V Lidových novinách napsal 6.7.2005 prezident Klaus: I dnes musíme bojovat se snahami spoutávat náš život do sítí všeobjímajících příkazů a zákazů. I dnes bojujeme s farizejstvím a pokrytectvím, které za libě znějícími frázemi o dobru a lásce skrývají velmi pozemské a velmi konkrétní osobní hmotné zájmy. I dnes se musíme utkávat s ambicemi samozvaných majitelů jediné pravdy, kteří si činí nárok rozhodovat za nás o tom, co je správné a pro nás dobré. I dnes musíme čelit pokusům ustanovit nad životy lidí i zemí univerzální autoritu, která se na názory jednotlivců nemusí ohlížet a která smí - bez nás - vládnout v zájmu údajných vyšších cílů a nových dogmat.
Prezident se ani slovem nezmiňuje o katolické církvi, ale někoho by právě ona mohla napadnout jako ilustrace uvedené kritiky. Kdyby však někdo chtěl prezidentovi kritiku církve vytknout, právem by mu odporoval: při vaší výtce mě napadá stará česká moudrost: potrefená husa nejvíc kejhá.
Abychom se této výtce vyhnuli, postupujme tak, že my sami to co prezident řekl, vztáhneme na katolickou církev. Položme si několik otázek.
Jak dostupný je lidskému poznání předmět, který mu církev předkládá? Jedná se buď o mystérium nebo o věci dostupné rozumu. Věci dostupné jsou lidskému zkoumání sice přístupné, ale výsledek zkoumání může být obětí různých omylů. To vidíme velmi často ve vědách. Proto je při lidském zkoumání Božího sdělení člověku namístě zvláštní Boží pomoc. Mystérium je člověku nedostupné, vyžaduje tedy zpřístupnění Božím zjevením a navíc Boží pomoc při osvojování si takové pravdy. (Trojice, eucharistie). Je tedy zčásti nutné, zčásti vhodné vyjít člověku při sdělování Božích věcí vstříc. Kdo má člověku vyjít vstříc? Nový zákon mluví dostatečně jasně o pověření pečlivě vybraných lidí pro úkol zprostředkovat Boží péči o poznání duchovních věcí lidmi.
Jakou autoritou je pro tuto úlohu církev vybavena? Kompetentní autoritou je samozřejmě Bůh, ale podle křesťanské víry také Kristus, který žádá od lidí jděte ke všem národům. Protože lidé, kteří byli zárodkem církve, pouze tlumočí závazky, pocházející z vyšší autority než je autorita lidská (jeden je váš učitel, Kristus; Otče tys tyto věci odhalil maličkým!), není autorita lidí v církvi autoritou samozvanců, ale autoritou svěřenou, trvale závislou (já jsem s vámi) na vyšší autoritě, vždyť právě tak si to vyšší autorita přeje.
Co je vůbec předmětem činnosti církve? Je to provázení každého člověka k cíli života, o kterém sdělil Kristus, že je to trvalé společenství s Bohem (v domě mého otce je mnoho příbytků). Formuluje-li církev za Božího doprovodu závazným způsobem věroučné věty (duch vás uvede do celé pravdy), bude to dnes většině lidí lhostejné. Jablko sváru je ale ve větách mravních, zasahujících do praktického života, které působí věřícím obtíže.
Jak se s nimi máme vyrovnat? Jak jsme si řekli, zásadní věcí je konečný cíl, odpověď na smysl života, jak jej oznamuje jeho Tvůrce. Ostatní skutečnosti, tlumočené církví, tedy také mravní otázky, jsou na druhém místě. Novorozeně nezajímá, co má dělat, aby dosáhlo věčného cíle, dospělého člověka ano, protože se dokáže o svém životě rozhodovat. Zde platí: konečný cíl lidské existence, jak jej oznamuje evangelium, obdrží člověk jako Boží dar tehdy, když své lidství neodmítne nelidským jednáním. Duchovní diskvalifikaci bestiálního člověka jistě uzná každý člověk.
Protože však Boží cíl předpokládá osobní připodobnění se Tvůrci, je jasné, že čím víc člověk stojí v pravdě svého lidství, tím je způsobilejší být v Božím společenství. Říká-li Kristus já jsem pravda, očekává se, že člověk který k němu skutečně kráčí, smí říci já kráčím k cíli, kterým je Otec, v pravdě, kterou je Syn, čili já jej následuji. Z řečeného plyne, že z vůle Kristovy, který řekl učte všechny národy, je učedníkům jako zárodku církve svěřena také životní praxe lidí. Proto musí církev ve světle evangelia řešit otázky dobra a zla a výsledky, ke kterým dospívá, tlumočit svěřeným lidem. Ty po svém obrácení utvrzuj své bratry.
Jestliže Kristus řekl buďte dokonalí, musí být péče církve věnována nejen základní humanitě, ale humanitě dokonalé. Jinak řečeno nemůžeme se spokojit s vyloučením smrtelných hříchů, ale musíme se zabývat i nedokonalostmi a pozitivně řečeno musíme se zabývat rozvojem trvalých dobrých návyků až k jakémusi dokonalému stupni, vůbec ne z ješitnosti, ale proto, že je nám to uloženo, nikoliv církví, ale Kristem.
Při nalézání žádoucí životní praxe se jedná o otázky, dostupné lidskému poznání. Proto není hledání pravé humanity výlučným úkolem církve, naslouchající Božímu sdělení, bez kterého by potřebné poznání nebylo dosažitelné, nýbrž je to úkol, který četbou v knize stvoření, čili v přírodě zvládají nejen lidé v církvi, ale také mimo ni. V lékařské etice je například církev ve svých závěrech závislá na současném stavu medicíny.
Tuto skutečnost se v církvi pokusila formulovat tzv. autonomní etika. Podle ní jsou dva sektory lidské morálky. Jedna se zabývá poselstvím, které je člověku Bohem zjeveno. Odpovídá 1. desce desatera. Druhá se zabývá látkou, kterou lze vyčíst rozumem ze stvoření a která odpovídá 2. desce desatera. V 1. případě je církev jako Kristem určená tlumočnice správného jednání kompetentní výlučně, v druhém případě by měla přenechat iniciativu bádajícímu rozumu, i když se hledající rozum bude inspirovat Božím sdělením v Písmu. Teorie autonomní etiky je sice církví podrobena kritice, upozorňuje však na cenu hledajícího lidského rozumu, který není podroben diktátu autority jako malé dítě, nýbrž který hraje také roli průkopníka v poznávání věcí na cestě k cíli.
Tyto poznámky se pokoušejí přispět k správnému chápání výroku o ambicích samozvaných majitelů jediné pravdy, pokud by jej někdo vztahoval na církev. Podle křesťanské víry jediná pravda pochází od Krista; jeho lidští tlumočníci nejsou samozvanci, nýbrž pověřenci, nejsou to majitelé pravdy, ale její hledači a správci, jsou to její nedokonalí zprostředkovatelé. Nemají ambici hrát tuto roli, je to pro ně spíše břemeno, jaké znají všichni starostliví, pečliví rodiče. Už sv. Pavel řekl běda mi, nebudu-li hlásat evangelium. Jak v pozemské, tak i v duchovní rodině se uplatňuje zásada svěřit člověka člověku, i když je to spojeno s rizikem nevyhnutelné lidské omezenosti.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |