MT 16 a ekumenizmus

ThDr. Jiří Skoblík

Mohlo by se stát, že by při ekumenické bohoslužbě asistoval nekatolík, velmi příznivě nakloněný katolické církvi a že by se při bohoslužbě četlo evangelium o Petru - skále. Při závěrečném slově nekatolického hosta by nebylo nijak nevhodné, kdyby projevil radost nad vydařeným setkáním, kdyby však projevil lítost nad jistým ochuzením katolických bratří, kteří bez vlastní viny trpí nedostatkem poznání v tak důležité věci jako je Ježíšův záměr s církví. Domnívají se totiž, že skalou je Petr a řada jeho nástupců v úřadě římského biskupa, jak to tradičně vidí římskokatolická církev, to je však naprosto neudržitelné. Toto hodnocení není žádným tajemstvím. Lze se s ním setkat v každém komentáři a slovníku, který vykládá příslušná slova z "druhého břehu".

Jeho poznámka by asi vyvolala nevoli, ale byla by vlastně něčím velmi upřímným a dobře míněným, protože ekumenizmus se zpravila taktně zastavuje u bran ožehavých témat, jakým je Petrova skála. Co by mu asi po skončení bohoslužby mohli k tomu říci katoličtí účastníci?

1. Katolická nauka o papežství, předložená v poslední době, zejména v dogmatické konstituci 2. vat. sněmu Lumen gentium (O církvi), se v bibli neopírá pouze o MT 16, i když se jedná o směrodatný text, nýbrž odkazuje na všechna místa, která se zabývají Petrem a Kristovým zájmem o tohoto apoštola.
   
   
2. MT 16 je textem, který proslul řadou výkladů. Skalou je buď sám Kristus, nebo Petrova víra, jeho osoba nebo jeho osoba včetně jeho "nástupců". Všechna vysvětlení mají zastánce i odpůrce. Některá patří spíše do archivu, některé je však velmi živé a těší se oblibě.
   
   
3. Ani jeden výklad nemá jistotu pravdivosti, která by pocházela z vnitřní výpovědi textu, katolické pojetí je jednou z historických koncepcí jak textu porozumět, které sehrálo a sehrává v dějinách důležitou roli.
   
   
4. Papežství a nauka o něm prodělala během dějin římskokatolické církve dlouhý vývoj, který není ukončen. Současný papež vybízí veřejnost, aby předložila návrhy, jak uzpůsobit papežství, aby bylo užitečným naukovým i organizačním nástrojem pro katolický, nekatolický i nekřesťanský svět.
   
   
5. Tu a tam existuje v některých nekatolických kruzích pragmatický postoj vůči této instituci, který není nepříznivý. V některých pravoslavných kruzích lze nalézt ochotu uvažovat o čestném primátu římského biskupa. Pro některé luterské kruhy platí ochota uznat papežství jako pouto jednoty církví.
   
   
6. Faktická centralizace církevní moci v současném papežství není totožná s Kristovým záměrem o papežství, které Kristu přisuzuje římsko-katolická tradice, nýbrž jeho existence je myslitelná s výraznou decentralizací.
   
   
7. V rámci intenzivních a ušlechtilých ekumenických snah nikdo vážně neuvažuje o tom, že by kterákoliv církev, po tom, co by vyšla z poctivě a náročně vedené diskuse o Kristových slovech, adresovaných Petrovi, jako poražená, byla ochotna k demontáži dosavadní nauky o tomto tématu. Není-li to nemyslitelné logicky, je to zcela jistě nemyslitelné psychologicky. Alternativní proud by musel být velmi pomalu a takřka neznatelně vpouštěn do proudu vlastního pojetí příslušné církve.

Jak je tedy možno chápat krystalizaci papežství, jak probíhala v dějinách? Církev - týká se to všech církví a náboženských společností hlásících se ke Kristu - při všech svých nepopíratelných chybách vždy měla, má a bude mít před očima svůj hlavní cíl, kterým není sociální, charitativní, pedagogická, obecně kulturní, či dokonce politická činnost, i když se jí toto někdy přiznává, někdy dokonce od ní vyžaduje, nýbrž poselství o věčném cíli včetně cesty, kterou by se lidé k němu měli ubírat. Krátce řečeno suprema lex salus animarum. To je patrné na právním ustanovení, týkajícím se katolického kněze, postiženého nejtěžšími církevními tresty za mimořádně těžké církevní delikty. Při službě umírajícímu se takovému knězi vracejí pro daný případ všechna práva, aby mohl ohroženému člověku pomoci.

Církev - nyní mám na mysli římskokatolickou církev s vyvíjejícím se papežstvím jako její charakteristickou známkou - měla na jedné straně svůj základní úkol vždy před očima, na druhé straně s ním vstupovala do značně proměnlivých situací, jakou byl např. pád západořímské církve a stěhování národů. Vakuum, vzniklé zánikem západořímského císařství, spojené s pohybem dobyvačných kmenů, znamenalo velké politické a kulturní ohrožení. Jak se ukázalo na často citované epizodě mezi papežem Lvem Velkým a náčelníkem Hunů Atilou, nepředstavoval přesun moci z rukou císaře do rukou papeže, faktického suveréna významného ohniska tehdejšího západu, nedopatření, nýbrž blahodárný lék na neduhy doby.

Není jistě třeba vysvětlovat, že odpověď církve na proměny tehdejší politické mapy nemůže být hlavním vysvětlením krystalizace papežského vlivu a moci. Tím může být pouze efektivní snaha vnikat do Kristovy vůle, avšak vnější události mohly napomáhat jako učební pomůcka při porozumění Božímu Synu. Církev reagovala v dějinách na situace a přizpůsobovala konkrétní podobu Kristovy vůle tomuto úkolu. Není důvod se domnívat, že by tím byla vůli svého Pána zradila. Na otázku, zda může tvorbou strategie i taktiky, sledující plnění základního cíle, hřešit, je myslím možno odpovědět bez váhání nikoliv. Na druhé straně proměňující se situace mohou volat po odvolání prostředků, které se "přežily" a nemusí a nemohou být považovány za zásadní věc ireverzibilní povahy. I takové prostředky existují v spektru katolické teorie i praxe, ale připusťme, že jsou v značné menšině.