O terminologické rutině

ThDr. Jiří Skoblík

Zeptal se mě známý, který chodí do kostela tak jednou, dvakrát za rok, co myslel kněz větou Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, kterou slyšel při velikonočních bohoslužbách. Velmi rychle jsem pochopil, že vysvětlit v oné větě smysl zdánlivých samozřejmostí je velice těžké, až nemožné. Přitom u tazatele nešlo o zlou vůli, ale poctivou neschopnost, pochopit, co klade do úst kléru i laikům cosi jako terminologická rutina. Tehdy jsem si uvědomil (nejen) svou formulační bezstarostnost až bezmyšlenkovitost, a to nejen ke škodě druhých, protože na mnohokrát opakovaných slovech, která nijak neznepokojují, usedá pomalu izolující vrstva prachu.

To se týká také jiných „velikonočních“ vět: (1) třetího dne vstal z mrtvých, (2) byl vzkříšen v oslaveném těle a (3) vstoupil na nebesa. Význam těchto slov pro nás nepředstavuje žádný problém proto, že žijeme ve výrazovém ghettu, a to i tehdy, když opustíme kostely a pokoušíme se rozvinout svůj „apoštolát“ na profánní scéně.
Jsme nesrozumitelnější, než tušíme.

Dají se nějak přeformulovat uvedené tři věty, vyjadřující cosi z podstaty velikonoční poselství, aby aspoň tatáž věc zazněla poněkud jinak a měla naději vzbudit pozornost?
Třetího dne vstal…stále zdůrazňovaný časový údaj vlastně nehraje žádnou důležitou roli. Tehdejší lidé byli přesvědčeni, že člověk je doopravdy mrtvý až třetí den (otázka opravdové smrti je také pro nás důležitá u transplantace orgánů z mrtvého dárce).

Vzkříšení Ježíše Krista třetího dne chce říci, že nastalo teprve, když byl Ukřižovaný doopravdy, nikoliv zdánlivě mrtvý. Něco podobného platí také o vzkříšení Lazara, ležícího v hrobě už čtyři dny. Podle dnešního náhledu je člověk mrtvý tehdy, lze-li konstatovat jeho mozkovou smrt. Biblický údaj o vzkříšení třetího dne se tedy věcně kryje se vzkříšením v okamžiku mozkové smrti Ježíše Krista.

Je ovšem otázka, zda nás popisová záměna nezarazí. Jistě je z ní setřena biblická patina, což může vadit. Na někoho však může dýchnout svěží myšlenka, dávající slovům nečekanou šťávu.

Vstal v oslaveném těle.
Naše tělo je umístěno v prostoru a čase. Vstal-li Ježíš v oslaveném těle a sedí po pravici Otce, který je mimo prostor a čas, pak buď postrádá Kristovo oslavené tělo umístění v prostoru nebo je v jakémsi oslaveném, proměněném prostoru). Co by však bylo společným jmenovatelem neoslaveného a oslaveného těla, není-li to umístění v prostoru? Jaký by byl rozdíl mezi neproměněným a proměněným prostorem? Tyto otázky jsou skutečně obtížné, nejen nábožensky, ale i filozoficky. Nedalo by se nabídnout bezproblémovější pokus o přeformulování významu oslaveného těla?

V Písmu je člověk často označován jako tělo (jak naznačuje proslulá věta slovo se stalo tělem = člověkem). Bibličtí lidé vlastně definovali člověka jeho tělem. Mluví-li se tedy o Kristově oslaveném těle, nemluví se o nějaké Ježíšově oslavené „části", ale v duchu toho, že člověk a tělo jsou v Písmu zaměnitelné, o tom, že celý Ježíš vstoupil do formy existence, která se naprosto vymyká našim představám. Pro tuto existenci je charakteristické vřít Duchem (zeein to pneumati), jako bublá vařící voda. Jestliže svou osobu přirovnáme k hrnci vody, pak vařící voda představuje produchovněnou existenci oslaveného člověka.

Třetí velikonoční výrok je o vystoupení na nebesa. Starověký člověk si představoval svět o třech poschodích. Na místě není náš útrpný úsměv nad tak nedokonalým pojetím. V tom, co je pro perspektivu „oslavení“ rozhodující, jsme na tom stejně: ani starověký člověk, ani my se nedokážeme vymanit z trojrozměrného chápání univerza.

Odchází-li Ježíš do nebe, neznamená to, že odchází na nějaké místo, třebas by bylo s citem k současnému chápání sebe duchaplněji lokalizováno, ale že neodchází ani někam, ani nikam. Říci že odešel někam by znamenalo vázat jej na trojrozměrný svět, říci, že neodešel nikam by znamenalo popřít jeho oslavení. Ježíš existuje v Boží sféře, a podtrhuje-li Písmo, že skutečně, existuje nezávisle na historické paměti lidstva, nepolapitelný pozemskými představami, i když naší útěchou je, že také nám je podíl na jeho existenci nabídnut.

Snaha přeformulovat, čili vsadit do jiných výrazových i představových souřadnic nás může myšlenkově osvěžit. Proč je to však obtížné? Protože je s tím spojeno dilema. Zdaleka nejen pro naši pohodlnost, nýbrž také kvůli obavě, že bychom se pokusem o jinou formulaci téhož mohli dopustit významového posunu, který by věroučný poklad křesťanství, na což jsme dost často upozorňováni, ochudil.

Opakovat beze změny klasicky autorizované, staletími posvěcené formy vyjádření a jejich dnes už také klasicky autorizované přeformulování, ke kterému samozřejmě při rozvoji křesťanství muselo nutně dojít (jak je patrné na vnitřním rozvoji biblického kánonu), zabezpečuje často připomínanou neporušenost tradovaného obsahu poselství a jeho zdokonalujícího se výkladu církví, které podle příslibu Petrovi asistuje sám Ježíš. Minus věrného opakování spočívá ovšem v nebezpečí vzdalovat se atmosféře doby (jak dnes mohou lidé modlící se Otčenáš chápat slova jenž jsi na nebesích?).

Amatérské (někdy i profesionální) aggiornamento při formulaci poselství evangelia sebou skutečně nese riziko redukce bohatství tradované látky (jak například soudil Pavel VI., odmítající nabídku termínů transsignifikace (trans = přes, signum = znamení; přeznačení) či transfinalizace (trans = přes, finis = cíl, účel; ve smyslu použít k jinému účelu) místo dosud užívané transsubstanciace (přepodstatnění), aby se současným lidem srozumitelněji prezentovalo eucharistické tajemství.

Čemu dát přednost? Je větší riziko v možném posunu nebo v obtížné srozumitelnosti? Teoretik by se asi přiklonil k věrnosti vůči vybroušenému a stabilizovanému vyjádření, praktik asi k odvaze přeformulovat, dává li dobrou naději sdělnosti. To je ovšem ryze papírová úvaha, protože realisticky viděno neprecizností, jdoucích až k nesprávnostem (i když jsou řečeny s nejlepším úmyslem!) je při předávání poselství mnohem více, než by si leckdo myslel. Už ve Skutcích museli obratného kazatele Apolla poučit, protože dobře neznal o čem mluvil.

 
Na začátek stránky Na seznam komentářů Na úvodní stránku

© ThDr. Jiří Skoblík přednáší morálku na Katolické teologické fakultě UK Praha
Aktualizace 30.5.2006 VS