V mediích jsme se dověděli, že 32 letý David Lubina, vrah Michala Velíška, otce rodiny, kterého zastřelil na Karlově náměstí v září 2005, byl (prozatím, do rozhodnutí vyšší soudní instance, ke které se odvolal jak odsouzený, tak žalobkyně) odsouzen na 23 et. Mnoho lidí by pro něho žádalo doživotí, někdo by chtěl obnovení trestu smrti právě pro takové případy.
To poskytuje příležitost zamyslet se nad Bohem jako spravedlivým soudcem. Přitom pomůže rozlišení mezi tzv. přirozeným a pozitivním trestem. Přirozený trest je újma, vyplývající organicky z podstaty deliktu jako u dítěte, které se pořezalo nůžkami, ačkoliv mu rodiče zakázali je brát do rukou, čili je to nechtěný důsledek chtěného jednání. Pozitivní trest není, jak by slovo naznačovalo, trest kladný, ale neorganicky položený vedle deliktu. Nesouvisí tedy vnitřně s podstatou činu. U zmíněného dítěte by pozitivním trestem byl například zákaz dívat se tři večery v televizi na večerníček.
Jak by vypadal přirozený trest Davida Lubiny? Odpověď by byla snadná, kdyby Michala Velíška kvůli něčemu důležitému potřeboval a svým činem ho ztratil. Lubina však dal pouze v opilství průchod své agresivitě vůči neznámému člověku, který se svým dotazem postavil mezi obtěžovanou ženu a pachatele a tím ho frustroval. Přirozený trest se tedy nezdá přicházet v úvahu. Určitě by k němu nepatřila výměra 23 let, to je čistě právně objektivizovaná duchovní a mravní skutečnost jako roční absence od svátostí.
Augustin říká, že největším trestem pro hříšníka je jeho rozervané nitro. To by mohlo pomoci při hledání Lubinova přirozeného trestu. Není však směšné mluvit u vraha z Karlova náměstí o rozervaném nitru? Je faktem, že Lubina projevil u soudu lítost. Faktem je dále, že Lubina se odvolal kvůli výši rozsudku, což vdova po panu Velíškovi hodnotila jako důkaz neupřímné lítosti. Z toho lze vyvodit, že Lubina žije v rozporu se sebou samým, protože na jedné straně se rozhodne navenek projevit lítost nad tím, co spáchal, což by nejlépe doložil tím, že by „kajícně“ přijal výši trestu, na druhé straně se výší trestu cítí dotčen - proč by se jinak odvolal? Nebýt sám se sebou souladný není dobrá věc a tím lze uvažovat o přirozeném trestu, i když mnohý namítne, že nepříjemný pocit nesouladnosti nitra je nesrovnatelně malý s velikostí vraždy, což je samozřejmě pravda.
Jinou přístupovou cestu k uvažovanému přirozenému trestu Davida Lubiny nabízí sociální aspekt lidské přirozenosti. Michal Velíšek symbolizuje svým činem kladné typy lidské společnosti, na kterých je nutně a nezbytně David Lubina ve své existenci jako člověk závislý. Odstraněním jednoho konkrétního člena kladně laděné lidské společnosti udělal pachatel sice pouze první, ale velmi významný krok k vlastní sociální smrti. Ve vězení sice nebude na samotce, ale vazba může pro něho znamenat výraznou izolaci psychickou, vždyť bude dlouho žít uprostřed záporně laděné lidské společnosti. Sociální strádání, kterému bude nutně vystaven, vyplývá při tomto pohledu z povahy jeho činu, i když počátečně. Tedy aspoň v širším smyslu lze na základě rozsudku uvažovat o přirozeném, nejen pozitivním trestu.
O hledání přirozeného trestu je důležité mluvit proto, že přirozený trest motivuje lépe k vnitřní, opravdové nápravě, než trest pozitivní, který získává v očích odsouzeného snadno nádech nespravedlnosti, ať už pro svou povahu nebo velikost.
Tyto úvahy nás mají vést k pohledu na Boha jako spravedlivého soudce. Připomeňme si dvě zvlášť významné události, které jsou zpravidla hodnoceny jako Boží trest: pád Jeruzaléma způsobený v 6. století před Kr. Babyloňany a v 1. století po Kr. Římany. Vina Izraele je v obou případech stejná: nevěrnost vůči Božím výzvám, tlumočeným v osobě Jeremiášově proroky nebo dokonce v osobě Ježíšově mesiášem, čili Kristem. O tom, že bible chápe zničení města a chrámu jako trest, nelze pochybovat. Dá se obojí katastrofa hodnotit jako přirozený nebo pozitivní trest? Čtenář Písma bude jistě nakloněn k pojetí pozitivního trestu, vždyť mezi nevěrností vůči Hospodinu a rozbořením budov není vnitřní souvislost. Podle takového pojetí by si Bůh, planoucí hněvem nad nevěrností Izraele, horečnatě vymýšlel nějakou zvlášť citelnou odvetu, snad dokonce na způsob msty. To se mnoha lidem nelíbí. Je však takový pohled správný? Existuje v těchto případech přece nějaká spojitost mezi proviněním a trestem?
Jeremiáš zápasil o uznání Izraele v hlavě i údech s Chananiášem. Jeremiáš přitom hledal pravdu padni komu padni, to znamená i za cenu krajně nepopulárního výsledku, jakým bylo ponižující podrobení se vyvoleného národa cizí mocnosti. Chananiáš nehledal pravdu, ale přízeň mocných i lidu. Vycházel tedy z předpokladu, co asi chtějí slyšet. Kdyby u něho byla ve hře pouze politická neprozíravost, s jakou je třeba počítat u každého politika, nebyla by jeho vina velká. Je ale podezření, že vědomě ignoroval přesvědčivé řešení, na které poctivým rozborem situace stačil, kvůli jeho neúnosnosti pro veřejné mínění. Důsledkem bylo, že Jeremiášova rada zněla: podrobte se Babyloňanům, nespoléhejte na pofidérní pomoc. Zato Chananiášova rada bylo opačná: postavit se hrdinně nepříteli, pomoc z nebe i ze země na sebe nenechá čekat.
Ve skvělé scéně, kdy Chananiáš svým politickým programem exceluje, jakoby nakonec přistoupil k naslouchajícímu Jeremiášovi a řekl mu hlupáčku, jdi domů a nepleť se do záležitostí dospělých. Jeremiáš odchází zdeptaný a co je nejhorší, začíná pochybovat o správnosti svého pohledu, a tím o sobě samém. Teprve doma, když za ním zůstala ozvěna posměchu a opovržení, se mu stalo slovo Hospodinovo, ujišťující ho o správnosti vlastního poselství a vyzývající ho, aby se vrátil na kolbiště proroků a odsoudil Chananiáše jako lžiproroka, který si svou podvodnou hrou vysloužil z Božích rukou trest smrti. Průběh událostí dal Jeremiášovi za pravdu.
Kde je v těchto reminiscencích záchytný bod pro tvrzení o tzv. přirozeném trestu? Líbivá politika, sypoucí písek do očí, aby neviděly pravdu, ale příjemnost, připravila politika o bystrozrakost, potřebnou k rozlousknutí ožehavého problému (podobná situace nastala za časů proroka Izaiáše a krále Achaze, kdy Judsku hrozilo asyrské nebezpečí). Zaviněná krátkozrakost vedla k chybnému vyhodnocení situace: intelektuálně selhávající rozum šel ruku v ruce mravně selhávajícím srdcem, a tak se stalo, že slepý vedl slepého a oba spadli do jámy. Babylonské zajetí není na místě chápat jako pozitivní, Bohem svérázně vymyšlený trest, ale jako trest přirozený, kterým člověk trestá sám sebe.
Podobné platí u Ježíše Krista, který chtěl marně shromáždit Jeruzalémské jako kuřátka kvočna a musel konstatovat, že teprve až povýší Syna člověka, ho poznají, ale dům nakonec zůstane prázdný. Snad ještě hůř římskou katastrofou než katastrofou babylonskou. Dobrovolná zaslepenost nepřipouštěla vidět Ježíšův záchranný program, spočívající ve výzvě vrátit se celkovým ozdravením zpět k jádru Mojžíšova poselství, na které všichni horlivě přísahali. Dokáže-li Izrael neslýchanou vnitřní přeměnu, postará se nebeský Otec prostředky, které má právě jen on k dispozici o obnovení cti a slávy milovaného syna, kterého vyvedl mocnou rukou z Egypta. Místo toho ovládlo jeviště seskupení radikálů (zelotů), kteří dovedli s vnitřní logikou dějin Jeruzalém do záhuby. Zase lze mluvit spíš o přirozeném trestu.
To se však týká také křesťanské eschatologie a tím i ospravedlnění Boha. Očistec a peklo nejsou tresty, uložené hněvivě „shůry“, ale samým člověkem, jeho volbou, jejíž mechanizmy neznámým způsobem v určitém okamžiku strnou, jak naznačuje zmínka o věčném, neodpustitelném hříchu.
Také Hitler a Stalin nejsou nástroje Boží pomsty vůči hříšnému lidstvu, ale doklad nezasahování tam, kde člověk křečovitě žádá pro sebe právo nezávisle jednat. Je to zvláštní: vedle vášnivého prosazování autonomie chtějí lidé právě tak vášnivě, aby Bůh zasahoval do světa a znemožňoval tím rozvoj zla. I věřících se týká, že první odezvou na bujení zla ve světě není obhajoba Boha, že za to přece nemůže, ale otázka proč. Teologie má plné ruce práce s Osvětimí. Když člověk posléze přece jenom nabude duševní rovnováhy, nedospívá k obdivnému souhlasu s Božím uspořádáním stvoření, ale k poznání, že Jeho cesty nejsou naše cesty. To je rozhodně lepší než laciná teodicea, nepodložená zkušeností z doléhajícího zla.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |