Z univerzity jsem dostal echo, že jsou udiveni nebo i trochu nespokojeni, že jim fakulta nenabízí teologii, ale témata, která by univerzita mohla čekat taky od jiných humanitně zaměřených fakult. Myslím, že naráželi na sociální témata, ale nevím. Zaujalo mě, že čekají na teologii, čili neodepisují ji jako muzeální trapnost. Co to pro nás, eventuálně pro náplň strategického plánu, může znamenat? Jednak povzbuzení k naší, právě nezastupitelně naší práci. Jednak nutnost zamyslet se nad teologickou prací, která je důležitá pro univerzitu i pro český národ a jeho kulturu.
Ministr Svoboda při své návštěvě fakulty řekl, že Evropa ztratila společnou ideu. Islám Evropou pohrdá jako zrádcem vlastních idejí. V Lidových novinách je v dopisech čtenářů text od českých muslimů, ve které odsuzují Brownovu persifláž Ježíše Krista, kterého považují po proroku Mohamedovi za největšího proroka. Všimni si, že Brown je Američan, čili pohledem muslimů z naprosto zkažené líhně.
Křesťané trochu nesměle říkají, že evropské kořeny jsou křesťanské, ale mnoho kompetentních politiků to nebere vážně. Ať už je to s křesťanskými kořeny tak či onak, Evropa by nějaký společný základ potřebovala, aby se vůbec viděla jako myšlenkově jednotný útvar. Myšlenku nemohou nahradit peníze, pokleslá kultura ani prohnilá demokracie, daná do rukou dnešních lidí jako ruční granát malým dětem na hraní. Hlavní pedagogickou silou společnosti je strach, nikoliv láska. Když se někdo vrátí z kriminálu, jsou jeho reakce jiné než u svobodných lidí. Kriminálníky motivuje navyklý strach (aspoň to platilo za komunistů), který není u těch šťastnějších nahrazen něčím elegantnějším, třeba láskou k vlasti. Potácejí se tedy jako ovce bez pastýře, snad bohatí tělem, ale ne duchem.
Tady je šance pro fakultu. Promyslet téma výsostně teologické pro univerzitu i český národ a nejen pro něj: Ježíš z Nazareta jako univerzální antropologický model v proměnách času. Není teologičtějšího tématu plně v souladu s koncilem, který přece žádá obnovit teologické disciplíny živějším kontaktem s Kristovým tajemstvím a dějinami spásy.
Jak na fakultě metodologicky postupovat? Především se jedná o mezioborové téma, ke kterému má mnoho co říci křesťansky laděná filozofie ve své antropologické kapitole, což představuje racionálně založenou práci, nezávislou na víře. Dále biblistika, vykreslující právě ve svých moderních představitelích stále působivěji portrét Nazaretského, nepřemalovaný dogmatickými ohledy. Malá poznámka: u Ježíše je třeba vyzdvihnout plně v souladu s proklamovanými kulturními tendencemi dnešního člověka, vůči kterým je ovšem nedůsledný, jeho odzbrojující realizmus galilejského chasníka, ironizujícího svatouškovství, ať už pochází z Jeruzaléma nebo provincií (jestliže v sobotu vytáhnete z jámy vola, proč byste tam měli nechat člověka?).
Dogmatika nakonec musí taky přijít ke slovu, křesťanství je bez ní nedotažené, ale nespěchal bych s ní, protože univerzální antropologický model vyžaduje, aby byl vyjádřen v pozemských, nikoliv nebeských souřadnicích. Jinak řečeno: nejdřív je třeba konstatovat, že Ježíš i Dalajlama mají stejné ledviny, játra a střeva. Pak teprve je možno opatrně porovnávat jejich nabídku na adresu homo sapiens.
V biblistice považuji za atraktivní zpracovat ekumenická místa, byť skrovná, přece podnětná. Jedná se o styk s pohanským a samaritánským prostředím, ale také postoj k „asociálnímu" exorcistovi, který je (samozřejmě!) nestravitelný pro učedníky, nikoliv pro Ježíše. Ten sice omezuje svou činnost na zahynulé ovce domu Izraelského, ale rád a ochotně ustoupí neodolatelnosti světa za hranicemi své vlasti, kultury a náboženství (je přece okouzlen vírou Syrofeničanky a „poruší" hranice své učitelské a charizmatické kompetence.
To jsou dobře exportovatelné impulzy, právě tak jako etické partie evangelia. Proč nebyl David pokárán za svatokrádež požíváním předkladných chlebů? Co lze vyčíst z Janovy věty ze svých slov budeš ospravedlněn, nebo odsouzen? Snadno pozorujeme, jak církev svírá krunýř strachu v kazuistice o materii svátostí, ale přitom polyká velbloudy, takže se velkorysý Polák musí před světem omluvit za její minulost.
Nelze samozřejmě Ježíšem mlátit o hlavu tibetského mnicha ani islámského imáma, ale lze potichu klást základy pro znovuobjevení největšího ze synů lidských pro sebeuvědomění Evropy (a paradoxně přitom příliš neinzerovat církve, i když duchovní rozmach je bez sociální dimenze nemyslitelný).
K nesnadné, ale velmi cenné teologické práci patří vysvlečení Ježíše z domovské palestinské kultury, respektive na jejích souřadnicích ukazovat, jak ji stylem života překračuje. Do nějaké kultury je každý pozemšťan vnořen, ale v duchu Veritatis splendor v ní nemusí být utopený. Je totiž něco, co každou kulturu překračuje a tím je syrová, kulturou nezpracovaná přirozenost člověka a na ni vidím Ježíše strhujícím způsobem budovat své poselství. Židokřesťané vytýkají Petrovi styk s neobřezanci a pomalu se uklidňují jeho obhajobou. Bylo by pěkným úkolem teologie srovnat historickou posloupnost tohoto pohoršení a osvobozujícího výroku ne co vchází
Prezentace univerzálního modelu před světem je poskytnuta už samým charakteristickým označením Syn člověka, což přece není jen Danielův muž na oblacích, ale také kdokoliv z nás, člověk. Věřme, že je ve své civilnosti doveden právě v Ježíši z Nazareta k vrcholu, kde je ve své lidské jedinečnosti divákem racionálně stopovatelný (a o to v této úvaze jde), než bude neviditelnýma rukama pozvednut do mystéria (což však v tomto konceptu není zamýšleno).
Vzácněji zpracovaný je v literatuře druhý požadavek koncilu, obnovit jednotlivé teologické disciplíny živějším kontaktem s dějinami spásy. Co to jsou dějiny spásy? Profánní dějiny sub specie prvního a druhého příchodu Krista jako (toho, nikoliv jednoho) Božího pověřence, čili sub specie Betléma a paruzie. Je rozhodně snadnější pátrat po teologii historie v starozákonní době, protože máme zmapovaný cíl i cestu k němu. K Betlému lze například vztáhnout rozpad říše po Šalomounově smrti jako nutném léku proti přílišnému zabydlení se v časných hodnotách, což platí ještě drastičtěji o babylonském zajetí. Alexandr, Ptolemajovci, Seleukovci, křeč Makkabejských a nakonec Řím jsou lekce, probouzející touhu po mesiáši, který zařídí věci nebeskou, ne davidovskou silou. Přiznávám, že při takové snaze nelze popřít určitý rozptyl interpretací, takže výsledek je spíše inspirací než argumentačně zajištěný, což však nijak neubírá na ceně úsilí - úměrně k těžko polapitelnému tématu. Takový přístup však dobře zapadá do postmoderní atmosféry. Vedle rigorózní práce na "nebeském“ materiálu se uplatňuje imprese Ježíšovského, tak jedinečně zachyceného na stránkách evangelia (motýl vzbuzující třepotavým letem letní loukou neopakovatelné imprese vedle motýla „zařazeného“ na korkové destičce pro pozorování jiného, ale jedině možného druhu). Oboje může být předmětem fakultní práce kooperací teologie s psychologií.
Mapovat dějiny spásy v novozákonní době je ještě obtížnější, protože chybí úběžný bod (paruzie) a jasná cesta k němu. Přesto lze počítat s určitými analogiemi, například s Šalamounovskou grandiózností řádu věcí ve vrcholném středověku, s lekcí, kterou uštědřila reformace otálející pozdněstředověké církvi, nebo odražení se církve ode dna po osvícenství a materializmu v renezanci XX. století.
Pro univerzitu, kulturu i českou společnost by to mohl být teologický příspěvek fakulty k zacílení dějin, o jehož objasnění se už mnozí pokoušeli z filozofického nebo politického hlediska. Oba požadavky koncilu, obnova Kristovým tajemstvím a dějinami spásy spolu samozřejmě úzce souvisejí. Přijmu-li Krista, přijmu také na něho orientovanou historii a naopak.
Ještě slovo k mystériu. Protože je zásadně dostupné pouze za podpory shůry, může David Brown a podobní ponechat fakultu v klidu. Prostředky profánní vědy lze Ježíšův portrét velice očistit, což je značně žádoucí, a fakulta by se o to prostředky, která má právě ona k dispozici, měla snažit. Očištěný portrét však není garantem víry a fakulta by měla české kultuře s velkou jasností připomenout, že v rámci univerzity pěstuje vědu víry v zásadní závislosti na daru. Sice by ji to vedle ostatních fakult pokořilo, odpadla by však křečovitá, věčně neklidná apologetika, která stejně mnoho nezmůže. Zároveň by se vyřešila otázka vědeckosti teologie: ano, teologie je věda svými metodami, kterými zpracovává předmět, ten je však ve smyslu ostatních fakult vědecky nedostupný. Nevím, ale myslím že tato skutečnost není přihlížející veřejnosti dostatečně zdůrazňována, i když ji tradice velmi dobře reflektovala.
Pro teologickou nabídku fakulty univerzitě existuje řada jiných atraktivních projektů, dva uvedené měly být pouze ilustrací toho, co mám na mysli.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |