Při zahloubání se do pašijí může setkání s Pontiem Pilatem vyvolat smíšené pocity. Spíše budou záporné, Říman nevzbuzuje čtenářovy sympatie, protože proti vlastnímu lepšímu přesvědčení ustoupil v hrdelním procesu Židům a vydal Ježíše Krista k ukřižování. Během vyjednávání s žalobci působí až trapně, krok za krokem ztrácí půdu pod nohama. Ve srovnání s ním vypadá Ježíš, jdoucí vstříc strašnému konci, jako vítěz. Jestliže se Pilát brání odsoudit Nazaretského, dělá to z trucu vůči Židům, kterými, jak je dobře známo odjinud, pohrdal. Sotva u něho lze počítat se snahou o spravedlnost, natož o humanizmus. Tak asi mnozí uvažují.
Podobné úvahy podporují současní biblisté, kteří jsou toho názoru, že evangelisté Pilátovi na vině ubrali, židům přidali. Konečně sama evangelia popisují na jiném místě krveprolití, které Pilát neváhal provést (podle Luk 13,1 smísil krev Galilejců s krví jejich obětních zvířat, čili byl odpovědný za masakr). Také mimobiblické prameny podávají naprosto nelichotivý portrét tohoto muže a předhazují mu krutost, prodejnost, loupeživost, vyděračství, odsuzování nevinných a jiné těžké nedostatky. Jestliže podle legendární tradice, kterou zaznamenal starověký křesťanský historik Eusebius, skončil sebevraždou, byla by pouze přiměřenou tečkou za jeho životem.
Všichni však takto o Pilátovi nesmýšlejí. Je docela zajímavé, že se někdo jeho památky ujímá. Oporu pro to hledá ve vysvědčení, které mu dává sám Ježíš Nazaretský, stojící před Pilátovým soudem (Jan 19,11): tys pouhý nástroj cizí vůle (těmito slovy zamítá samolibou připomínku vladařovy moci: nevíš, že…mám moc tě ukřižovat?), proto větší vinu na mém údělu má někdo jiný, totiž saduceové, kteří mě tobě vydali. Asi tak se nabízí interpretovat Ježíšovu větu, která je pravým opakem doprošování se přízně, což by bylo za dané situace pochopitelné. Pilátova menší vina - to je pro něho při konečném účtování jistá šance.
Mravními vrahy Ježíše Krista totiž nebyli farizeové, i když usilovně s Nazaretským mistrem polemizovali, nýbrž velcí političtí stratégové (vele)kněžstva a šlechty ze saducejské strany. Protože po katastrofě židovsko-římské války spolu s chrámem vzali za své, zůstali na jevišti Izraele prakticky pouze farizeové. Tak se mohlo stát, že evangelisté přičítají židovské nepřátelství vůči Mistrovi právě jim. Je to nepřesné; vždyť někteří současní vykladači nazývají Ježíše z Nazareta prorockým farizejem a řadí ho tak do strany, se kterou měl věroučně mnoho společného.
Velmi zajímavý argument ve prospěch římského vladaře má v rukou jeho anonymní manželka, jejíž jméno prozrazuje pouze mimobiblické svědectví. Nikodemovo evangelium, správněji Acta Pilati, důležitý apokryf, zabývající se pašijemi, ji nazývá Procula (řecky Prokla). Ztotožnění s křesťankou Claudií, o které je zmínka v 2Tim 4,21, vedlo v tzv. Kronice Pseudo-Dextera, podvrhu ze 17. století, ke spojení obou jmen. Teprve od roku 1619 se užívají obě jména Procula Claudia. Pilátova Akta ji charakterizují jako "zbožnou (bohabojnou) osobu, žijící po židovském způsobu", čili jako židovskou proselytku. Origenes zvažuje ve svém rozsáhlém Komentáři k Mt možnost její konverze ke křesťanství. Z církevních otců se o ní vyslovují příznivě sv. Ambrož ve svém desetisvazkovém Výkladu k Lukáši, sv. Hilarius v alegoricky pojatém Komentáři k Mt a sv. Jan Zlatoústý ve svých početných Homiliích k Mt.
Claudie, přehlížená jak legendární postava, zásluhou snu, který jí zjednal proslulost, označovaná tu a tam dokonce za nejzáhadnější biblickou postavu, vzkazuje svému manželovi naléhavou prosbu ve prospěch muže, kvůli kterému měla tuto noc zlý sen jako zdroj velkého utrpení. Ekumenická bible čte: Když seděl na soudné stolici, poslala k němu jeho žena se vzkazem: "Nezačínej si nic s tím spravedlivým! Dnes mě kvůli němu pronásledovaly zlé sny." Jakoby vzkazovala: nic neměj s tím spravedlivým ( = svatým, Božím mužem) dej od něho ruce pryč, nijak se s ním nezapleť (její charakteristika Ježíše, který jí byl patrně neznámý, odpovídá věcně setníkovu výroku po provedené popravě - Mt 27, 54). Neudivuje, že se dotyčný 19. verš dočkal řady výkladů: má ukázat shovívavost římského státu nebo srovnatelnou vinu Piláta a židů, má proti sobě postavit židy a pohany nebo očistit Piláta.
Čeho se utrpení, které Claudii sen přivodil, týkalo, lze se jen domýšlet (otázka byla ovšem poeticky zpracována; její postavu dokonce ztvárnilo divadlo a film). Asi se jednalo o úzkost a hrůzu z nadcházejícího nespravedlivého zákroku proti svatému muži, ale nezdá se, že by takový výklad dostačoval. Claudia musela ve snu prožít nastávající události, do kterých byl její muž zapleten, jako cosi mimořádně strašlivého s nedozírnými důsledky, co nebylo možno nazvat pouhou justiční vraždou. Erich Fascher (1951), autor nejvýznamnější studie o Pilátově ženě, uvádí, že zájem o sen se týká více jeho autorství než obsahu: kdo sen ženě vnuknul?
Beda Ctihodný (+735), ale také Martin Luther soudili, že původcem jejího snu byl ďábel, snažící se tímto způsobem zhatit Ježíšovo vykupitelské dílo. S ohledem na první kapitoly u Matouše, ve kterých hraje sen značnou úlohu, to však není vhodný pohled, protože sny chápe jako dílo Boží, ne jeho odpůrce. Kolem autora snu se rozvinula svým způsobem hluboká debata. Existují kriteria, jak rozeznat vliv Boží na člověka od vlivu satana, čili jak je to s rozeznáváním duchů, které označuje Häring za opomíjenou biblickou ctnost. Odpovědi teologů jsou opatrné až zdráhavé, připomíná se výrok evangelia poznáte je po jejich ovoci - k čemu totiž "nabádání" zatím neidentifikovaného ducha směřuje. Podle známého biblisty M.-J. Lagrange (1948) nebylo cílem snu, který má pravděpodobně nadpřirozený původ, zachránit Ježíše před smrtí, ale pranýřovat zatvrzelost židů.
Kdyby se tato žena objevila jenom v apokryfech, padla by o ní nejvýš letmá zmínka. Její marný zákrok ve prospěch Ježíše Krista má však pevné místo v kanonickém evangeliu. Ve své monografii hodnotí Fascher její varování jako nejstručnější formu životopisného výroku (biografické apophtegma) a popírá, že by měl legendární charakter. Claudia je nepochybně omilostněná žena s prorockými rysy. Její utrpení v průběhu snu, plynoucí z nadcházejících pašijí, ji staví po bok bolestné matky Boží. Proto neudivuje, že je podle některých povýšená na oltář řecko-ortodoxní církve (27. října). Etiopský kalendář ji dokonce slaví spolu s jejím manželem (25. června). Když se Claudia dověděla o výsledku procesu a o tom, že u svého muže intervenovala marně, jistě to její trápení jenom zvýšilo.
Ukázka z Pilátových aktů (II, 1-4) je dokladem meditující tradice nad biblickým textem. Pilát si zavolal všechny Židy, vstal a řekl jim: vy víte, že moje žena je bohabojná a spíše se s vámi hlásí k židovství. Oni mu odpověděli: ano, to víme. (Proto vás musí zajímat, co mi vzkázala.) Nato odpověděli židé Pilátoví: neřekli jsme ti, že je čaroděj? Hle, tady poslal tvé ženě sen. Pilát dal Ježíše zavolat a řekl mu: co tito svědčí proti tobě? Neříkáš k tomu nic? (Ježíš odpověděl:) Kdyby to nebylo v jejich moci, nebyli by nic přednesli. Neboť každý má moc nad svými ústy mluvit dobré nebo zlé. Ať to sami nahlédnou (zda mluvili dobré nebo zlé). Nato zasáhli starší židů a řekli Ježíšovi: co máme nahlédnout? Nejprve, že máš nemanželský původ. Za druhé, že tvé narození znamenalo smrt betlémských dětí, a za třetí, že tvůj otec Josef a tvá matka Maria uprchli do Egypta, protože u lidí nic neznamenali. Tu prohlásilo několik přihlížejících židů, svědomitých mužů: popíráme, že pochází z nemanželského poměru; víme, že Josef se s Marií oženil a žádné smilstvo nevedlo k jeho narození.
Jak se vyvíjely události po Ježíšově smrti? Nabízí se smělá paralela mezi Claudií a sv. Monikou. Jestliže matka Monika vytáhla svého syna z bahna hříchu a dovedla ho vytrvalými slzami mezi největší církevní Otce, proč by manželka Claudie nemohla pomoci svému muži, když pro to měla ještě mocnější pohnutku tím, že se dostala do samého středu dějin spásy? Troufne si snad někdo srovnávat velikost Pilátových a Augustinových hříchů v Pilátův neprospěch a Moničina a Claudiina úsilí v neprospěch té druhé? Jestliže Pilátova vina byla prohlášena za méně závažnou než vina židovských předáků a přesto to byli oni, kterým platila modlitba odpusť jim, protože nevědí co činí a jestliže si nikdo netroufne připustit neúčinnost Kristovy prosby…
Ještě poznámka k jakémusi determinizmu, svírajícímu biblické postavy. Představa, že drama na Kalvárii bylo předem napsáno jako dílo dramatika, kterému se herci musí naučit a co nejvěrněji je odehrát, není asi leckomu cizí. Claudiin sen však mluví o něčem jiném. Nebeský Otec jako autor jejího snu nevnukl Pilátově manželce mučivé představy, jejichž význam se měl rozplynout s východem slunce, ale promítl jí ve snu motiv k ovlivnění manželova jednání, jehož využití by bylo děj Velkého Pátku orientovalo jiným směrem. Do poslední chvíle byl Pilát (ale i ostatní, zapleteni do procesu) postaven před skutečnou, nejen symbolickou volbu. Při úvaze o závažnosti takové volby a vlastně volby v lidském životě vůbec je namístě otázka: vidíme ji jako břemeno - bohužel nebo jako výsadu - bohudík?
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |