Evangelium, čtené v neděli dobrého pastýře, kdy se čítávají pastýřské listy o potřebě modliteb za nová kněžská povolání, vlastně ukazuje na příkladu dobrého pastýře modlícím se, za jaké pastýře by se měli modlit, protože při hrozivém nedostatku kněží by se nemělo hledět pouze na množství, ale především na jakost. Obraz dobrého pastýře, uskutečněný věrně životním údělem Ježíše z Nazareta, je při pohledu na řady kněží přece jenom spíše ideálem než realitou, která by byla s naprostou samozřejmostí uskutečňována.
Z čistě logického hlediska může být dobrý pastýř jedním z více dobrých pastýřů. Pak by byl smysl výroku: já jsem také dobrý pastýř. Dobrý pastýř může být lepším pastýřem než jsou ostatní. Pak by smysl výroku byl: já jsem na rozdíl od ostatních lepší pastýř. Může však také být výlučným pastýřem, jestliže ostatní pastýři nejsou pouze horší než on, ale jsou špatní. Pak by smysl výroku byl: já jsem mezi špatnými pastýři jediný dobrý pastýř. Je zřejmé, že evangelistovi tanul na mysli třetí případ.
Upíráme-li špatným pastýřům hodnocení „dobrý“, může to být ze dvou důvodů: buď se jedná o pastýře, kteří mluví, ale nečiní, čili dojde-li k lámání chleba, couvnou od potřebných důsledků své činnosti. Písmo mluví o pastýřích, kteří pasou sebe, nikoliv stádo. Selhávají tedy v mravním ohledu. Nebo se jedná o pastýře, kteří uvádějí ovce na klamnou pastvu, lhostejno, zda s osobním nasazením nebo bez něho. Selhávají tedy v doktrinálním ohledu. Zabývat se různými kvalitami pastýřů není zbytečné. V tehdejší Palestině bylo více takových, jak se zmiňuje Písmo v Gamalielově řeči.
Mají-li se učedníci a spolu s nimi také současní věřící, vyzýváni pastýřskými listy, za nové pastýře modlit, znamená to vlastně minimalizovat, nakolik je to možné, Ježíšův pastýřský monopol. To zní samozřejmě příliš směle. Ale neřekl sám Ježíš při zázračném nasycování mnoha lidí dejte vy jim jíst - samozřejmě mimořádným způsobem, normálně to při skrovných zásobách nebylo možné - čili nevyzval je k účasti na svém charizmatu? Důsledky by byly velmi závažné: místo toho aby se lidé soustředili na jediného divotvůrce, rozptýlili by svou pozornost mezi mnohé a uvědomili si šance, které také jim, nejen učedníkům nabízí přicházející Boží království.
Modlitba za dělníky na vinici dále znamená, aby ji učedníci obrátili na sebe, aby tedy líp a líp chápali, co to znamená pást obsahem i způsobem, aby byla naděje na hojnou žeň v podobě pevné půdy pod nohama desorientovaného lidu, bloudícího jako ovce bez pastýře.
Pohnutkou pro výzvu prosit Pána žně byla lítost nad lidem bez programu ještě spíše než bez vůdce. To je zajímavé pro českého člověka. Mluví se o ateistické společnosti. Jak vypadal tehdejší Izrael ve světle lítosti nad bloudícím zástupem? Duchovenstvo a šlechta se soustřeďovali v Jeruzalémě kolem chrámu; farizeové byli rozptýleni po celé zemi; hodnotili-li však lid jako neznalé Zákona - kletba na ně - dá se říci, že Izrael byl duchovně prokrvený víc než Česká republika? A co katolická Itálie? Sv. Alfons založil Redemptoristy ze zděšení nad náboženskou nevědomostí prostých lidí v Itálii osmnáctého století.
Jak vypadá problém dělníků žně v současné církvi? Dnes je kdesi v jižní Americe myslitelné bohoslužebné shromáždění, kterému předsedá stará Indiánka. Přečte a vyloží Písmo, pomodlí se s ostatními a rozdá eucharistii, kterou před měsícem připravil porůznu poletující kněz. Vyjma zhotovovatele svátostí tedy mohou být všechny funkce obsazeny laiky, samozřejmě i ženami.
Nedostatek služebníků svátostí, odkud se vlastně odvozuje doména pastýřů i učitelů církve, by mohl být řešen dvěma způsoby: jednak by se laikům svěřila moc posvěcovat, to však nepřipadá v úvahu, protože by to odporovalo nauce církve o bytostném, nikoliv právním základu úřadu v církvi. Nebo by se laikům svěřila moc kněžství bez obvyklých podmínek. Kriteriem by bylo, zda je vyhlédnutý pastýř v místě uznávanou autoritou, jak o tom už před 50 lety podle vlastního sdělení uvažoval v kriminále + P. Bradna s řadou jiných zavřených kněží. Byla by to vlastně obdoba benediktinské myšlenky o stabilitě místa, tentokrát nepožadovaná od řeholníků, ale od duchovních správců.
Každá výrazná změna v církvi je pro určitý typ lidí vždycky traumatem. Mají mu být vystavováni? Prvním pravidlem, kterým se církev musí vždycky řídit, je spása duší, čili dopravení poselství o věčném cíli člověka před duchovní zrak kohokoliv z lidí. Církvi, vyzbrojené prostředky z nebe, ne ze země, je přitom svěřen doprovod lidstva na cestě k tomuto cíli. Vše ostatní je pravidlu o spáse duší podřízeno, jak je patrné na odpadlém knězi, potrestaném nejpřísnějšími církevními tresty. Takový kněz smí všemi prostředky posloužit umírajícímu člověku, které mu církev dokáže nabídnout na cestě k věčnosti.
Je věcí pastýřů a jistým způsobem i ovcí zvažovat, co na cestě k cíli prospívá, co nikoliv, co prospívalo, ale prospívat přestalo a pečovat přitom o potřebnou elasticitu mysli, což je požadavek náročnější než by se zdálo.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |