O životě člověka katolické církvi lze mluvit z různých hledisek. Bohoslužebného, věroučného, spirituálního, charitativního, pastoračního a samozřejmě taky morálního. O morálním životě člověka v církvi se dá mluvit rámcově nebo detailně. Pozornost se obvykle soustředí na konkrétní témata, těžko říci zda spíše populární nebo pověstná, jako jsou jednotlivé případy bioetiky, sexuální, hospodářské, ekologické nebo mediální etiky, jejichž řešení církevními dokumenty vděčně prezentují mediální titulky.
Rámcový pohled by neměl být ignorován, leccos z křesťanské etiky v očích světa kuriózního teprve pomůže pochopit. Dá se formulovat takto: co by měl každý člověk nejprve zvážit, zamýšlí-li se nad požadavky křesťanské etiky. Každé velké téma jako je právě téma o životě v církvi z morálního pohledu je v nebezpečí, že přístupová cesta k jeho řešení nebude všemi posluchači přijata. Pro ilustraci rámcového zamyšlení může posloužit francouzský romantický film a slavný americký román
Děj filmu se odehrává někdy v 17. století. Mladý nevolník se znelíbil svému šlechtici, který se rozhodl ho ztrestat svými pacholky, protože sám si s ním jako nevolníkem přece nemohl špinit ruce. Přihlížel proto ze svého kočáru, jak se jeho čtyři pacholci s holemi pustí do rolníka. Situace se však vyvíjela mimo očekávání. Nevolník hravě všechny čtyři pacholky zneškodnil. Šlechtic byl sice trochu rozmrzený, zároveň se mu však obratnost rolníka líbila.
Když byl při nějaké příležitosti pozván ke královskému dvoru, pochlubil se dvorské společnosti, jaké má zdatné poddané. Král měl dobrou náladu a požádal, aby mu nevolníka přivedli. Když muž osvědčil i před králem svou obratnost, král z pouhého rozmaru vytáhl meč a nevolníka pasoval na rytíře. Tím se pro nevolníka situace zásadně změnila. Čerstvý šlechtic získal rázem řadu práv, o kterých se mu dosud ani nesnilo. Zároveň se však musel učit novému způsobu života, chování, oblékání, vždyť šlechtictví zavazuje.
Tato zásada se velmi dobře hodí k zamyšlení nad životem člověka v církvi. Je zapotřebí postavit si před oči duchovní šlechtictví, plynoucí ze znovuzrození z vody a Ducha pro Boží království. Svatý Pavel upozorňuje na více místech křesťany, že nyní, když na sebe oblékli Krista, musí žít zcela novým životem, úměrným cti, které se jim dostalo.
Z toho plyne poučení: při hledání dobra v určité situaci nejsou rádcem a průvodcem pouze Boží a církevní předpisy a nařízení, apelující na poslušnost, ale také jakýsi mravní instinkt, probuzený vědomím, že žijeme duchovně zintenzivněný život přijatého Božího syna nebo dcery. Věrouka tedy inspiruje morálku. Takže se můžeme v situaci, kdy se zamýšlíme nad správností zamýšleného jednání, zeptat nejprve sami sebe, pak i druhých: dokážeme obhájit, že zamýšlené jednání je s takovou duchovní výsadou v souladu?
Je samozřejmě nejen moudré, ale i nutné revidovat pohled mravního instinktu moudrostí věků, krystalizovanou v Písmu a církvi v podobě přikázání, ale živé vědomí přijaté důstojnosti s mravními důsledky by se nemělo přeskakovat. Řečeno knižní mluvou: křesťanská etika vyzývá při nalézání a prosazování individuálního i sociálního dobra nejen k poslušnosti, ale také k tvořivosti.
Druhým východiskem uvažování je slavný americký román Johna Steinbecka Na východ od ráje, který byl také zfilmován. V jedné kapitole diskutuje několik starých čínských nadšenců pro hebrejštinu o pravém smyslu Hospodinových slov Kainovi, jehož duše se při pohledu na bratra Ábela začíná plnit černými myšlenkami. Hospodin upozorňuje nastávajícího bratrovraha nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit. Ty však máš nad ním vládnout. Tak zní ekumenická bible. Hebrejské sloveso timšál však aspoň podle románu připouští ještě dva jiné výklady: ty budeš nad ním vládnout nebo ty můžeš nad ním vládnout. Buď je slovy budeš vládnout vyjádřen úděl, nebo slovy máš vládnout vyjádřen požadavek, nebo slovy můžeš vládnout vyjádřena příležitost. Gramaticky jde o indikativ, imperativ nebo hortativ, vybízecí způsob, protože šance má nemalou motivační sílu.
I toto pozorování se dobře hodí k zamyšlení nad životem v církvi. Bez povelů to někdy nejde, ale jenom s povely také ne, to ví dobře každý vychovatel. Říká-li sv. Pavel musíte teď žít úplně novým životem, říká vlastně máte příležitost, kterou byste ve vlastním zájmu neměli propást. Také evangelium mluví v tomto smyslu, když vybízí buďte dokonalí jako je dokonalý váš nebeský Otec. V čem však spočívá náplň dokonalosti?
Tato otázka vede k obsahové stránce dobrého života. Stane se že před zpovědnicí vedle sebe stojí dva lidé, mladý muž a stará žena. Je pravděpodobné, že každý z nich bude mít hříchy, které pro druhého nepředstavují problém. Mluví se přece o hříších mládí a hříších stáří. Společným jmenovatelem hříchů obou kajícníků je však to, o čem bible mluví jako o poruše souhry mezi duchem a tělem v lidské osobě. Nejprve je nutné shodnout se na významu slov duch a tělo. Duchem se zde nemyslí to, co je v člověku nehmotné, nýbrž duch označuje celého člověka se smyslem pro sebepřekročení čili transcendenci, zatímco tělem se myslí také celý člověk, nejen jeho hmotná stránka, zaměřený na sebe, zůstávající ve sféře osobních zájmů, upsaný imanenci.
Jednou ze základních celoživotních úloh je neúnavné slaďování ducha s tělem tak, aby duch v uvedeném smyslu vedl za sebou pevnou, i když chápavou rukou tělo, čili aby člověk koordinoval pohled na sebe s pohledem nad sebe. Toho dosáhne, když se bude rozhodovat rozumem, osvíceným vírou, aniž by odmítal sklony v podobě pestré palety citů nebo vášní, pokud jsou se základním pohledem harmonizovány. Bylo by chybou zřetel k sobě vyloučit, ale nelze v něm zůstat vězet.
Jednou ze základních celoživotních úloh je neúnavné slaďování ducha s tělem tak, aby duch v uvedeném smyslu vedl za sebou pevnou, i když chápavou rukou tělo, čili aby člověk koordinoval pohled na sebe s pohledem nad sebe. Toho dosáhne, když se bude rozhodovat rozumem, osvíceným vírou, aniž by odmítal sklony v podobě pestré palety citů nebo vášní, pokud jsou se základním pohledem harmonizovány. Bylo by chybou zřetel k sobě vyloučit, ale nelze v něm zůstat vězet.
Do jaké míry je křesťanství upsáno bytostnému realizmu je patrné z toho, jak úzce souvisí základní zákon podnětu a odezvy, ovládající vše živé, s často citovaným, ale chybně pojímaným slovem pokání. Toto slovo vlastně vyzývá k permanentnímu slaďování člověka se situací, která před něj předstupuje jako výzva k revizi dosavadní praxe, ať už se jedná o skoncování s hříchem, procitnutí z omylu nebo opuštění překonaného postoje.
Podstatný rys křesťanského života je obvykle spatřován v lásce, označované za největší přikázání. Psychickým zdrojem lásky je vůle, které zpravidla asistují intenzivní city, jak víme ze zkušenosti. Protože vůle čeká na podnět, je nejprve zapotřebí zabývat se motivem pro lásku. Co dělá Boha, Krista, bližního v očích člověka hodného milování? Při hledání odpovědi bude zapotřebí povznést se nad smyslovou rovinu, protože Bůh je neviditelný, Krista jsme v Palestině nepotkali a bližní je někdy všechno jiné než přitažlivý.
Z řečeného vysvítá význam víry pro lásku. Objevuje Boha, zpřístupňuje Krista a staví bližního do zásadně příznivého světla. Ukáže li víra neodolatelným způsobem láskyhodnost protějšku, jak těžko takovému poznání odolat. Víra se však stejně jako pokání může stát předmětem nedorozumění. Když v evangeliu dozní tzv. eucharistická řeč kdo jí mé tělo a pije mou krev má život věčný, opustí Ježíše řada jeho učedníků s odůvodněním, že jeho řeč je tvrdá. Dnešního čtenáře to nesmí udivit, protože pro tehdejší lidi jíst něčí tělo znamenalo někoho trápit. Je myslitelné, že by záruka věčného života spočívala v trápení Ježíše Krista? Na této scéně se dá dobře odpozorovat něco z mechanizmu víry
Mnoho výroků a mocných činů postavilo Ježíše Krista v očích jeho učedníků do nejpříznivějšího světla. Přitom nebyli závislí na jakési iracionální příchylnosti, nýbrž na běžné životní zkušenosti. To jim poskytlo solidní základ pro důvěru v slova a činy, o kterých mohli ze zkušenosti říci, že takové věci nelze bez Boha dělat. Když potom slyšeli mluvit o požívání těla a krve, což je nutně muselo zarazit, spočívala víra, ke které je jejich Mistr volal, v propojení dosavadní zkušenosti s jeho mocnými činy s novým, zdánlivě nepřijatelným tvrzením. Takové propojení však bylo rozumné, protože činy i slova měla tentýž původ. Rozumnost propojení vyjádřil Petr slovy: ty máš slova věčného života - včetně skutků - ke komu bychom šli. I při víře se tedy uplatňuje realizmus, opřený o zkušenost.
Udělat krok od víry, předkládající duchovním zrakem atraktivní protějšek, k lásce, která na to reaguje zatoužením po blízkosti protějšku a pomyslným vztažením ramen až k touze po odevzdání se milovanému, by nemělo být problémem. To platí právě tak ve viditelné oblasti o filmovém herci jako o neviditelné oblasti nebeského Otce, i když lákavost obou je obsahem i intenzitou nesrovnatelná.
Nyní lze pokročit ještě dále v konkretizaci obsahu mravní výzvy. Člověk je bytost s duševní i tělesnou stránkou, vede rozumový i citový život, zároveň život individuální i společenský, zaměřený na zem i nad zem, je tedy vícevrstevnatou bytostí, jakou v našem světě jinde nenalézáme. Nejrůznější situace, do kterých se člověk během dne dostává, v jeho vnitřním, manželském, profesním a jiném životě, nutí člověka k odpovědnému rozhodování, které by mělo všechny dimenze respektovat. Tehdy je na místě mluvit o lidsky vydařeném rozhodování.
Srovnejme dva případy: člověka propadlého drogové závislosti a člověka, pěstujícího škodlivou askezi. Prvního motivuje životní beznaděj, druhého náboženská verva. Ani jeden nerespektuje vícerozměrnost člověka: narkoman vyřazuje oblouzením duševní stránku, asketa ničí nefyziologičností svého sebezáporu stránku tělesnou. Prohřešků proti respektování více vrstev lidské přirozenosti je přirozeně nesmírně mnoho.
K životu člověka v katolické církvi patří také připomínka magisteria čili učitelské složky církve. Proč a jak se na životě věřícího v církvi podílí? Svěřit člověka člověku jako idea pastýřské služby je pevně zakotveno v evangeliu. Ujišťuje-li Ježíš Petra jako představitele pastýřů o své podpůrné modlitbě a vyzývá li ho, aby po svém obrácení utvrzoval bratry, znamená to, že pastýřství nepochází z vládychtivosti učedníků, ale z pověření Pánem.
Vedle ocenění profesionality, která je samozřejmě uznávána v jakémkoliv lidském konání a kterou nelze řídícím složkám církve upřít, vždyť disponuje tisíciletou zkušeností, třeba uvážit zásadní nekompetentnost kohokoliv z lidí pro Boží mystérium, které nelze „lapat“ zkušeností. Má-li být něco z mystéria člověku sděleno, vyžaduje to zvláštní Boží asistenci, a ta je z Kristovy vůle vázána na pastýře. V morální oblasti je Boží asistence potřebná v otázkách, které nějak souvisejí s věčným cílem člověka, a ten je přece hlavním smyslem církevní činnosti.
Nikdo samozřejmě nemůže popřít, že obsazení této služby je podrobeno nedokonalosti jako cokoliv lidského. To se týká nejen osobního života pastýřů, ale zejména zvolené metody jak beránky a ovce pást. Historie prověřuje při pohledu nazpátek skutečnou prozíravost pastýřů od zdánlivé. To ventiluje omluva Jana Pavla II. z roku 2000 za chyby, spáchané církví v dějinách.
Ježíš řekl o sobě, že je dobrý pastýř a pravý vinný kmen. Tím vlastně ve zkratce načrtl základy křesťanské morálky. Pastýř vede ovce, kmen proniká ratolesti. Připomíná to úlohu dvou matek: jedna má tříletého synka, druhá je ve třetím měsíci těhotenství. Obě mateřsky pečují o přítomné nebo budoucí dítě. První matka odpovídá Ježíši jako dobrému pastýři, druhá jako vinnému kmeni. Kdo by popřel význam obou rolí?
Není na škodu doplnit teoretickou úvahu praktickou aplikací. K ní může posloužit věru aktuální téma dobrého jména člověka. Samozřejmost úcty k dobrému jménu bližního vyplývá z duchovního šlechtictví. Ne nadarmo e říká o některých lidech, že se chovají noblesně. K noblesnímu chování jistě patří úcta k vzácnému společenskému statku člověka, kterým je jeho dobrá pověst. Na začátku bible je o člověku řečeno, že není dobře, aby byl sám. Člověk je veskrze společenskou bytostí. Funkční zdatnost lidské osoby mezi jinými osobami, se kterými tvoří společnost, závisí na jeho přijetí druhými, tedy na tom, zda mu druzí přiznávají dobré jméno. To je velmi dobře patrné u přistěhovalců.
Respektovat dobré jméno může být s úspěchem vymáháno předpisy a přikázáními. V desateru je to přikázání nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému. Respektování „pravdivého svědectví“ však není na přikázání výlučně závislé. Obdiv k řádu společnosti, jak vzešla ze Stvořitelových rukou, do které je každý z nás postaven, vybízí vnitřní silou, na způsob hortativu, k úctě vůči společenskému postavení bližního, aniž by se muselo motivovat odměnami nebo tresty.
Víra vidí bližního jako duchovního i fyzického sourozence společného Otce. Obdiv k Tvůrci i jeho dílu probouzí na základě víry lásku k bližnímu a tím také k jeho dobrému jménu a pokud tato láska byla porušována, k revizi chybného postoje formou pokání.
Magisterium, učitelská služba církve, je si v současnosti dobře vědoma významu medií nejen pro tento svět, ale i pro věčnost. Vždyť je charakterizuje velký akční radius, rychlost šíření a sugestivnost.
Společenství lidí jako cíl každé mezilidské komunikace, připomíná církev, má vzor v komunikaci tří božských osob, kterou lidem odhalil mistr komunikace, Ježíš Kristus. Tím motivuje intenzivně duchovním způsobem k úctě bližního. Společnost má právo, čteme v církevních dokumentech, na informace, aniž by byla dotčena práva lidí, o kterých se informuje. U zpráv o konkrétních osobách jsou autoři povinni dbát o hranice kritického úsudku o člověku. Jde vlastně o samozžřejmosti, ale zkušenost vychovatelů dobře ví, že to, co by vlastně měl napovědět „přirozený zákon“ (zdravý selský rozum), musí být připomenuto „pozitivním zákonem“ (jehož autorem jsou rodiče, škola, stát i pastýři církve).
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |