Úmyslně říkám na tři krále, i když to není ani liturgické, ani biblické. Vyjadřuje to totiž lidovou tvořivost, inspirující se příslušným základem, která vypovídá docela zajímavé věci o náboženské fantazii. Purizmus, který o plody této fantazie připravuje, vypadá intelektuálně korektně, ale z hlediska tvořivosti, odezvy "lidu", ochuzuje.
Papež vyzval k dialogu kultur. Každý dialog může šeredně zdegenerovat, takže se pak stává monologovým štěkáním, kde má jedna strana agresivní choutky, druhá strana defenzivní potřebu. Oboje samozřejmě k dialogu nepřispívá, naopak, znemožňuje ho. Tyto degenerace se mohou týkat taky předstíraného dialogu kultur.
Připusťme v příběhu mágů z východní země dvě situace, které ve skutečnosti nenastaly. Izraelská vojska dobyla vlast mágů a přinutila je jako společenské reprezentanty země, aby šli vzdát hold právě narozenému potomku agresora. Mágové se volky nevolky vydali na cestu, protože jim nic jiného nezbývalo.
Druhá možnost: mágové šli do Palestiny zcela dobrovolně a s nadšením, protože tak jim to ukazovaly hvězdy, a když odevzdali své dary, dovršili hold novorozenému králi tím, že se v duchu jeho kultury dali obřezat. Ani jedno, ani druhé se nestalo. Do Palestiny šli zcela dobrovolně aby splnili poslání, které si předsevzali, aniž by se zbavili identity vlastní kultury. Tím představuje jejich počínání (bez ohledu na to, jaká historická a astronomická cena se příběhu přizná) ideální model dialogu kultur. Zcela dobrovolně a bez ohrožení vlastní identity přikročí k setkání, k dialogu. Motivem jejich jednání je výlučně vnitřní logika vlastní kultury, nabádající k vykročení vstříc, k reverenci, aniž by vznikla sebemenší myšlenka vzdát se vlastního duchovního bohatství. Jaká je naděje na realizaci takového modelu při současném setkávání (nebo střetávání?) kultur, zejména kultur po výtce duchovních?
Tuto otázku si klade jihoindický jezuita Michael Amaladoss při pohledu na životně důležitý proces skutečného, nejen populisticky slibovaného sbližování lidstva a zkoumá čtyři podoby "Jeruzaléma" (z hlediska mágů alternativních kultur), ke kterým mohou putovat v duchu dialogu dnešní křesťané: konfucianizmus, hinduizmus, buddhizmus, islam. Je na místě poklonit se jejich nepopíratelným hodnotám - sub specie unitatis generis humani - přinést "dary", aniž bude ztracena vlastní identita.
Amaladoss charakterizuje čtyři zvolené kultury heslovitě takto: Konfucianizmus jako harmonii přírody, hinduizmus jako jedno bez druhého, buddhizmus jako bytí mezi a islam jako univerzální společenství. Proč právě takto?
Čínská kultura mluví o nebi jako garantu přírody a Zákona a o TAO = cestě, kterou má člověk kráčet, aby byl v souladu s přírodou, jako je jí určeno být v harmonii. K tomu uvádí citát z Laotse: Odstraň svatost, odhoď vědění, Tím lid stokrát získá. Odstraň mravnost, odhoď povinnost, tím se lid vrátí k dětské poslušnosti a lásce. Odstraň šikovnost odhoď zisk, nebudou už více zloději a lupiči.
Hinduizmus charakterizuje jako jedno bez druhého proto, že původní množství bohů se prohlubují se duchovní reflexí ukázalo jako jedno bytí. Cituje Upanišády: V srdci všech věcí ve všem, co je ve vesmíru, bydlí Pán. Jen on je skutečnost. Kdo vidí všechny bytosti v svém já a své já ve všech bytostech, ten přestal nenávidět. Osvícení znamená: vlastní já nalézt v celém vesmíru. Překonal bažení a starost, kdo vidí všude jednotu. Také cituje Bhagavad Gitu: (Hledající) viděl celé univerzum, se všemi svými rozmanitými tvářnostmi, shrnuté do jediného bodu v těle Boha bohů. Cesta k jednotě je podmíněna reinkarnacemi, cílem je společnost, kde všichni budou jedno.
Buddhizmus vystihuje heslem bytí mezi, protože podle jeho současného vietnamského komentátora ThichNhat Hanha je třeba konstatovat popření ega. Prožíváme pouze řetěz na sobě závislých jevů. Ego je zapleteno ustavičně do sítě vztahů. Podle jiného současného komentátora Budhadasa individuum je nejá, je dílkem probíhajícího procesu, kde jedno podmiňuje druhé. Trváme-li na Buddhizmu, budeme vidět v druhých lidech bližní v utrpení, v narození, stáří, nemoci a smrti. Proto je nemůžeme nechat na holičkách. V jedné buddhistické tradici se připomíná tento slib: Je nesčíslně živých bytostí. Zavazuji se že všechny zachráním.
Poslední zvolený duchovní model, islam, popisuje jako univerzální společenství. Bůh mluvil skrze proroky, naposledy skrze Mohameda a to ke všem lidem, protože Bůh je jeden. Proto mají všichni lidé povinnost podřídit se jeho nárokům. Pakistánský interpret islamu Mawlana Sayyid Abul A´la Mawdudi mluví o islamské theo-demokracii. Právo vládnout přísluší obci všech věřících bez ohledu na osobu, rodinu, třídu. V nevyřešených otázkách rozhoduje konsens muslimů. Tedy ne nevěřící.
Tyto ukázky jsou zvoleny proto, že nějak ventilují myšlenku bytostné, sociální nebo morální jednoty. Při vědomí důležitosti růstu solidarity mezi lidmi je dnes úsilí o jednotu důležité proto, že náboženství skýtá více naděje než globalizace, pouhá služka ekonomiky s filozofií idealizmu, vzdáleného od reality. I když vinou náboženství tekla v dějinách nepopíratelně krev, přesto sehrává v současnosti nadějnou roli, vždyť operuje s klíčovým společným jmenovatelem solidarizačních snah, kterému je při pohledu na rozmanitost duchovních pojetí možno dát pracovní název Bůh. Je však bohužel zpolitizováno, proto mu chybí vůle k uznání a podpoře stejnosti a rozdílnosti, tak důležitému pro růst solidarity. Místo toho je vidět snahu prosadit pouze vlastní perspektivu, a to politickými, hospodářskými nebo dokonce vojenskými prostředky, uzavírá jihoindický jezuita.
Stručné defilé uvažovaných proudů chce upozornit na skutečnost alternativ a zbavit člověka strachu z toho, že v duchovním světě není nerušeně docela sám. Také ho chce vychovat k toleranci, nikoliv nevraživosti, prozrazující frustraci z nastávající ztráty vnitřní jistoty. Pak lze následně udělat další kroky při seznamování se a pomalu vstoupit do školy biblických mágů.
Mezi věřícími jsou lidé, kteří se se světem za "plotem" seznamují rádi a necítí přitom ohrožení vlastní duchovní identity. O těch platí slovo Basila Velkého, když se zamýšlí nad užitečností četby pohanské literatury své doby. Nechť čtenář vybírá med a odmítá jed, říká s pozoruhodnou důvěrou v rozlišovací schopnost. Jsou však také věřící, kteří při nakukování za plot pociťují nad možnou ztrátou vlastního přesvědčení úzkost. Tady platí rada: ať se nepřipravují o vnitřní klid a neztrácejí půdu pod nohama, ale počkají zrovna tak jako korintští křesťané, kteří neměli jíst maso obětované modlám, kdyby ho jedli proti svému přesvědčení (víře, svědomí).
S ukázkou čtyř předložených duchovních proudů vhodně koresponduje náplň neděle, která liturgicky následuje po slavnosti Zjevení Páně, a tou je svátek Ježíšova křtu z rukou sv. Jana Křtitele. Ve vyprávění o jordánském křtu se nabízejí tři náměty, dokladující palestinskou nabídku do společné pokladnice lidské solidarity. Jedná se o samotný křest (1), holubici, znázorňující Ducha svatého (2) a oslovení Syn (3), které se ozývá z nebe.
(1) Křest (vlastně ponořování do vody) není výlučnou palestinskou záležitostí, okolní duchovní kultury také znají dobře křest, který se nekoná kvůli tělesnému zdraví, i když je rituálně využitý právě proto, že také fyzicky působí blahodárně (horké prostředí, pot na kůži a poletující písek). Proto není divu, že vznikla domněnka o závislosti Janova křtu na cizích předlohách, ať už byl nebo nebyl jejich původní smysl Křtitelovou činností zachován.
Zde je na místě upozornit na metodologickou nesprávnost. Podobnost dvou jevů, které časově po sobě následují, neznamená nutně závislost jednoho na druhém. Je třeba pečlivě srovnat podobnosti a nepodobnosti a z jejich poměru posoudit, zda se skutečně o závislost jedná. Výzkum dospěl k závěru, že u Janova křtu přes podobnosti s jinou křestní praxí jde o cosi neodvoditelného.
Zatím co křty jinde byly ve službě právního začlenění pokřtěného nebo i magie (křest proselytů v Izraeli, křty v helenistických mysteriích), v palestinském hnutí se jedná o křest ve službě etiky jako výraz vnitřní přeměny člověka (křest pokání na odpuštění hříchů, Mk 1,4par), který je jednorázový (kajícník by se neměl vracet na cestu, kterou zamítl) a udělován jinou osobou (jde tedy o sociální ratifikaci intimního procesu přehodnocení dosavadního života). Starozákonně se křtěný vrací rukama Božího služebníka do plného společenství duchovního Izraele, novozákonně do plného společenství mystického Těla Kristova.
(2) Holubice byla jediným ptákem, kterého připouštěl Mojžíšův zákon jako ptačí oběť. Staří prý vysuzovali z toho, že nemá žluč, že je ptákem mírným, a to dychtivě očekávali od Božího ducha, snášejícího se z nebes na člověka. Scéna Ježíšova křtu bývá doporučována jako doklad Nejsvětější Trojice: Otec promlouvá, Syn vystupuje z řeky, Duch svatý se na něj snáší. Dnes je takové pojetí všeobecně zamítáno.
Duch (RUACH, PNEUMA), je především něco, ne někdo. Je to pohyb vzduchu, pokud je svatý, je to pohyb Božího vzduchu, jeho dech, vítr, nebo dokonce vichřice, tedy vždy něco. Krátce řečeno, jde o Boží sílu, působící na tvorstvo. Teprve tehdy, když kontext (popis osobní činnosti) nebo gramatický tvar (TO pneuma ekeinOS) nedovoluje u věcného pojetí zůstat, otevřela se cesta k chápání Božího ducha jako osoby.
Oslovení Syn, korelující s Otcem, není v Písmu výjimečné. Zde ovšem jedná naprosto jasně o osoby. Vynikající osobnosti Izraele mohly s takovým vyznamenáním počítat. U Ježíšova křtu se jedná o syna akcentovaně, což naznačuje jedinečně vřelý vztah Otce, zahrnující milovanou bytost svou silou. Scéna sestupování holubice na Syna je manifestací vždycky platného vztahu mezi oběma v čase a prostoru. Velmi důležité pro setkání kultur je ovšem ta skutečnost, že jordánská scéna představuje prazáklad všeho se vztahem k právě pokřtěnému muži jako osobního Boha.
Jaký vklad do společné pokladnice duchovních kultur směrem k rostoucí solidaritě lidstva lze z řečeného vyčíst? Nezasáhne-li duchovní dějství, týkající se celého člověka, především střed jeho bytosti, nešlo o skutečný zásah. To je zásadní antropologické datum. Znázorní-li se to navenek vodou či jinak, jde o kulturně podmíněnou okolnost (což také nutně patří k člověku jako tělesně duševně sociální bytosti), která může být esteticky a psychologicky velice zajímavá.
Člověk je však také bytostí společenskou. Nemá li společnost, nesoucí v své náruči jedince životodárným způsobem, a to je opět zásadní antropologické datum, možnost vnitřní skutečnost svého člena zaregistrovat, také nešlo o plnohodnotný zásah.
Pokud jde o jednorázovost (v katolickém prostředí lze pomyslet na devocionální zpověď), odpovídala by ideálu dokonalého dopadu duchovního dějství do nitra člověka, a to je opět zásadní antropologické datum. Taková vidina je však zcela nerealistická, přesto v "navštívených" lidech zůstává nostalgie po okamžitém a dokonalém odevzdání se až k smrti. (jediné svaté přijímání je schopno učinit člověka světcem, napsal Bernardot OP, Eucharistií k Nejsv. Trojici).
Duchovní dějství, zasahující člověka, může mít různý původ, poslední příčinnou je však vždycky (velmi všeobecně řečeno) veličina, vztahující k sobě blahodárným způsobem všechno, co je, dávající všemu smysl, původ a cíl. O zevním vyjádření tohoto vztahování platí totéž jako o vodě v předchozí poznámce.
Co však má pro setkání kultur zásadní význam, je skutečnost, že palestinské poselství představuje tento prazáklad v osobním Bohu, akcentuje tedy osobu jako pozitivum, svrchované pozitivum, nikoliv naopak, jak bylo patrné z výše uvedené charakteristiky dvou alternativních proudů "jedno bez druhého" nebo "bytí mezi". Nechápe-li se osoba v nejužší souvislosti se škodlivým ego, nýbrž jako objektivně vrcholná hodnota bytí, jako pramen zásadně pozitivního sebeuvědomění a sebeurčení, pak je palestinský vklad do společné pokladnice solidarity naprosto zřejmý, protože osoby v nekonečném množení nalézají v Osobě společného jmenovatele a to je pro solidaritu jistě svrchovaně významné.
Nelze dost zdůraznit, že dialog vyžaduje umění dotýkat se motýlíma rukama duše a smýšlení toho druhého, má-li mít vůbec naději na pokračovaní. Zdánlivě kontradiktorní je však nepřekonatelnou překážkou pouze zdánlivě, syntéza, aniž by zradila obsah jednotlivých sčítanců, má netušené možnosti, to je však teprve budoucí kapitola.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |