Křest Duchem (Mk 1,8).

ThDr. Jiří Skoblík

Po tom, co veřejnosti neznámý řemeslník z Galileje jménem Ježíš z Nazareta přišel na působiště Jana, řečeného podle jeho činnosti Křtitel, aby ho požádal o křest (Mt 3,13), jordánský prorok vícekrát o něm při různých příležitostech mluvil (např. Mt 3,11; Jan 3,30), což platilo také obráceně (Mt 11,7n).

Jan charakterizoval Nazaretského příchozího zvláštními slovy: na rozdíl ode mne, který jsem vás křtil (uzavřená kapitola dějin spásy, což neznamená, že od okamžiku, co Jan pronesl tato slova, už nekřtil) jenom vodou, vás on bude křtít (nastávající kapitola dějin spásy; je však možné, že v té době už Ježíš z Nazareta v sousedství Křtitele působil) Duchem svatým, čili Božím dechem, tedy mnohem dokonaleji (Mk 1,8). Když Jan mluvil o výměně křtících mužů, sebe - podle vlastního ohodnocení - jako nižšího za Ježíše jako vyššího, zmiňuje se také o výměně elementů, vody jako nižšího živlu za vzduch jako živel vyšší.

Podle evangelisty Jana Ježíš nekřtil (Jan 4,2), úkon pouze přenechal svým učedníkům. Na druhé straně Janova slova o tom, že Ježíš bude křtít Duchem čili ponořovat do svatého vzduchu čili Božího dechu ovšem jistě také platí. Z toho vyplývá, že Ježíš, působící nablízku Jana Křtitele, přece jenom křtil, ale ne vodou, nýbrž Duchem. Jak máme křtu Duchem rozumět?

Tato otázka byla v dějinách častěji kladena. Evangelium nevysvětluje, co si vlastně Jan Křtitel pod pojmem křest Duchem představoval, proč učedníci na rozdíl od mistra křtili vodou a jak má církev chápat Ježíšova slova na rozloučenou před nanebevstoupením (Mt 28) o provádění křtu. Nicméně všechny náboženské společnosti, vycházející z Nového Zákona, chápou slova evangelia jako pokyn pro udílení křtu vodou, aniž by byl takový křest zatlačen křtem Duchem.

Kumránské texty, nalezené po 2. světové válce blízko Mrtvého moře píší v tzv. Zákonu sekty (4,20n), v návaznosti na proroka Ezechiela (36,25n), že Bůh zcela odstraní zvráceného ducha ze středu lidského srdce (nikoliv vodou) a očistí ho svatým Duchem (působícím změnu smýšlení) od všech ničemných skutků. Pokropí ho božským Duchem pravdy (ponořením do slova, působícího na lidského ducha) jako očistnou vodou (působící na tělo člověka) …

V novější době jsou kořeny pojmu křest Duchem kladeny do německého pietizmu a anglosaského metodizmu 18. století. Také americké letniční hnutí se křtem Duchem zabývalo a spatřovalo v daru jazyků důkaz příslušné duchovní zkušenosti. V katolickém prostoru nabyla nemalé obliby tzv. charizmatická obnova, usilující jednak o aktualizaci Ducha v člověku zejména prostřednictvím křtu, jednak o osobní zkušenost se svatodušní milostí, jak soudí proslulý kardinál Léon-Joseph Suenens (L. Schmieder).

Pouhým rozborem slov křest ( = ponoření) a duch ( = původně vzduch, zejména v pohybu jako dech či vítr), by se o Ježíšově křtu Duchem dalo říci, že spočívá v tom, že

Právě tady přestává být údaj o Křtitelovu odsazení Ježíšova křtu Duchem od vlastního křtu vodou akademickým detailem bez dopadu do praxe - vždyť by bylo absurdní chtít tisíciletou tradici změnit - a dostává nový, překvapivě aktuální význam. Věta o víře, křtu a spáse platí pozitivně, tzn., že je to pravdivá věta, ale rostoucí chápání lidského údělu v různých kulturách přestalo tuto větu pojímat exkluzivně, tzn. bezvýjimečně. Nevylučuje tedy případnou spásu nepokřtěného.

To dosvědčuje katechizmus KC: každý člověk, který hledá pravdu a plní Boží vůli tak, jak ji poznává, může být spasen (1260), čili dojít věčného cíle svého určení. Odpověď formulovanou jazykem Písma nabízí evangelium: spasen může být každý člověk, kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, čili který by křiklavě odporoval pravdě, ke které byl schopen během svého názorového vývoje dospět, nemá odpuštěno na věky…(Mk 3,28n), což je samozřejmě nutno chápat co nejšířeji. Rouhač proti Duchu vlastně bourá v základech své lidství, zkonstruované Tvůrčím Duchem na soulad mezi poznáním (cítěním) a jednáním.

Není těžké relativizovat tváří v tvář nekřesťanům nutnost křtu bez nebezpečí demontáže nauky o svátostech. Kdo je pramenem spásy, čili dosažitelnosti věčného cíle, spočívajícího v božském společenství? Samozřejmě Bůh a pouze Bůh, sklánějící se s přízní a blahovůlí k člověku. Je přitom vázán obřadem, prováděným lidmi, i když jim tento standardní postup uložil? Jistěže ne. Úplně nezávislý však na člověku být nechce.

Sám sebe zavazuje zařídit se podle souhlasu člověka s nabídkou shůry. K tomu ovšem musí být člověk vybaven, pouhými lidskými silami (nejen v duševním ohledu jako dítě, ale ani jako dospělý v duchovním ohledu jako „přirozený“ člověk) by se nedokázal orientovat v božské sféře. Proto platí, že Boží milost (Bůh, sklánějící se „zdarma“ k člověku) - na rozdíl od příslušných obřadů - je pro spásu nevyhnutelně nutná. Mluvíme o dvou darech, o posvěcující milosti (čili o Bohu, pozvedajícím člověka bytostně k sobě) a božské ctnosti víry (ve smyslu dispozice, protože pokřtěné novorozeně není schopno ctnost aktualizovat).

Jestliže Bůh sám sebe zavazuje respektovat souhlas nebo nesouhlas člověka s nabídkou shůry, jakou podobu musí mít tento souhlas (pochopitelně člověka, který došel užívání rozumu)? Čili jak je to s vírou jako nutným předpokladem souhlasu?

Víra je ke spáse nutná více než křest, protože vnitřně přináleží k člověku, nepřistupuje k němu jako pouhý zevní úkon. Otázkou však je, co je jejím nutným obsahem. Pro nás, kteří jsme se s Ježíšem Kristem seznámili a přijali víru v Něho, jsou to čtyři základní pravdy, Bůh, Trojice, bohočlověk a věčný život, dále pravidlo modlitby = Otčenáš, pravidlo mravů = desatero a disciplína eucharistie, doprovázená potřebným smířením (zde se jedná o víru jako nauku; pro křesťansky nevěřící je důležitější víra jako postoj).

Jak je to s vírou lidí, kteří se s Ježíšem Kristem přesvědčivým způsobem neseznámili? Nelze očekávat, že otevřou poslušně knihu Písma, natož knihu katechizmu. Lze však od nich vyžadovat, aby s „vírou“ otevřeli knihu stvoření, především knihu své vlastní lidské „přirozenosti“. Čili: předpokladem pro spásu ze strany člověka jakýchkoliv názorů je zachování a rozvíjení jeho lidství samozřejmě včetně lidství druhých, nikoliv pustošení nebo dokonce ničení - mravní nebo i fyzické.

Každé lidství, třebas nejvyšších představitelů buddhizmu nebo islámu, je podle pevného křesťanského přesvědčení vždy, byť naprosto nevědomky, zaměřeno na Ježíše Krista jako vrcholný model a normu pravého humanizmu, jehož podstatným rysem je transcedence, obsazená v křesťanském smyslu nebeským Otcem Ježíše Krista. Pro ty, kteří nemají křest a víru, bychom mohli říci:

Křesťanské závazky se nezměnily, křest vodou a víra v bohočlověka zůstávají úkolem, který je teoreticky uložen každému, ale vlivem duchovní globalizace se změnil pohled na ty druhé, jdoucí leckdy záhadnými cestami k naplnění svého údělu. Evangelium přece upozorňuje „syny království“: mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahámem...(Mt 8,11). My jsme přesvědčeni, že cestu k této hostině známe zásluhou darované víry, stvrzené křtem vodou lépe, což je výhoda, ale také závazek, protože (podle Mt 13,12) kdo má (netušený duchovní obzor), tomu bude dáno (jeho rozšíření) ... ale kdo nemá (odpověď životní praxe na poskytnutý obzor), tomu bude odňato i to, co (dosud) má (takže prakticky on sám vymaže vzpomínku na svou prvotní lásku; srov. Zjev 2,4).