V prvním prosincovém týdnu se mariánští ctitelé těší na velkou slavnost, možná větší než je první leden nebo patnáctý srpen. Všichni vědí, že se jedná - jak se nyní uvádí v liturgickém kalendáři - o slavnost Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu.
Snad se dá počítat s tím, že si převaha věřících tento den neplete s březnovou slavností, nesoucí titul Zjevení Páně. Vždyť záměna není vyloučená, obě slavnosti mají totiž společné početí, 8. prosince P. Marie, 25. března Ježíše Krista.
Snad se dá počítat taky s tím, že si slušný počet věřících ví rady s poněkud náročným výrazem poskvrna prvotního hříchu - či ne?
Leckdo taky pocítí náročnost ekumenického dialogu právě kolem věroučného obsahu této slavnosti a to nejen s evangelickými, ale také pravoslavnými křesťany.
Zato není smělé domnívat se, že o labyrintu, kterým musela prokličkovat církev v hlavě i údech, než se dostala k oné závěrečné tečce předlouhého myšlenkového vývoje v roce 1854, kdy byl příslušný článek víry slavnostně vyhlášen, vědí nejspíš jen odborníci. Je to škoda; projít historií přípravy, uchopit její dynamičnost, je něco zcela jiného než konstatovat staticky tu a tu nauku, jako kdyby bez přípravy a hledání spadla z nebe. Opak je pravda a z toho plynoucí poučení je cenné nejen pro věroučně zainteresované, ale i pro orientaci v lidském životě vůbec, nejen duchovním.
Za mlčky přijatých dvou předpokladů, o univerzálním teologickém významu Krista pro celé lidstvo a o právě tak univerzálním antropologickém významu mateřství se dá z dlouhé cesty za mariánskou pravdou vyvodit například toto:
V zvoleném mariánském tématu byla uvedená zásada stále přítomným tenorem uvažovaní, jakousi pružinou, která myslitelům nedovolovala stanout a přestat hledat, i když na řešení - maximalizace mariánských výsad - byla vskutku malá naděje.
Při vydávání těla novorozence tělem matky lze parafrázovat mešní Kredo: Bůh (Syn) z Boha (Otce), světlo (nadzemské) ze světla (nebeského). Také rodička může říci: tělo (mého dítěte) z těla (mé bytosti), osoba (darovaná) z osoby (darující). Nový život z kusu mého vlastního já s příslušnými důsledky. Naprosto nelze podcenit sociální nebo duchovní rodiče, kteří se blahodárným způsobem podepsali na osobnostním rozvoji vyrůstajícího člověka, ale byla to biologická matka, která na rozdíl od všech ostatních dobrodinců pohlédla clonou bolesti do tváře smrti, když darovala nový život.
Zatímco východní křesťané byli při mariánských úvahách vedeni výlučně teologickými ohledy, neodezírali západní křesťané od biologických aspektů, hlavně zplození a počínajícího těhotenství, u kterých hrála pochopitelně velkou úlohu matka.
Je těžko představitelné, že by dogmatičtí oponenti mariánské výsady složili zbraně před konečným rozhodnutím církve, pokud byli přesvědčeni, že svou oponenturou mohou a mají církvi prokázat službu.Zastavení na vývojové cestě bylo v dějinách uvažované mariánské nauky více, někdy se zdálo, že se myšlenkový pohyb v její prospěch definitivně zastaví. Důvodem byla zdánlivá zřejmost bránících východisek uvažování, která se nakonec ukázala jako omyl.
Za takovou doporučující větu lze považovat často citovanou větou Bůh mohl, chtěl, učinil (rozuměj: uchránění Synovy matky od každého duchovního deficitu, viz níže). Roli tlaku zdola ilustruje slavení svátku věřícím lidem, proti kterému stála teologie, zatímco hierarchie se nevyjadřovala.
Není bez zajímavosti, že mnozí vůdci v „labyrintu“ byli Anglosasové (Eadmer, Osbert, Vilém z Ware, Duns Scotus). Benediktín Eadmer, žák Anselmův, sepsal první monografii „Traktát o početí svaté Marie“. V něm se vyslovuje (vedle karmelitána Osberta z Clare) pro budoucí nauku. U Eadmera poprvé zazněla doporučující věta Potuit plane. Si igitur voluit, fecit.
Celá souvislost proslulé věty vypadá takto: Kaštan má sice pichlavou slupku, zralý plod je však zcela prost jakékoliv bodliny a drsnosti. Nemohl (Bůh) propůjčit lidskému tělu, které si sám vyvolil jako svůj chrám, aby, třebas počaté uprostřed bodlin hříchu, zůstalo prosto jakéhokoliv podílu na trnech? Zřejmě mohl. Jestliže to chtěl, tak to tedy učinil.
Klíčová věta je často citovaná v úderné zkratce potuit, voluit, fecit, která ovšem smazává důležitý kondicionál. Z toho, že Bůh něco učinit může, nutně neplyne, že to učinit chce. Proto Eadmer vyjadřuje jeho chtění v kondicionálu. Pokud však Bůh něco učinit chce, nestojí mu v cestě žádná překážka, tedy chtěl-li, učinil.
To se konkrétně týká kritiků (snad dokonce škodolibých) sv. Bernarda z Clairvaux, nazývaného doctor marianus, ale také jiných význačných osobností vrcholné scholastiky, zamítajících mariánské početí bez poskvrny. Když proti zavádění příslušného mariánského svátku v Lyoně Bernard prohlásil, že královská panna nemá zapotřebí falešnou úctu, odmítal neopodstatněné novoty, které nezná církev, odmítá rozum a nedoporučuje stará tradice. (Neměl před očima nebezpečí nezdravého přehánění, o kterém bude jednou mluvit druhý vatikánský koncil?) Bernardovi kritici neuvážili, že jak on, tak jím ovlivnění teologové vycházeli z jiných předpokladů, než byly předpoklady „vítězného návrhu“. Konkrétně se jedná o velmi zajímavý vývoj pojmu početí.
Středověk rozlišoval mezi aktivním početím, rovnajícím se manželskému úkonu, započatým pasivním početím, chápaném jako vznik těla, a úplným pasivním početím, chápaném jako vznik lidské osoby. Mezi započatým a úplným pasivním početím byl spatřován určitý časový odstup. K tomu přistupoval vliv Augustina, podle kterého dědičný defekt přecházel manželským úkonem na počaté tělo, které se tím stalo tělem hříchu. Mezera mezi započatým a úplným početím byla důležitou překážkou na cestě k naprosté bezhříšnosti Kristovy matky. Krok vpřed udělal sv. Anselm, který spojil dědičný hřích se vznikem osoby, nikoliv těla a chápal ho jako nepřítomnost povinné spravedlnosti. To je třeba uvážit, aby bylo možno posoudit rozdíl mezi chápáním Bernarda a následovníků a budoucí slavnostně definovanou naukou.
Této myšlence Wilhelma z Ware, dalšího důležitého teologa mariánské problematiky, kterou aplikoval na Ježíše Krista a Pannu Marii, lze přiznat obecnou použitelnost, i když se nejedná o absolutně platnou, nýbrž doporučující zásadu. Věta vyjadřuje touhu a naději oproti unavené skepsi.
Právě toto lze pozorovat u Jana Duns Scota, který dovedl vývoj budoucího mariánského dogmatu do rozhodujícího stadia. Někteří pozorovatelé nejsou vnímaví pro štafetu řady připravovatelů jeho díla, jakoby se tento poslední velký scholastický teolog o nikoho předchozího nemusel opírat, jiní jeho originalitu snižují nebo popírají, ale neprůkazným způsobem.
Duns Scotus dospěl k důležitému rozlišení: oduševnění nemusí předcházet posvěcení časově, stačí pojmově. Posvěcení tedy může spadat časově vjedno s oduševněním, čili „kompletním pasivním početím“. Na námitku, že takto časově umístěné posvěcení by se muselo stát před Kristovým vykoupením, Scotus zavádí pojem předvykoupení, které hodnotí jako nejdokonalejší způsob vykoupení. Další vývoj až k vyhlášení dogmatu trval ještě dlouho, víc než půl tisíciletí, ale v zásadě byla Scotovými kroky cesta k dogmatu otevřena.
BOJ odpůrců a příznivců nauky o uchránění Panny Marie od prvotní viny nemůže být chápán jako boj osoby proti osobě, natolik se pohybujeme v kultivované sféře, i když by se při pohledu na lidskou křehkost i dějiny církve nabízely nedokonalé motivy.
V tomto ohledu je příkladné chování Duns Scota, prezentujícího své řešení velmi opatrně a zčásti jako hypotézu, když řekl, že co bylo ze tří možností, týkajících se posvěcení Panny Marie uskutečněno, ví jenom Bůh (teologická kázeň) ale jestliže to neodporuje autoritě církve nebo Písma (ekkleziologická a biblická kázeň), zdá se pravděpodobným přiznat Marii to, co je vznešenější. Scotus tedy vrhl na teologický i celocírkevní „trh“ svou myšlenkovou stavbu s nejistotou o budoucím výsledku debaty, dá se říci se svatou indiferencí, což jenom jeho přínos zvyšuje, nejen intelektuálně, ale i morálně.
U neposkvrněného početí takové okamžiky nastaly, když se proti vině těla (Augustinův pohled) postavila vina osoby (Anselmův pohled), když se proti mezeře mezi početím a vznikem osoby (antické dědictví) postavila časová totožnost (Scotův pohled) a když se proti vykoupení po početí, případně po narození (Bernardův pohled) postavilo předvykoupení jako nejdokonalejší forma vykoupení (Scotův pohled). K syntéze nedošlo bez problémů a ihned, antitézemi k tézím, které se ukázaly jako omyl, však byla k syntéze ukázána cesta, která posléze vyústila do formulování článku víry.
Na historii budoucího mariánského dogmatu je podnětné, že dovoluje z průběhu událostí bez obtíží vyloupnout všeobecně aplikovatelná poučení na množství jiných případů. Zároveň je památníkem jemné analýzy podle klasické zásady kdo dobře rozlišuje, dobře myslí.
K celému: Georg Söll, Maria, Fragen und Antworten, Benno 1982.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |