš označuje jako náznak vzkříšení. Proč je však nemyslitelné, že by se Hospodin prohlásil za Boha mrtvých patriarchů?
Ježíš to odůvodňuje slovy, která jsou považována za myšlenkový vrchol celé scény: všichni totiž jemu žijí, takový je slovosled řeckého originálu. Jistěže klíčové slovo je "jemu". Má se tomu rozumět tak, že všichni žijí v jeho službách, jak tomu bylo na královském dvoře? Lepší výklad bude morálním dativem. Pro Boha, "jemu", vlastně smrt lidí neexistuje, protože on si ji nepřeje. I nepřítel, rouhající se svatému Duchu, žije a bude žít, třebas tam, kde žít naprosto nechce. Pokud jde o Boží "názor" na všechny lidské tvory, oni žijí proto, že jde o názor efektivní, ne o zbožnou touhu. Boží myšlenka uskutečňuje realitu, Bůh pokračuje druhým stvořením. Nemohli saduceové tento Boží plán vyčíst mezi řádkami Mojžíšových knih, které jedině uznávali?
Být uznán za hodna onoho věku (řekli bychom: vyššího stupně existence) není plodem Boží svévole, ale záleží na člověku. Co bude s těmi, kdo hodnými onoho věku nebudou? Nabízí se odpověď: zůstanou mrtví. Ježíš ale mluví o nekončícím údělu zlých. Proto i u nich musí dojít ke vzkříšeni, ale ne k životu, ale k smrti (ovšem v duchovním smyslu).
Máme zájem o vzkříšení nebo je to pro nás informace, která na nás vlastně nedělá zvláštní dojem? Pozorovali jsme u sebe někdy neuhasitelnou žízeň po životě? Starý Zákon mluvil o odchodu lidí sytých svých dnů. Není celkové rozpoložení slábnoucího starého člověka, i když není nemocný, spíše milosrdnou přípravou přírody na smrt než na vzkříšení?
My ale někdy říkáme: já ještě musím žít kvůli svým dětem nebo neskončenému životnímu úkolu. V obou případech překračujeme vlastní já. Naděje na to, že budeme ochotni ocenit vzkříšení, závisí na ochotě k sebepřekročení, ve vůli žít pro jiné.
Ani to však nestačí. Jsme v situaci učedníků, kteří dostali eucharistii a nevěděli si s ní rady. K ocenění vzkříšení může skutečně dojít teprve v onom věku, protože tam budou splněny dvě nutné podmínky: nabídka naplnění bude vrchovatá a nezeslábne návykem. Snad by mohlo pomoci přirovnání k nekonečnému vodiči. Proud jím prochází obrovskou rychlostí, ale pořád je vlastně na začátku, žádný úsek nemá za sebou, protože dráha, kterou musí urazit, je nekonečně dlouhá.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |