Oběť je možné pojímat jako rituální úkon, kterým je přinášen dar nadlidské bytosti. Vedle modlitby je základním kultickým projevem, čili uznáním nadřazenosti druhého. Obětí mělo být také původně žádané a Abrahámem chystané zabití vlastního syna Izáka. Drtivá zkouška praotce je všeobecně známá (Gen 22, 1-18) a její vyznění přijímá čtenář nebo posluchač s úlevou. Celá scéna je považována za doklad odmítnutí lidských obětí Starým Zákonem, což je přijímáno s nejvyšším uspokojením.
Pozornost však na sebe dostatečně nepoutá Abrahámův beran. Podle některých výkladů starozákonního textu upozornil praotce na uvízlé zvíře anděl, bránící zabít Izáka. Že by na Hospodinův pokyn? Fakt, že Abrahám ukončil život zvířete, i když ve formě nejvýš žádoucí zástupné oběti (používá se termín anima vicaria, zástupná duše), nikoho nevzrušuje právě tak jako fakt, že Mojžíšův zákon považuje zvířecí oběti za cosi standartního. Na pozadí jednotlivých kultur, vyžadujících živočišné oběti, je bezpochyby postavení zvířete vůči člověku. Je v jeho moci pro evidentní nadřazenost člověka, může sloužit jako prostředek rozmanitých účelů, je živé a koluje v něm životodárná krev, umírá proto, že je člověkem zabito, a tím je způsobilé být člověkem odevzdáno.
V současnosti se však některé celebrity, například známá francouzská herečka Brigitte Bardotová, intenzivně angažují v boji za ochranu zvířat. Pokud by zvířecí oběti aspoň v biblickém náboženství dávno nevzaly za své, podobné iniciativy by se ozývaly v současnosti proti krvavým kultům velmi hlasitě.
Bylo opravdu Boží vůlí zabíjet jednotlivě nebo masově zvířata (v starozákonním prostoru šlo konkrétně o hovězí dobytek, ovce, kozy, hrdličky a holuby), která jsou přece také dílem Tvůrce?. Zdá se že nikoliv. Člověk je volán k oběti úplně jiného druhu než k oběti živé bytosti. Zvířecí oběti (natož lidské), ale ani rostlinné a věcné - pokaždé zevní oběti - nevyjadřují ducha kultických předpisů.
Tím je oběť vnitřní, oběť svévole, nekázně, pýchy, či vzdoru vůči Bohu, i když nezrcadlí tělesnou a prostorovou dimenzi obětujícího člověka. K vnitřní oběti však člověk těžko dospívá a obtížně ji dokazuje sobě i druhým bez opory, kterou představují právě zevní oběti. Na druhé straně nitro obětujícího může zůstat obětním duchem nedotčené, jak dokazuje kritika starozákonních proroků a sílící etický zřetel, který u oběti požaduje nejen odstranit drastičnost zástupnou obětí a modifikací provedení (objektivní stránka), ale také ryzost úmyslu a celkovou mravní úroveň obětníka (subjektivní stránka).
Palestina před Kristem znala mnoho mučedníků, obětujících sebe cizí rukou, paralelně s nimi však zůstal krvavý kult zvířat nedotčen. Počátek zásadní změny lze vlastně klást do Ježíšovy večeře na rozloučenou. Podle zajímavého, i když odmítaného výkladu byl učedníkům, poslaným do chrámu, velikonoční beránek odepřen, protože byli spolu s mistrem vyloučeni ze synagogy. Když při večeři hlavní chod - obětovaný beránek - chyběl, utěšil Ježíš zaražené učedníky tím, že chybějící beránčí tělo nahradil vlastním tělem.
Ať byla večeře s beránkem nebo bez beránka, konec živočišných obětí, uskutečněný při poslední večeři počátečně, se naplno projevil o nějakou dobu později. Lidská jatka v Jeruzalémě Titovou rukou znamenala takřka symbolicky konec živočišných jatek v chrámu, protože už začala platit zcela jiná, nesrovnatelně dokonalejší oběť, než by bývala i oběť Izákova.
Cíl dovést člověka k vnitřní oběti svévole, nekázně a pýchy je vždycky splnitelný pouze částečně. Bůh sám se ujímá iniciativy a ukazuje lidstvu dokonalou vnitřní oběť - umírající tělo na kříži je přitom zevním projevem vnitřního smýšlení. Naprosto dokonalého boholidského smýšlení.
Přiléhavému označení Boží beránek není možné rozumět jako dokladu Ježíšovy pasivity a manipulovatelnosti. Pašijový příběh je příběh nejvyššího sebeurčení včetně otázky proč jsi mě opustil, protože lidský paradox spočívá v tom, že člověk sebe nejvíc nalézá, když sebe nejvíc opouští. Na Kalvárii je visící, trpící a umírající Ježíš nejsvobodnější bytostí ze všech přítomných lidí.
Přijmout záměnu Abrahámovy oběti berana za Otcovu oběť Syna je pro chápavost člověka neúnosné, i pro toho, který sympatizuje. Slova na vysvětlenou nestačí, záměna se mu musí nezapomenutelně vrýt do paměti pronikavým smyslovým zážitkem, který bude při vzkříšení protiváhou pochopitelné skepse, jak dokládá scéna proměnění na hoře.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |