O keři

ThDr. Jiří Skoblík

Liturgické texty mluví o smyslu postní doby a vidí jej v prohloubeném pohledu na Kristovo tajemství. Blížíme se k němu obvykle po lidsku, zdola, ze země k nebi, což je zcela pochopitelné. Což však zkusit opačnou cestu, z nebe na zem, božsky? Jsou dva základní stavební kameny křesťanství. Existuje Bůh. Bůh se vtělil, Tvůrce vstoupil do tvorstva.

Proudy turistů, sbírajících dychtivě dojmy z posvátných míst Svaté země, Betléma, Nazareta, Jeruzaléma, Galileje, celé Palestiny, nedotýkají se z Božího hlediska zcela a naprosto nahodilých a proto vlastně nedůležitých reálií? Vstup, zvaný inkarnace, mohl být jindy a jinde, nejrozmanitějším způsobem, který si ani nedovedeme představit. Tak zvané dějiny spásy se mohly ubírat jinými cestami. Dívat se na ně Božíma očima ovšem brzo lidské oči unaví, proto se rádi vrátíme k drahým osobám a místům skutečné historie inkarnace.

Důležitější než první století v Palestině je však keř, takový, jaký udivil a oslovil Mojžíše. Každý z nás má svůj keř, vstup prazákladu univerza přesvědčivým způsobem do vlastní biolgrafie, aby tam začal biografii Boží. Náš keř může mít různou podobu, třebas gotické katedrály, ale také obličeje nezapomenutelného člověka, co na tom. Je vybrán ne pro svou cenu, ale pro naši podmíněnou vnímavost.

Snad se někomu bude zdát, že keř je příliš materiální vedle vznešených slov Jsem, který jsem. Ale i tato slova jsou keř, oděný do formule. Pravda, keř oslovuje tělo, formule ducha. Ale vůči realitě jsou oba, keř i formule, naprosto srvonatelné. To by potvrdil mystik, odečítající představu od reality. Ale zůstaňme ještě chvilku u formule Jsem, který jsem. Poměrně dobře jsou známé výklady biblistů, jak slovům rozumět. Výraz jsem je však nepřehlédnutelný. Dítě by pochopilo, jak pracuje odšťavňovač, do kterého se vloží několik druhů vonného ovoce a jednotlivé šťávy se slijí do chutného džusu. Pro dospělého je úkol těžší. Vložit několik předmětů, lhostejno kterých, do odšťavňovače abstrace a nechat z něho vykapat čirou existenci. Je to absurdní úkol, ale přiblíží člověka k tajemství, jak to vyjádřila klasická metafyzika: Boží esencí je existence.

Není dokladem úmyslné rozoštřenosti textu oslovení Mojžíše nejprve andělem Hospdinovým a pak samotným Hospodinem, když se popisuje hovor dvou? Nechť podají výklad biblisté, ale jakoby Hospodin hleděl s  láskou na své dílo a poslal sebe sama o tom povědět vyvolenému Zákonodárci. Dvojí funkce, jedna bytost.

Jak bylo řečeno, každý máme svůj keř jako drahocenný poklad. Tam všechno začalo a pokud jde o keř, hoří, ale neshoří. Pokud jde o nás, určitě jsme si v chvíli, kdy jsme keř zahlédli, zuli boty jako Mojžíš, ale nepřiměla nás klikatá čára života se časem kradmo opět obout? Apokylypse mluví o ztrátě první lásky a evangelium o semeni, které padlo do trní. Zvláštní představa: postní doba je dobou, během které nacvičujeme zouvání bot, vždy znovu, když nás opět přemůže jas hořícího keře s nezničitelnou tkání.

Na začátek stránky Na seznam komentářů Na úvodní stránku

© ThDr. Jiří Skoblík přednáší morálku na Katolické teologické fakultě UK Praha
Aktualizace 26.3.2001 VS