Uvedená substantiva mají společného jmenovatele, a tím je újma pokrmů a nápojů. Jinak se však od sebe liší z hlediska dobrovolnosti a motivace. Hladovění je nedobrovolné, dieta je dobrovolná a motivovaná zdravotními ohledy, tedy imanentně; půst je dobrovolný a motivován „vyššími" ohledy, tedy transcendentně. Takovou pohnutkou je nácvik sebezapření, kázně a nenáročnosti, ale také vyjádření smutku. Srovnávací věda náboženská uvádí řadu nábožensky laděných cílů postu, jakými jsou ochrana před škodlivými silami, pokrmy a nápoji nebo zdůraznění mezních životních situací jako jsou narození, svatba nebo válka. V historii sloužil odvrácení živelných katastrof, očišťoval, vyjadřoval oběť a smír a snažil se zesílit kontakt s božskou sférou. Půst byl konán individuálně i společně v určité dny nebo doby. Měl a dosud má komemorativní (připomínkovou) i disponující (uschopňovací) roli. V hovorové řeči ovšem dochází k nepřesnému užívání výrazů. V dalším textu bud e řeč pouze o postu v uvedeném smyslu.
Půst je antropologicky univerzální fenomén, jde napříč kulturami a náboženstvími, podle výše uvedeného výčtu se zřejmě dotýká čehosi fundamentálně lidského. Využívá živelné tendence uspokojit jednu ze základních potřeb života tím, že se jí staví do cesty. Probouzí tak pocit frustrace, vedoucí k agresivitě, ovšem blahodárným směrem. Pokouší se s určitou mobilizací vnitřní energie slaďovat jednotlivé lidské dimenze. Dobře víme, že zrovna toto je celoživotním úkolem (a mělo by být také úsilím) každého z nás. Cílem postu není negace čehosi, co jsme odmítli obsluhovat, ale harmonizace „částí" člověka tím, že se někde ubere, někde přidá. Není tedy divu, že půst hrál význačnou roli také v bibli i dějinách církve a hraje ji dosud.
Tzv. postní doba probíhající v liturgickém kalendáři od popeleční středy do velikonoc je chápána jako příprava na setkání se vzkříšeným Kristem, jako exercicie všeobecné církve. Prostředků, sloužících této přípravě, je více, mezi nimi je tělesný půst prostředek prastarý.
Už ve 2.st. se křesťané připravovali na velikonoce dvěma postními dny. Ve 3.st. se tato příprava rozšířila na celý týden. Dnešní rozsah, čtyřicet dní, je znám od 4.st. Čtyřicítka se inspirovala Kristem na poušti, vyvolávala vzpomínku na čtyřicet dní Mojžíše a Eliáše a na celý Izrael putující čtyřicet let pouští<./P>
Název postní doba byl původně proto přiléhavý, že půst v staré době spočíval v jednom jídle denně, obvykle večeři. Týkal se také masa a vína, později i pokrmů živočišného původu jako mléka, másla, sýra a vejcí. Od vrcholného středověku však dochází k trvalému zmírňování postu, souvisejícímu s filozofickým a teologickým oceněním těla.
Dnešní člověk není zaražen nad intenzitou a rozsahem postu prvotní církve, ale nad pohnutkami, které k postu vedly. Dnes je velké porozumění pro újmu v pokrmech jako dietu ve službě krásy těla, ale malé porozumění pro újmu v pokrmech jako půst ve službě krásy ducha. K nestrannému posouzení původní přísnosti je ovšem třeba znát tehdejší okolnosti a náhledy.
V postu se spatřovalo zesílení modlitby. Modlitba postícího byla přirovnávána k vzletu orla (sv. Nilus). Není pochyb o tom, že půst člověka psychicky výrazně ovlivňuje. Ježíš se po delší době postění cítí nesmírně lehký, toho využívá pokušitel, ponoukající ho k seskoku z cimbuří jeruzalémského chrámu (Guardini). Sem patří také moudrost, podle které plné břicho nerado studuje.
Vliv postu na psychiku je patrný na tom, že sloužil jako příprava na duchovní obohacení, vyžadující přiměřenou duševní pohotovost. To se týkalo přípravy na křest a eucharistii a přijetí Ducha. Byl také oceňován jako zbraň proti zlým duchům. Důležitý byl jeho sociálně - charitativní význam. Tělesný půst byl rannou církví oceňován jako výtečný prostředek apoštolátu získáním prostředků na podporu chudých. (Schümmer).
K tomu přistupuje, že kandidát křtu ze židovství i pohanství byl na posty, v jejich náboženstvích většinou duchovně zdůvodňované, zvyklý. Navíc nebyla u Řeků a Římanů dieta ze zdravotních důvodů ničím neobvyklým.
Dnešní postní praxe v církvi je velmi skromná, život je ovšem rychlejší a náročnější na výdej energie. Postní dobu vroubí dva dny přísného postu, náročného kvantitativně i kvalitativně. V této disciplíně převládá myšlenka solidarity s Kristem činným na poušti a trpným na Kalvárii a se členy církve, shromážděnými kolem něho (funkce komemorativní) nad asketickou (funkce disponující).
Také ta však není zanedbatelná. Svět živých bytostí je ovládán zákonem podnětu a odezvy. u živočichů platí automaticky, u člověka však zčásti závisí na volbě, takže může rozhodnutím člověka docházet k nepřiměřené odezvě převahou „nižšího“ oproti „vyššímu“. Z toho vyplývá nutný boj o harmonizaci duševních a tělesných sil, ducha a těla, rozumu a sklonů, myšlenky a vášní, aby odezva byla hodná člověka. Nutný boj o harmonizaci, které se vzpírají konfliktní síly v nitru člověka, vede k usilovnému hledání prostředků, napomáhajících k jeho ukáznění.
Jedním z takových prostředků, které došly všeobecného uznání, je tělesný půst. Před radikalizmem v tomto ohledu je ovšem třeba varovat, protože může vést k poškození zdraví, jak je vidět na životopisech svatých, kteří příliš pozdě litovali své nerozvážné horlivosti. V době, kdy už měli posbíranou bohatou životní zkušenost, trpěli podlomeným zdravím.
Pokud jde o dnešní situaci, mnoho věřících se staví k předepsanému postu vlastně jako k samoúčelné formalitě, kterou však úzkostlivě dodržují, takže při zpovědi je zřetelně větším problémem zapomenout na přísný půst o popeleční středě než žít v trvale nehezkém napětí se sousedem. Půst samozřejmě závisí na způsobu života určité doby. Eucharistický půst kněží, popojíždějících z jednoho ledového kostela do druhého musí vypadat jinak než půst, kde takové obtíže nenastávají. Považovat půst - měřeno největším přikázáním lásky - za odbytou záležitost by však bylo omylem.
V spektru prostředků duchovního života má nezastupitelnou úlohu. Půst člověka zastavuje v službě sobě samému, klade mu meze, brzdí jeho rozběh za zdánlivě samozřejmými potřebami, jejichž nedostatek je pociťován skoro jako útok na lidská práva, a tím brání sklouznout do pohodlného automatizmu. Věci nemusí být takové, jak obyčejně předpokládáme, vysvětlujeme ruce, mechanicky sahající po jídle, které je na dosah. Čím více závisí půst na dobrovolném rozhodnutí, tím více je prožívána možnost a žádoucnost vlády nad sebou.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |