Někteří pamětníci církevních poměrů krátce po první světové válce se dívají na ekumenizmus se smíšenými pocity. Připomínají pouliční bitky mezi katolíky a husity o kostely, o kterých nemá mladší generace ponětí. Není snadné takovým lidem přiblížit nutnost sbližovacích snah mezi konfesemi pro dnešní křesťanství. Obhájce ekumenických snah nejprve napadnou náboženské důvody; nesešívaná suknice Kristova, splnění modlitby aby všichni jedno byli atd. Jak by to však bylo s profánními zřeteli ve prospěch ekumenizmu?
K nejdůležitějším dobrům lidské existence patří identita (totožnost), její nabytí, podržení a upevnění. Poruchy identity jsou zdrojem duševního utrpení, které může svádět i k sebevraždě. Stavební materiál osobní identity během doby roste a jistě k němu patří také přesvědčení, se kterým se identifikujeme. Církevní dokument o povolání teologů (1991) ujišťuje, že Bůh chtěl být člověku při hledání jeho vlastní identity nablízku. Co se stane, když je v tomto bodě identita ohrožena?
Kdybychom při hovoru s křesťanem jiného vyznání zjistili, že sice odmítá katolickou nauku o eucharistii, přiznává se však k platonické touze po jistotě o Kristově reálné přítomnosti (snad bude dokonce svého zamítavého stanoviska litovat a považovat ho při duchovním rozmachu za překážku, se kterou si neví rady), cítili bychom, že takový člověk naši identitu neohrozí, naopak spíše ji posílí. Kdyby však naše přesvědčení společensky bezvadným způsobem, přesto však jasně odmítl, může se stát, že ve své identitě znejistíme. Položí-li svou kritikou našemu náboženskému klidu do cesty působivou překážku masivního nesouhlasu (čili frustruje-li nás), může v nás vyvolat reakci v podobě útěku (spěšně se rozloučíme) nebo útoku (slovně ho napadneme).
1. dubna 1990 celebrovali v kostele sv. Ignáce dva řeckokatoličtí kněží. Liturgie měla pro římského katolíka neobvyklou podobu. Nezneklidňovala však, protože si přítomní uvědomovali, že jsou přítomni bohoslužbě vpravdě sesterské církve. Neznámé formy bohoslužby mohli sledovat v duchu jednoty v mnohosti.
Stalo se však také, že v průběhu jedné promluvy přišel k oltáři jakýsi voják v uniformě a nahlas před celým kostelem prohlásil „to není pravda co říkáte“. Při takové situaci se může identita, stavící na sebejistotě přesvědčení, zapotácet.
Ekumenické snahy lze z psychologického hlediska chápat jako prostředek, odstraňující ohrožení identity. Vyjasnění sporných otázek mezi vyznáními odstraňuje napětí, chrání před frustrací a tím i před agresivitou. Blahodárně by působily výrazné pokroky na tomto poli u smíšených manželství, zápolících s náboženskou výchovou dětí.
Důvody pro ocenění ekumenických snah se nezabývají pouze sledováním prožitků a nálad při upevňování nebo ohrožení identity, nýbrž může jít o tak základní lidskou hodnotu, jakou je úsilí o nalézání pravdy. V zmíněném církevním dokumentu se praví, že probádávání pravdy vyžaduje sama lidská přirozenost. Jeden mládenec, dříve pilný ministrant, přestal chodit na bohoslužby. Příležitostně to zdůvodnil tím, že přestal Boha zakoušet. Pro dnešního člověka je to typické. Zážitek dominuje nad myšlenkou, zejména když je nevábně suchá.
Bývaly doby, kdy bylo oblíbeným námětem promluvy kázat o důkazech existence Boží. Dnes se těžko najde kostel, ve kterém by takové téma zaznělo. To neznamená, že návštěvníci kostela přestali věřit v Boží existenci, nebo že odmítli příslušné dogma z 19. století (pokud o něm vědí), ale jejich přístup k existenci Stvořitele se změnil. Platí cit, nikoliv logika. Je na místě srovnat prožitkovou sféru se sférou myšlenkovou, animální s duchovní sférou, jak se někdy říká. Co je vyšším vývojovým stupněm psychiky, je zřejmé. Sv. Pavel by žadateli o zakoušení Boha asi řekl, že se mu nedostatkem prožitku otevřela cesta k zesílení vnitřního člověka.
Zpět k otázce pravdy. Kdybychom se zeptali prakticky založeného technika, co soudí o významu pravdy v lidském životě, asi by byl znechucený naší sterilní intelektuálštinou. Kdybychom se však zeptali řidiče, zda vjíždí z vedlejší na hlavní silnici aniž by se rozhlédl, podivil by se naší naivitě. U tak konkrétního příkladu je najednou každému role pravdy naprosto zřejmá. Na hlavní silnici opatrný řidič vjede, když pozná pravdu volné křižovatky. Za těchto okolností není pravda ozdobou zahálčivých intelektuálů, nýbrž otázkou života a smrti, zejména pokud se po hlavní silnici řítí obrovitý kamion, navíc ze strany řidiče.
Tím narážíme na druhý význam ekumenických snah: vyhovují základní potřebě člověka dopracovávat se pravdy (dokonce na tak vznešeném poli, jako je Boží poselství lidstvu). Vyžaduje-li sama lidská přirozenost dopracovávat se pravdy, slouží ekumenické snahy hladu lidské přirozenosti ne po chlebu, ale po smyslu lidského života.
I nábožensky laděný dokument, o kterém už byla řeč, přispívá k filozofické podpoře ekumenických snah. Konstatuje, že sdělování Božích tajemství je dostupné pouze víře, protože překračuje možnosti lidského poznání. Víra však vyzývá rozum (který je Božím darem k uchopení skutečnosti), aby umožnil člověku přece jenom do určité míry obsahu víry porozumět. Klasikové to vyjádřili proslulým výrokem víra hledá rozum, fides quaerens intellectum.
Úcta k Božím sdělením, která nalézáme v Písmu, samozřejmě nutí k horlivé snaze porozumět tomu, co bylo napsáno k našemu poučení. Jednotlivé církve však nechápou tatáž místa shodně. Znamená to, že se určitá sdělení mohou chápat různě nebo že se lidé dosud k žádoucí jednomyslnosti nedopracovali? Nechme platit obě možnosti. Také zde je zřejmá úloha ekumény, usilující dospět jednomyslným nebo tolerujícím chápáním sporným místům Písma, aby církve ukázaly dovednost využívat Boží dary.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |