V těchto dnech se dozvídáme, že „Europoslanci kritizují Česko, prý nutí ženy vzdát se práce“. Ze zprávy vyjímám věty, které považuji za zvlášť významné:
Evropský parlament ostře kritizuje české předsednictví EU. Europoslance velmi znepokojuje, že prý svými návrhy nutí ženy vzdát se zaměstnání a ubírat se „přirozenou“ cestou, tedy starat se o děti.
Kritika souvisí se záměrem zdejšího ministra práce a sociálních věcí debatovat o přehodnocení tzv. barcelonských cílů. Ty předpokládají, že jednotlivé státy Unie do roku 2010 zřídí tolik jeslí a školek, aby do nich mohlo chodit až 33 procent dětí do tří let a 90 procent předškoláků. Levicoví europoslanci ale nechtějí jakoukoliv debatu na toto téma připustit (pro osvěžení paměti TGM: demokracie je diskuse) a prohlašují:
Obáváme se, že návrh českého předsednictví směřuje k tradičnímu rozdělení práce mezi muže a ženy, kdy je muž pracovníkem na plný úvazek a o jeho potřeby se starají „neviditelné ruce“ (žena), která pečuje o dům a rodinu.
Jak odpovídá kritizovaná česká strana? České předsednictví je toho názoru, že je třeba hledět i na další faktory, jako je svoboda, rodina a zájem dítěte. Rodinná politika se nesmí pouze podřídit politice zaměstnanosti.
Známý český sexuolog a europoslanec Jaroslav Zvěřina soudí, že kritika české strany od levicových europoslanců ideologicky vychází z takové té představy feministek, že ženy jsou stejné jako muži a že nemají dělohu a že jejich rozmnožovací a reprodukční funkce není pro lidstvo až tak důležitá.
Původní autorka zprávy o diskriminaci žen, slovenská europoslankyně Anna Záborská, která nakonec vlastní návrh nepodpořila, hájila českou stranu a hodnotila na ni namířenou kritiku jako účelový politický tah zelených europoslanců; jejich iniciativu vysvětluje český europoslanec Jan Zahradil jako předvolební boj před volbami do Evropského parlamentu (J. W. Goethe jednou řekl: když poznáš úmysl, býváš rozčarován).
O vhodnosti jeslí pro nejmenší děti napsal článek dětský psycholog Václav Mertin z filozofické fakulty UK: Malé dítě má právo na trvalou přítomnost blízkého člověka. Nemusí to být máma, ale v prvních měsících se jeví jako nejvhodnější. Dítě se musí naučit pevnému vztahu, k jehož vytvoření potřebuje hodiny a hodiny společného bytí. Pokud si vztah nevytvoří, je to nevhodné pro jeho další vývoj. Zájem dítěte je v prvních měsících nad zájmem rodičů. Z toho vyplývá můj odborný názor: minimálně prvních 8 – 12 měsíců by matka nebo otec měli být s dítětem se zapojením partnera, případně sourozenců dítěte. Pokud ekonomické nebo kariérní důvody dominují, pak je zbytečné bavit se o psychologických potřebách dítěte.
Pojem právo v první větě citátu je pozoruhodné. Neutrálnější by bylo slovo potřeba, které by informovalo o tom, jak se věci mají, ale nekontrolovalo, zda jí bylo vyhověno. Právo je však něco jiného: je to mravní způsobilost něčím být nebo něco mít, vyžadující vůli druhých k efektivnímu respektu, v případě práva dítěte respektování potřeby trvalé přítomnosti blízkého člověka. U práva tedy nejde o neutrální pojem jako u potřeby, ale o pojem „nutkavý“. Nerespektování způsobilosti, bezpráví, je evidentně něčím nesprávným.
„Vatikán“ se ozývá i z jiné věty citovaného psychologa „zájem dítěte je zprvu nad zájmem rodičů“. Církevní dokument o daru života nesleduje sice stejnou, přesto však podobnou myšlenku: dítě má právo na to být počato, narozeno a vychováno jedním rodičovským párem. Vyhovuje početí dítěte starším mužem těmto právům?
Před nedávnem promlouval Benedikt XVI. v užším kruhu spolupracovníků o tzv. lidské ekologii. Zřejmě s ohledem na současnou gender-ideologii, rozostřující hranice mezi pohlavími, prohlásil, že člověk je buďto muž nebo žena – se všemi příslušnými biologickými, sociálními a mravními důsledky. Jeho (vlastně polosoukromý) projev vyvolal po světě bouřlivou zápornou odezvu, zejména homosexuálů. Už víckrát bylo upozorněno na zarážející společenský jev: jakoby kdosi tahal v zákulisí za nitky, povzbuzující aktivitu minorit k destabilizaci majoritní společnosti.
Před několika dny varovala Gabrielle Kuby z pozice socioložky a matky na německo-rakouském kanálu TV ženy a dívky před diktaturou západoevropského liberalizmu, který nepřipouští, jak doložila jednáním v hesenském parlamentu, nepohodlné hlasy při diskusi, a tím postupuje značně nedemokraticky. Aby demokracie neutrpěla úhonu (skloňuje se přece ve všech pádech), označí se nepohodlný debatér nálepkou fundamentalista, se kterým asi nechce mít žádný slušný člověk nic společného. Kdyby však přece… proto je třeba dotáhnout portrét fundamentalisty k naprosté nepřijatelnosti. Toho se dosáhne heslem dnes fundamentalista, zítra terorista. Probudí se strach: dnes zaprášené ideje, zítra vyčištěný samopal. A už je rozhodnuto, nevpustit.
Nový moskevský patriarcha Kirill kritizoval při svém nástupu do funkce mravní úpadek západu. Totéž lze často slyšet z různých koutů islámského světa. Obě strany by mohly svorně konstatovat: nevadí, západ stejně spěje dobrovolně vstříc svému zániku.
Tak vypadá krátká rekapitulace zpráv, které jsou povětšině našich občanů snadno dostupné, týkající se - řečeno dvěma slovy - genderových námětů, což je dnes masivní politikum. Jaké dojmy lze z této hrstky postřehů zachytit?
České předsednictvo EU se octlo v situaci, která docela dobře připomíná postavení katolické církve v české společnosti. V jedné řadě se před oba státy, Českou republiku i Vatikán, vrhne vysvědčení o zpátečnictví, zkostnatělosti, možná i tmářství. „Považovat péči o děti za plnohodnotnou alternativu profesního života“ (formulace údajného návrhu českého předsednictví) - není to ozvěna z oken papežského paláce? Není ovšem jisté, zda by měl český ministr práce a sociálních věcí radost z toho, že katolíci s uspokojením pozorují, že je použit jazyk Vatikánu („je třeba hledět na zájem dítěte“).
Budou-li se zelení (papež ublížil pralesům, protože pojem ekologie neužil v jejich prospěch, nýbrž „jenom“ pro lidí) takto dále starat o potomstvo svých zemí, budou se ke stáru muset přestěhovat kamsi na přední východ, kde je dostatek dětí, které o ně budou pečovat, protože tam se za plnohodnotnou alternativu profesního života péče o dítě – čím víc tím líp – považuje, ovšem budou si muset do paměti vštípit arabské vyznání víry; na pár slov bude jejich sklerotická paměť určitě stačit.
Uvedené poslanecké kruhy přísahají na vědu, ale jak nakládají s jejími údaji, když se nehodí do sledovaného konceptu jako citovaný dětský psycholog? Jaké potěšení pro potomky Simone de Beauvoir, když onen psycholog po výčtu požadavků dítěte úlevně dodává, že i když mu není vyhověno, přežije skoro cokoli. Není v selekci vědeckých poznatků kus liberálního pokrytectví, na jehož problematičnost upozorňoval už papež koncem devatenáctého století? Věda, ano jistě, když se hodí.
Jak to, že na konci oslnivé holywoodské kariéry (ještě právě biologicky včas) prohlašují světoznámé hvězdy, že vlastní dítě je vyvrcholením jejich herecké dráhy? Že by se emancipovaným krasavicím, kterým leží u nohou celý svět, vymstila matka příroda (nebo zbožně: řád stvoření) tím, že je na poslední chvíli požene instinkt, nikoliv zákonodárství, k předem určené a trvale platné úloze?
Problém není nový: v první republice napsal Frank Alexandr Elstner svěží cestopis Evropan se vrací o propagaci škodováckého Populára ve Spojených státech, kde auto vzbudilo oprávněnou pozornost. Cestovatel vyprávěl o svém rozhovoru s emancipovanou dámou; řeč přišla na rodinu. Dáma odvětila překvapeně: dítě? nač, Bobby (pejsek) nám přece stačí. Elstner to komentoval zaraženě: takhle mluvit – bál bych se Boha i lidí. Nic nového pod sluncem.
Korunu mezi uvedenými střípky si však odnese popření dělohy, jak se ní zmiňoval J. Zvěřina. Je snad popírána ve smyslu feministek hysterektomií fyzickou nebo psychickou (operací nebo vytěsněním)? Jestliže rozmnožovací a reprodukční funkce není pro lidstvo až tak důležitá, pak přece jenom poněkud důležitá je, jak naznačují slůvka „až tak“ (přejdeme-li taktně otázku, která funkce je ve srovnání s ní pro přežití lidstva důležitější). Vystačí však rozmnožování fungovat bez dělohy, která prý byla feministkami popřena? Existuje sice umělé oplodnění, ale náhradní mateřství se bez přirozené dělohy neobejde. Její popření by se dobře sneslo pouze s odmítnutím jakéhokoliv významu reprodukční funkce, ale to si věta říci netroufne. Zdá se tedy, že popření reprodukčního orgánu a uznání částečné ceny určité funkce nějak nejdou dohromady.
Evropského obyvatelstva přibývá méně než obyvatelstva v některých jiných částech světa. Zároveň je patrná tendence snižovat počet obyvatelstva zeměkoule. Jakoby této tendenci naslouchal svým životním slohem rád hlavně „západ“. Kam se poděješ (křesťanská) Evropo? Ve světle zarážejících demografických údajů zní slůvka „až tak“ (viz výše) hodně optimisticky. Kdyby nešlo o velmi vážnou věc, u které se stále zřetelněji rýsuje možnost islámu jako Božího biče, dalo by se listování mediálními střípky úsměvně zakončit oním klasickým: bradu vidím, plášť vidím, filozofa dosud nevidím. Co myslíš, jakých důvodů můžeme užít, abychom poznali, že jsi filozof? (Aulus Gellius, Attické noci, IX).
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |