Knihy Kronik jsou v hebrejském kánonu popelkou. Mezi knihy Písma se dostaly jako poslední patrně proto, že se zdají opakovat jiné dějepisné knihy. Kroniky však ani neopakují, ani nedoplňují. Zacházejí s historickými údaji po svém a pro nás velmi poučným způsobem.
Kdysi došlo v Izraeli k hrozným důsledkům nevěrnosti vůči Hospodinu, která spočívala v napodobování ohavností pohanů. Jeruzalém byl zničen a obyvatelstvo odvlečeno do babylonského zajetí.
Na konci této katastrofy však prohlásil perský kníže Kyros zajatým židům: kdokoliv ze všeho lidu se může vydat na cestu (zpět do Palestiny, zejména do Jeruzaléma). To je pro Kroniky výchozí situace pro historické zamyšlení.
Zájem Kronik však není upřen na popis událostí, ale na jejich vyšší smysl, který lze vyvozovat z chování Božího lidu k Hospodinu. Cílem je poučit se z minulosti pro přítomnost a tím i budoucnost, povzbudit, napomenout.
Kroniky vidí první reprízu předexilových událostí po návratu ze zajetí a ptá se - patrně na základě nové zkušenosti - nenapodobují se znovu hanebnosti pohanů, není také nyní poskvrňován chrám, nejsou také nyní jsou poslové posmíváni a tupeni a nepohrdá se Božím slovem? Přijde však nový Kyros?
Kniha vybírá z minulosti varovné i povzbuzující události podle zásady historie je učitelka života. Kroky předexilního židovstva jsou mementem pro židovstvo poexilové s jeho snahou o teokracii, na jejíž vizi po staletích naváže Ježíš vzrušujícími slovy o tom, že se Boží království přiblížilo.
Zvlášť zdrcující je, že na zničení Jeruzaléma Babyloňany navazuje v jakési nestvůrné tradici zničení Jeruzaléma Římany. V prvním případě varoval Jeremiáš, ve druhém Ježíš, oba marně. (Ježíš je nejen partnerem Jeremiáše při varování, ale také partnerem Kyra při záchraně, ovšem duchovního rázu). V tomto okamžiku je možno od Izraele odsadit a sledovat dějiny církve jako duchovního Izraele (nesmíme zapomenout, že čestné místo v duchovním Izraeli má vyhrazen světský, pozemský Izrael).
Nerýsuje se zmíněná katastrofická tradice i v jejích dějinách, nehlásí se neodolatelně ke slovu, nehrozí jako druhá repríza neblahé tradice zkáza duchovního Jeruzaléma? Zatím k ní nedošlo. Kdyby na přelomu středověku a novověku žili starozákonní proroci, opřeli by se do renesančních papežů právě tak jako to učinili svým králům, nevyhovujícím nárokům úmluvy. Nejspíš by zvedli svůj hlas bezvýsledně. Nebyl sice zpustošen Jeruzalém, ale k jakým pozemským pohromám přirovnat rozpadlé křesťanství (samozřejmě malé a větší rozchody začaly už mnohem dříve, ale evropský západ dřívější nesmiřitelnosti, zaviněné z obou stran, tolik neprožíval).
Technický nástroj katastrofy už se rýsuje. Východní církev označovala bolševizmus za Boží bič. Neměla by takto západní církev označovat islám, až se dá do pohybu? Protože prvním krokem nápravy je poznání a uznání vin, chyb a omylů, je nespornou útěchou vyjádření Jana Pavla II. k dějinným selháním církve.
V dokumentu z roku 2000 o rozpomínání a smiřování se praví: V minulém tisíciletí byly při zvěstování evangelia a obhajobě jednoty církve použity pochybné prostředky. Bolestnou kapitolu představuje zvláště v některých staletích zjevná ústupnost metodám netolerance nebo dokonce násilí ve službě pravdy.
Jedná se o formy evangelizace, nezpůsobilé pro šíření zvěsti. K tomu je třeba přičíst metody, propagující evangelium bez vnímavosti pro kulturní hodnoty národů a přehlížející vnitřní zaměřenost těchto hodnot na evangelium.
Je třeba litovat nedostatek respektu vůči svědomí osob, kterým byla víra předložena. Zavrženíhodná byla každá forma násilí v boji proti omylům. Právě tak velkou pozornost si zasluhuje možné opomenutí žaloby na nespravedlnost a násilí, kterým se mohli provinit členové církve v různých historických situacích.
Jedná se o nedostatek vnímavosti mnoha křesťanů vůči fundamentálním porušením lidských práv. Prosba o odpuštění platí také mlčení ze zbabělosti nebo z falešného posouzení situace. Jde o to, vypátrat dějinnou pravdu historicko - kritickým zkoumáním, protože když jsou zajištěna fakta, je možné duchovní a morální vyhodnocení. Jen tak může být zabráněno v tvoření mýtů. Pouze kritickým vědomím prodchnutá historická paměť je způsobilá ve světle víry nést plody obrácení a obnovy.
Z těchto bolestných rysů minulosti vyplývá lekce pro budoucnost, vyjádřená zlatým principem, uplatněným koncilem: pravda nevznáší jiný nárok než silou pravdy samé, která jemně a zároveň mocně proniká ducha.
Dokument tedy vzbudil lítost a připojil předsevzetí. Co to však znamená pro každého z nás, kteří neneseme jako antický Atlas na svých ramenech celý svět? Snad nám pomůže podobenství o hřivnách. Pro odvrácení hrozivé tradice stačí - pokud jde o „malého“ člověka - odevzdat z výchozího kapitálu dvou svěřených hřiven dvě další. Je to zdánlivě mizivý efekt, ale co kdyby takto jednali mnozí ostatní?
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |