Na událostech 17.listopadu 1989 měli nápadný podíl umělci, bez ohledu na skutečné nebo domnělé skryté síly, které měly v zákulisí tahat za nitky pouhé loutky, vypadající jako tvůrci děje, ačkoliv byly pouze jeho vykonavateli. Veřejnost dobře zná tu hlasité, tu šeptané narážky, sdělující, jak to tenkrát doopravdy bylo. Buď jak buď, na jevišti české historie se v listopadu objevili herci. Obrazný smysl tohoto sdělení se dokonale kryl se smyslem doslovným.
O to zajímavější je vyznání jejich přítomných pocitů, jak je mohl sledovat televizní divák. Tenkrát nemohli být neopojeni, dnes - jak zarmouceně ujišťují - nemohou být opojeni, naopak, sdílejí zkušenost s opičkou. Hlava bolí jako střep, žaludek je na vodě, nálada je pramizerná, na nohy by je měli postavit slanečci s oblohou ostře kysaného zelí.
Dokázala by církev nabídnout vystřízlivějící společnosti slanečky ze své provenience? Moudrost Starého Zákona mluví o řadě paralel Izraele s Českem, které vskutku stojí za zamyšlení. Početně malá společnost, žijící na strategicky důležitém místě; uchvatitel nalevo i napravo (Egypt, Asyrie, Babylon, Persie, Řecko-Makedonie, Řím); pomoc v bezvýchodné situaci "odjinud" (není třeba myslet pouze na Hospodina, nepřipomíná pomazaný Páně Kyros, pragmatik v službě vyššího smyslu dějin, jak se nad ním v středoevropském kontextu zamýšlejí čeští historici a filozofové, Gorbačova?); ostrý kontrast mezi euforií Exodu, (také ekonomickou, protože poskytl ženám otroků množství šperků) a nářkem na poušti po egyptských hrncích masa, ačkoliv byly poskytovány v domě smrti; neschopnost nést do vražedných životních podmínek sinajského poloostrova opodstatněné přesvědčení o síle, která se v boji s faraonem prosadila a která ujišťuje, že ani na poušti neochabne (ať už této síle dá dnešní člověk světonázorově ten či onen obsah); hrůza z obrů jako nezdolné překážky při vstupu do zaslíbené země. Kolik poučné analogie, chce-li se.
Nezralost lidu pro dar svobody, která nebyla "intelektuální", ale existenční nutností, vyžadovala čas, ale ten u jednotlivých osudů nečekal. Celá první generace - včetně vůdce Mojžíše - vymřela, než skončil velký Exodus stejně velkým Introitem po přebrodění Jordánu. Naučil se však Izrael chápat rozdíl mezi svobodou OD (Egypta) a svobodou KU (Palestině)? Jak se to mohl a měl naučit? Memorováním perspektivy, neustálým memorováním perspektivy, která se motivující perspektivou stane teprve tehdy, když je konfrontována s radikálně opačnou zkušeností a tuto konfrontaci vydrží. Jde vlastně o realizmus plný odvahy, který však neklesá do utopie. Říká se tomu víra (nechápat v náboženském, ale obecně lidském smyslu) a její nedostatek vyžaduje změnu smýšlení, přestavení konfigurace mozkových buněk. Říká se tomu pokání. Nelze dost zdůraznit, že pokání a víra jsou základní mravní data lidské přirozenosti, vyzývající člověka daleko za obzorem tradičního náboženského chápání.
Pravda, nejdříve je zapotřebí žít, pak teprve filozofovat. Co s hodnotami, které vypadají prakticky jako pomyslné, roste-li úzkost z nekončící nezaměstnanosti? Co se zaslíbenou zemí, chybějí-li fyzické síly se do ní dostat? V Dostojevského korespondenci je podán výklad rozhovoru Ježíše se Satanem o kamení a chlebech. Satanova rada vypadá velmi věrohodně: nasyť hladové a pak jim dej ideu. Ne, zní odpověď, darovaný materiální blahobyt nesplní očekávání. Jestliže se bez ideje nasytí, ovládne je nuda, které budou unikat za cenu radikální dehumanizace. Tak jim dej oboje, chleba včetně ideje. Výsledek bude stejný, zní odpověď, chopí se chleba a ideu odhodí. Je jenom jedna nadějná cesta: vštípit jim ideu, která by je natolik proměňovala, že najdou společnou cestu k společnému nasycení. Současným jazykem to vyjadřuje otázka: obejde se efektivní ekonomický program bez etického zajištění?
Dojde-li k humánně docilovanému blahobytu, který by se příznivě promítl dokonce i do životních potřeb bezdomovců, je toto zaslíbená země? Nikoliv, její prostor je nad obzorem materiálních zřetelů, třebas humánně zajištěných. Zaslíbená země je alespoň poněkud uskutečňovaná možnost, dřímající v národním geniu (dobrém duchu národa!), který v pestré rodině národů na určitém místě země v určitých kulturních souřadnicích uskuteční něco z velkolepé tvůrčí ideje o člověku.
Kdo by mohl v české společnosti tohoto genia probouzet? Přičiňují se o to miláčci společnosti, jakými jsou úspěšní sportovci, nebo takémediální hvězdy. Obecně řečeno je to ten, s kým se dokáže malý český člověk ztotožnit jako s jeřábem, který jej vyzdvihne nad hladinu šedivé bezvýznamnosti. Hašek na Hrad, Hašek bůh. V zorném poli je identifikace, participující na mimořádnosti druhého, nikoliv obdivovaná schopnost. Je však toto příspěvek k probouzení národního genia? Jak vypadá v téhle nabídce církev?
V Starém Zákoně se mluví o panovnících, kteří vládnou, kněžích, kteří obětují a prorocích, kteří komentují přítomnost se zřetelem k budoucnosti. Nutno rozlišit proroky typu "čí chleba jíš, toho píseň zpívej" - např. Chananiáš (přisluhovač) od proroků typu "padni komu padni" - např. Jeremiáš (kulturní avantgarda). První se stávali bezcharakterními rutinéry, druzí mučedníky.
Někteří proroci nedisponují pouze mocnou výpovědní silou, ale jsou také velkými umělci. Forma se setkává s obsahem způsobem, který žel kvůli jazykové bariéře ocení málokdo. V intelektuálním zaujetí si sotvakdo klade otázku, do jaké míry zajistila přijetí proroctví jeho forma.
V církvi se mluví o trojí službě, pastýřské, kněžské a učitelské. Pokud padne zmínka o službě prorocké (samozřejmě ne ve smyslu předvídání budoucích věcí, ale kulturní avantgardy), vnímající živě, že duší kultury je kultura duše, disponuje církev takovou službou nebo se z ní vytratila? Zcela jistě se z ní nevytratila, ale je vzácná. Jedná se o charizmatické osobnosti, které nelze plánovat, proto je nelze označit jako úřad, protože úřad trvá a je regulován právem, prorok se objevuje a je regulován duchem.
Lidé v církvi se mo formy, kteří by byli kompetentními nástroji při probouzení národního genia Božím královstvím, které se přiblížilo jako dar? Božím královstvím, vyzývajícím k naději, čili k perspektivě -historické, pak také eschatologické - která ochabuje? Které se nenajde v zeměpisném atlase ani historickém přehledu, protože se křehce, proměnlivě a skoro prchavě mihne mezi lidmi a dá jim na chvíli pocítit velikost Boží ideje lidství právě tak jako se mihne v srdci člověka, aby mu na chvíli dalo pocítit velikost Cíle?
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |