Stará paní, vězněná v minulém režimu pro náboženskou aktivitu, dostala prominentní sedadlo při papežské mši ve Staré Boleslavi koncem září 2009. Promluvou Benedikta XVI. však byla zklamaná, protože, jak se jí zdálo, nic zajímavého neřekl. Když se o tom dověděl kardinál Vlk, usoudil, že její zklamání plynulo z toho, že si z řady podnětných myšlenek nedovedla nic vybrat.
Jednou z takových podnětných myšlenek je vzkaz českým ateistům, ve kterém Benedikt XVI. neprojevil přání, aby získali křesťanskou víru, jak by se u nejvyššího církevního představitele očekávalo, nýbrž aby se stali ještě víc, co nejvíc, naplno ateisty. Co tímto překvapivým vzkazem mínil? Zdá se, že chtěl naznačit, že cesta k víře může také vést domyšlením ateizmu nadoraz. Fenomén ateizmu není jednolitý a vatikánský sněm se snažil rozlišovat mezi jednotlivými skupinami v dokumentu O církvi v dnešním světě, 19n. K tomu lze dodat: jsou lidé, nevěřící v Boha, které to mrzí. Jakoby se nedokázali příliš slabými křídly povznést do oblak. Jsou však ateisté, vítající radostně každý důvod, který se zdá potvrzovat jejich odmítavé stanovisko vůči Bohu. Právě k této skupině, jak se zdá, papež mluvil.
Podíváme-li se na ně z hlediska lidské autonomie, tolik drahé dnešnímu člověku, setkáme se u nich s pocitem svobody od nadvlády někoho vyššího, kdo by stále sledoval jejich kroky. Když se zeptáme, co v jejich pohledu na univerzum vyplňuje uprázdněné místo po Bohu, kterého odmítají, nemohou v podstatě odpovědět jinak než poukazem na neosobní kosmický řád. Kosmický proto, že tímto slovem vyjadřujeme veškerenstvo, ať už je jakkoliv veliké. Řád proto, že na první pohled pozorujeme kolem sebe jisté uspořádání věcí, nikoliv totální chaos. Neosobní proto, že kosmický řád je něčím, nikoliv někým, řekněme impozantní souhrou fyzikálních, chemických, biologických či jiných sil, které nemůžeme oslovit a které také neoslovují nás. Nepřipravují nás o svobodu. Společenská svislice, sociální vertikála, je nad námi prázdná. Neobsazuje ji žádné kníže, král ani císař, ale také žádné božstvo, ať už by lidské představy o něm byly jakékoliv.
Je tento pocit nikým neomezované svobody správný? Materiál k zamyšlení poskytuje dýchání. Může se člověk svobodně rozhodnout pro to dýchat nebo nedýchat? Otázka je na první pohled nesmyslná (vyjma pro potápěče) a přece jsme schopni si ji klást. Dýchání nás poučuje, že jsme - pokud jsme vsazeni do rámce neosobního kosmického řádu - určeni souhrou neosobních sil, nevyhnutelně jimi řízeni a vymknout se jim můžeme leda za cenu sebezničení. To by sice bylo proveditelné, ale pouze tehdy, kdyby rozleptávající rozum, hledající až patologicky smysl všeho, nabyl vrchu nad mocnými živočišnými sklony. Člověk se totiž zaměřuje při svém jednání dvojí ponoukající silou: tendencemi a jejich revizí (Kant říkal rozumem a sklony). Sklony tlačí k akci a jejich respektování přináší uspokojení. S jejich tlakem však nemusí rozum souhlasit, protože v něm postrádá smysl, vztah mezi cestou a cílem. Něco takového kdysi zachytil v Běsích Dostojevský. Z tohoto hlediska je tedy zdánlivě suverénní svoboda, získaná zbavením se božstva, iluzí. Až po uši jsou lidé neúprosně determinováni.
Jak vypadá opačný pohled, alternativa neosobního kosmického řádu? Dosadíme-li do hry osobního Tvůrce, tedy někoho, nikoliv něco, když dosadíme vzhledem k sobě velké TY, a musíme zdůraznit: pokud možno zbavené leckdy groteskního nánosu představ, čerpaných až příliš z tohoto světa, vidíme na první pohled, že jsme také řízeni a určeni bez možnosti se vymknout. Tentokrát však platí, že jsme určeni řádem stvoření, tedy záměrným dílem, jehož případná změna zůstává v moci autora, jak názorně ukazuje evangelium znameními a divy.
Nejsme vsazeni do rámce anonymních slepých sil, nehledíme, jak řekl Karel Rahner, do propastné nahodilosti lidské existence, nýbrž setkáváme se s jejím smyslem, nedocenitelnou hodnotou, jak poznal v extrémních podmínkách koncentračního tábora psychiatr Viktor Frankl. Biblicky řečeno ono „budiž“ na začátku Starého Zákona je plodem absolutní vůle, u které nutně všechny otázky končí, která je však dostatečným vysvětlením pro neúnavně se ptající rozum. Pokud k železnému sevření řádem stvoření nebo naopak jeho uvolnění dochází, není to rozmarem nebo zlomyslností původce, nýbrž jeho rozhodnutím dovést člověka k vrcholné možnosti jeho existence. To aspoň napovídá biblické ujištění Bůh je láska (1Jan). Protože však vrcholnou možnost své existence neznáme, jsme schopni průběh řízení shora vyčítat jako děti rodičům.
Dá se také srovnat situace dvou pacientů: jeden je na přístrojích, které nikdo nekontroluje. Druhý je sledován zdravotníkem, schopným podle potřeby změnit léčbu. Snad se tak nějak díval papež při své návštěvě na dva možné rámce lidské existence, neosobní kosmický řád a Tvůrcovo dílo a vyzýval přitom domýšlet do důsledků oba dva, tedy také stranu věřících v Boha! 2. vat. sněm zanechal varovná slova, která stále platí, i když byla řečena skoro před půlstoletím: nemalý podíl na vzniku ateizmu mohou mít věřící tím, že zkresleně podávají nauku a mají nedostatky ve své mravním životě. O nich platí, že pravou tvář Boha spíš zastírají než ukazují.
Je dost lidí, kteří Boha „znají“, ale odmítají, ale roste počet lidí, kterým slovo Bůh už vůbec nic neříká. Je to pochopitelné: společnost ztratila pozemský model, jakých je v bibli řada, pomocí kterého by se vyšvihla nad tento svět. Chybí už zmíněná vertikála, všechno je umístěno na horizontále. Tam však Bůh nemá místo. Varovný hlas koncilu jakoby připomínal: toto manko musí na horizontále vyplnit příklad života těch, kteří Boha „mají“. Důležitý je nejen příklad života, ale také opatrnost při řeči o „pravé tváři Boha“, aby spíš neodpuzovala než přitahovala. Aby bylo jasno: tyto řádky nechtějí dokazovat nebo vyvracet, nýbrž pouze srovnávat, postavit dva projekty vedle sebe.
Jak vypadá přijatelnost těchto tří nabídek člověkem dnešního ducha? Krátce po druhé světové válce konstatoval Pius XII., že největším hříchem přítomnosti je ztráta vědomí hříchu. S oceněním odpuštění to tedy vypadá bledě. Je však třeba rozlišit. Smysl pro hřích jako vinu před Bohem se ztrácí zároveň se ztrátou smyslu pro Boha, zejména jako zavazující smluvní stranu, jak je prezentován Písmem. To však vůbec neznamená ztrátu smyslu pro vinu čili sekularizovaný hřích. Stačí pomyslet na delikt pedofilního sadisty, který umučil malou holčičku. Není přeháněním odhadovat, že by pro něho nemalá část veřejnosti požadovala trest smrti a kdyby to bylo proveditelné, s chutí by ho lynčovala. V takovém případě je vědomí viny pachatele velmi živé.
Smysl pro vinu se posunul, a to vzhledem k oběti viny (kterou není Bůh, nýbrž člověk) a k obsahu viny (která je mnohdy spatřována úplně jinde než dříve, v době, kdy platila pravidla křesťanské morálky), ale nezmizel. Očekávat však, že by člověk dnešního ducha ocenil odpuštění shůry zásluhou zástupné smrti, by bylo naprosto nerealistické. Ani to však neplatí všeobecně. Jsou případy, kdy člověk prožívá své já jako značně zablácené, ponořené do bahna a zároveň je přesvědčen, že na světě nenalezne instanci, která by ho omyla. Mohla by být alternativou cynické rezignace intervence Kalvárie?
Pokud jde o překonání smrti, ke slovu se hlásí přirozený horor mortis, hrůza ze smrti, zajisté úměrná věku a zdraví (nezapomenout na Čapkovu Věc Makropulos). Křesťanská nabídka se však netýká zproštění smrti, ale umožnění pokračujícího společenství s milovaným, samozřejmě nebeským milovaným.
Když oběhla svět zpráva o klonování ovečky Dolly a nabídla se možnost klonovat člověka, ozval se kterýsi pohádkově bohatý Brit s přáním zajistit si klonováním „nesmrtelnost“. To je model, popisující zproštění smrti pro sebe, ukonejšení rozjitřeného pudu sebezáchovy. V jednom holandském románu pohřbívá mladý sedlák svou ženu,m která zemřela při porodu. Nad otevřeným hrobem popadne pohřbívajícího duchovního za ramena a křičí na něj: můžete mi zaručit, že se se svou ženou znovu uvidím? To je druhý model, popisující obnovení přerušeného vztahu. Velikonoční ráno neslouží uklidnění znepokojeného pudu sebezáchovy. Neexistuje-li milovaný, neexistuje logicky zájem o pokračování existence. Naopak, existuje-li milovaný, a to i v lidské, nejen božské sféře, tedy pouze člověk, nikoliv bohočlověk, nelze počítat s dychtivou ochotou velikonoční nabídku přijmout, i když přitažlivost božského partnera by zcela nutně zastínila partnera lidského, až by spadly šupiny z očí?
Zbývá nabídka překonání absurdity. Jaký je asi zájem o tuto nabídku? Podmínkou její splnitelnosti je absolutní vůle, disponující oním „budiž“, od kterého není odvolání (neosobní, nevědomé, člověka neoslovující „budiž“, od kterého není odvolání, je samozřejmostí také u neosobního kosmického řádu). Bůh je konečná stanice všech otázek. Vzhled absolutní vůle přestává být drtivým velkolepostí jejích plánů ve prospěch člověka. Mluví-li první list Petrův o trvalé účasti na božské přirozenosti, nelze si více představit. Konečně fenomén autority není nepřijatelný, pokud je „přirozená“, pokud tedy disponuje vnitřní neodolatelnou silou. Zůstává tady ovšem problém sociální vertikály, pro mnohého nesnesitelné a nestravitelnost metafyziky: dobře to vyjádřil špičkový sovětský fyzik Lev D. Landau (+1968), když odmítl reagovat na otázku co bylo před předpokládaným velkým třeskem (tedy typická meta /=po/-fyzická otázka), i když filozofický rozum je schopen takovou otázku položit a toužit po tom, dostat se při hledání odpovědi aspoň o krok dále.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |