Čím blíže smrti, tím zřetelněji vystupuje Ježíš z Nazareta, který je Kristem, z dřívější anonymity a tím jasněji na sebe upozorňuje jako na krále, naposledy před Pilátem, který jeho vyjádření převezme zhotovením nápisu na kříži, ať už ho k tomu vedou ty či ony důvody. Je zajímavé sledovat, jak promyšleně při vjezdu do Jeruzaléma, kam si zcela vědomě přijíždí pro smrt, přibližuje svému okolí, doprovázejícím učedníkům a poutníkům, ale také městu, které je středem veškerého izraelského dění, několika symbolickými gesty své kralování. O která symbolická gesta se jedná a co si pod jeho kralováním máme vlastně představit?
Když na cestě do Jeruzaléma dorazil k místu, zvanému Betfage, dal pokyn dvěma učedníkům, aby přivedli ze vsi oslici s oslátkem a podle potřeby tamním lidem vysvětlili, že Pán je potřebuje a hned je pošle zpět (Mt 21, 1n par). Šlo zřejmě o předem dohodnuté půjčení obou zvířat. Zde je patrná symbolická mluva. V celé antice bylo uznáváno královské právo vymáhat podle potřeby na komkoliv dopravní prostředek. Zvířetem, demonstrujícím moc krále, však byl kůň, nikoliv osel. Opatřením osla jako dopravního prostředku tedy nešlo o obvyklou manifestaci královské moci, nýbrž o upozornění na neobvyklý typ krále v duchu Zachariášova proroctví: tvůj král k tobě přichází pokorný, jede na oslu, na oslím hříběti (Zach 9,9).
Na obě zvířata rozprostírali učedníci a poutníci své pláště. I to je symbol, protože prostírání plášťů bylo v tradici Davidova království gestem uvedení do královského úřadu. Když doprovázející dav sekal ratolestí ze stromů a stlal větvemi cestu s provoláváním Hosana Synu Davidovu!, Ježíš proti tomu nic nenamítal, vždyť takové počínání podporovalo jeho záměr představit se jako král. Slovo hosana znamenalo původně „ach pomoz přece!“ (totiž deštěm k úrodě), během doby však začalo dostávat charakter radostného jásotu.
Při vjezdu od Olivové hory, odkud dle tradice měl přicházet do svatého města Mesiáš, (s tím koresponduje provolávání Synu Davidovu jako označení Mesiáše) došlo k vzrušení a dotazům obyvatel, co se to děje. Město se leká – evangelium na tomto místě používá slovo vyjadřující úlek z otřesů při zemětřesení (Mt 21,10). Jásot učedníků a poutníků, doprovázejících Ježíše na oslátku, tedy nesdíleli jeruzalémští obyvatelé, které charakterizuje nevědomost a úlek. Ze zástupu dostávají odpověď, že je to ten prorok z Nazareta. Ovšem v tápajícím městě je výjimka: slávu provolávají Kristu děti jako ohlas jásotu dospělých – jakoby náznak vztahu právě tak moudrých dospělých jako nevědomých dětí k nedostupnému mystériu.
Pak následuje suverénní gesto: vstup do chrámu a vyhnání penězoměnců z nádvoří pohanů. Kdysi mluvil už Jeremiáš o chrámu jako lupičském doupěti (srov. Jer 7,11). Vzápětí přišla katastrofa v podobě babylonského zajetí. Nebylo divu, Bůh přestal chránit chrám, který se stal lupičským doupětem. Nyní, v době Kristově, se situace opakuje, zase se schyluje ke katastrofě, kterou tentokrát přivodí Římané. Proč nezasáhla chrámová stráž a nebránila Ježíši v čistce, ptá se ve své knize o Ježíši Kristu Benedikt XVI. (také v jiných otázkách kolem uvedených biblických reálií nabízí jeho kniha cenná poučení). Protože, jak papež soudí, Kristus napadl svým útokem chrámovou praxi, která bezpochyby nebyla trnem v oku pouze jemu - totiž finančně výhodné propojení nádvoří chrámu s obchodem - nikoliv sám zákon a proroky, chránící Boží práva.
Po vyhnání penězoměnců bylo čištění chrámu dokončeno uzdravením slepých a chromých, kteří k rozhněvanému Kristu přistoupili. On také tím naznačuje svou královskou moc: láme podle tehdejšího chápání nemoci jho satana, tížící invalidy a vrací je do chrámového společenství, odkud byli svým postižením vyloučeni. Vyhánění penězoměnců, přinášejících chrámu značné zisky, a dětské provolávání Hosana vyvolalo silnou nevoli velekněží. Když to Ježíši vyčítají, jsou briskně odmítnuti citátem z žalmu: Z úst nemluvňat a kojenců zjednal sis chválu… (Ž 8,3). Během ranního návratu z Betánie do Jeruzaléma prokleje Kristus neplodný fíkovník jako podobenství o osudu neplodného Izraele činem (Mt 21,18n). Evangelista Matouš pak dodává: vám bude Boží Království odňato (Mt 21,43).
Jestliže chtěl Ježíš Kristus několika pečlivě promyšlenými gesty vštípit lidem při vjezdu do Jeruzaléma, kde ho záhy čeká smrt, svou královskou důstojnost, vede to k druhé, důležitější otázce: v čem vlastně tato královská důstojnost, na kterou upozorňuje lid teprve na samém konci svého působení, spočívá?
K tomu, aby člověk mohl existovat, potřebuje pokrm, oděv a obydlí, obklopen lidskou společností. To však, aby mohl skutečně lidsky existovat, nestačí. Potřebuje nějaký životní program, smysl, zacílení. Ježíšova snaha v posledních chvílích života demonstrovat naplno své kralování – nyní už bez nebezpečí politického zneužití jeho příznivci - vyznívá jako úsilí aspoň nyní pokusit se naposled ozřejmit nadřazenost nabízeného životního programu pro lidstvo zde i na věčnosti. Programu, který kraluje nad poctivě míněnými částečnými programy vinou lidských omylů a slabostí, tím spíše ovšem nad nepoctivě míněnými polopravdivými nebo přímo nepravdivými programy.
Jak si může vysvětlit člověk, pevně přesvědčený o nadřazenosti Kristova programu nad jiné programy, jeho tak časté odmítání? Buď to přičítá nevědomosti odpůrců nebo odpůrcům, popírajícím poznanou pravdu, nebo zkreslení Ježíšova programu jeho stoupenci, kteří chybně - omylem nebo i zaviněně - tlumočí svého mistra a Pána. U sv. Jana čteme, co říká Ježíš Pilátovi: Ty to říkáš. Jsem král. Já jsem proto přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě (Jan 18,37; scil. o Božím plánu s člověkem, který řeší rozpor mezi jeho biologickou omezeností a duchovním vzepětím, které tuto omezenost překračuje). Dnes je situace nesnadnější pro bohatý duchovní trh, který vnímá i evropský křesťan, možnost světového rozhledu a zvýšenou kritičnost vůči církvi i ve vlastních řadách.
Německá televize poskytla vhled do současné Číny pořadem „Z Berlína do Saigonu“. Při loučení s prostými lidmi se reportér zeptal s jakou vizitkou Číny se má vrátit do Evropy. Odpověď zněla: s Konfuciem. Reportér k tomu poznamenal: nikoliv 50 let stará moudrost Mao Ce-Tunga (+1976), nýbrž 2500 stará moudrost Konfucia (+ -479, datum, odpovídající v biblické chronologii době po návratu z babylonské zajetí), to je vzkaz současné Číny… Nelze to samozřejmě zevšeobecňovat. Vnucuje se otázka: jak dopadne pro Číňana srovnání staršího programu Konfucia - aspoň pro vlastní kulturu - s mladším programem Kristovým - původem z cizí kultury - jestliže, jak je křesťan přesvědčen, tento program onen převyšuje? Jistěže jsou v Říši středu křesťané, snad dokonce na vzestupu. Ovšem čím židovštější, čím evropštější, nebo dokonce čím američtější je Kristus, tím je dálné kultuře nepřijatelnější „na výměnu“. Univerzální nárok Krista krále posouvá tedy nutně jeho nabídku směrem k základním lidským hodnotám, které jsou všem společné. Tam se v lecčems setká s Konfuciem.
V roce 1925 ohlásil papež Pius XI. v encyklice Quas primas svůj záměr ustanovit svátek Krista krále jako připomínku nejúčinnějšího prostředku proti rozkladným silám současnosti, kterým je uznání Kristova kralování, jehož plody jsou spravedlivá svoboda, pořádek, klid, mír. Připomínka Krista jako krále formou svátku je užitečná zvláště proto, soudí Pius XI., že se týká každého věřícího (protože liturgie je všeobecnou záležitostí, čili sleduje se sociální aspekt), že se každoročně opakuje (což je dáno liturgickým kalendářem, čili sleduje se pedagogický aspekt) a že se jako každý svátek dotýká nejen intelektu člověka, jako je tomu u církevních dokumentů, ale i jeho srdce (liturgie probouzí city, čili sleduje se psychologický aspekt). Církev považuje odjakživa za svou samozřejmou úlohu toto postavení Krista lidstvu připomínat zejména věroučným zdůvodňováním: právo Krista plyne z christologie, podle které jde o právo bohočlověka, ale také ze soteriologie, podle které toto právo plyne z jeho vykupitelského díla.
Encyklika načrtává situaci doby po první světové válce, která přispěla značnou měrou k zemětřesení stávajících hodnot. Papežova diagnóza sahá hlouběji do minulosti a takřka prorocky popisuje současný stav: mor laicismu nedozrál za jediný den, nýbrž už dlouho byl skryt v nitru států. Začalo se totiž popíráním svrchovanosti Kristovy nade všemi národy; upíralo se Církvi právo, které jí dal Kristus, totiž právo učit všechny národy, dávat zákony, řídit národy, které má Církev přivést k věčné blaženosti. Potom se však ponenáhlu náboženství Kristovo počalo přirovnávat k nepravým náboženstvím a začalo se klást zcela nejapně na touž úroveň. Pak byla Církev podřizována státní moci a vydávána takřka libovůli vladařů a státních úřadů. Někteří šli tak daleko, že chtěli nahradit božské náboženství jakýmsi náboženstvím přirozeným nebo prostě náboženským cítěním. Ano našly se i státy, které se domnívaly, že se mohou obejít bez Boha, a za své náboženství prohlásily bezbožectví a opovrhování Bohem.
Je těžké představit si porozumění nemalé části současné společnosti pro práva Boží, práva Kristova a jeho církve, jak je papež formuluje, což mohl ve své době vyžadovat přece jen s větší nadějí než dnes. Současný antropocentrizmus doporučuje vyjít z člověka jako středu všeho, neobhajovat tedy božská práva, nýbrž práva člověka, zejména však jeho bytostné potřeby. Jak vlastně lze co nejstručněji shrnout Kristovo kralování, vyhovující lidským právům a potřebám ve smyslu nabídky, která si činí nárok na nesrovnatelnost s jinými programy?
V sektoru mezilidských vztahů vyzývá Ježíšova nabídka k harmonizaci nestejnosti lidí s jejich zásadní rovností. Nástrojem harmonizace je láska k bližnímu jako k sobě samému, kterou s takovým důrazem proklamuje. Chtění dobra druhému tedy není na překážku hluboký rozdíl v úrovni obou, i když je velkým pokušením. Ve vnitřním sektoru vybízí k harmonizaci těla s duchem. Nástrojem je permanentní slaďování životních postojů (diktovaných egocentrizmem, přirozeností, „tělem“) s rostoucím poznáním a uznáním skutečnosti (vyžadovaným „duchem“), což někdy znamená přijmout kříž. Je to tedy vybídnutí k elastické reelnosti. V duchovním sektoru nabízí Kristovo poselství harmonizaci vztahů mezi zemí a nebem. Prvním krokem je přijetí milostivého léta Hospodinova, smazávajícího lidské dluhy vůči nebi jako smazává starozákonní jubilejní rok (srov. Lev 25, 8n) dluhy vůči lidským věřitelům. Paradoxně je to právě člověk, nikoliv Bůh, který brání přiznat takové dobrodiní těm, které už odepsal („celníkům a nevěstkám“).
Víc než kontakt s absolutnem, které je chápáno osobně, nelze nabídnout, když absolutno odstraňuje pro takový kontakt lidskou omezenost, způsobovanou nejen vinou člověka, ale i jeho přirozeností. Zatímco důležitost vztahů nestejnost – rovnost a tělo – duch lze bez napětí racionálně obhájit, s polemikou se musí počítat u absolutna, chápaného osobně a u pozvedání lidské bytosti k Bohu podle Krista jako modelu, čili problém je v otázce osobního absolutna a zbožšťující milosti. Pro obhajobu třetího bodu, kontaktu s osobním absolutnem, lze uvést zakotvenost religiozity v člověku (jak je naznačeno obživnutím náboženských aktivit, když skončilo jejich násilné potlačení), ocenění nádvoří pohanů současnou církví (vítající sympatizanty, nejen členy), ideu Rahnerova anonymního křesťanství a příslušnost k srdci církve (jakýmsi počátkem neformálního „teizmu“ je hledání pravdy a smyslu, jak upozorňuje Benedikt XVI.).
To je náčrt, oslovující rozum. Přijmout Krista jako krále lze samozřejmě také jinými, snad úspěšnějšími cestami, sdílením společenského tepla, vyzařujícího ze zájmu o druhého člověka, který hledá aniž o tom ví, jehož pojetí života je vyslechnuto s porozuměním a doplňováno, nikoliv škrtáno, který se učí povzbuzujícím přístupem druhých nalézt úctu sám k sobě, jehož tápání je vysvobozeno formulací, která mu „neuteče“ do nesrozumitelna, která však dovede říci nahlas a jasně, co se druhému zatím nezřetelně rýsuje v mlze, přesto v touze dovést to vyjádřit. První kontakt nemusí být mluvou slova, ba jistě ani není, nýbrž mluvou osobnosti, tím, že člověk tak a nejinak prostě je, „rozprostírá se“, což pak slovem převede z dojmu, který vyvolal, do poznání, které slovem umožnil.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |