Doba mezi vánocemi a velikonocemi s předchozí postní dobou vypadá jako liturgický oddechový čas. Není to však správné, protože tato doba připomíná námluvy Ježíše z Nazareta s Izraelem. Kdo by popřel, že doba námluv bývá pro každé manželství, které začalo se slibnými plány do budoucna, nezapomenutelná?
O době Ježíšova veřejného vystoupení se dá mluvit třemi způsoby:
K prvnímu typu.
Bipolární duchovní vidění, jak tomu lidi naučila minulá doba (víra v osobního Boha nebo ateizmus), nabízí položit tuto výchozí otázku: jak lze
chápat univerzum, které člověka obklopuje a jehož je sám součástí, jako
samohybný kolos, nebo jako tvorbu? Zastánci obou řešení jistě předloží
důvody, které jim budou připadat přesvědčivé. Zvolme druhou možnost, výklad
univerza jako tvorby, to činnosti Tvůrce, která má smysl a cíl.
Jediná bytost, člověku známá, která si může klást otázku takového smyslu, je sám člověk. Jaký smysl tedy může v uvažované tvorbě spatřovat? Může začít přímo u sebe. Na svět přichází naprosto nesoběstačný. Mezi novorozenětem a dvacetiletým lehkým atletem na olympijských hrách je fyzicky propastný rozdíl. Něco podobného platí také o duševním rozvoji, ale také o sociálním zakotvení (ve všech případech může docházet k invaliditě; sociální invalidita je nejméně patrná, ale sotva méně závažná než ostatní dvě). Zdá se tedy, že v souvislosti se smyslem tvorby je možno mluvit o fyzickém, psychickém a sociálním rozvoji člověka, který neprobíhá automaticky, ale je do určité míry na člověku závislý. K péči o tento rozvoj patří dvě základní zaměření člověka: na práci a na rodinu. K zmíněným hodnotám se sluší připojit další dvě: hru (ne jako kratochvíli, ale jako důležitou činnost pro výstavbu psychiky) a přátelství (ne jako konkurenční vztah, ale jako kultivující sociální obohacení).
Vyjde-li v životě všechno podle plánu, prožije člověk, který ozdobil svůj život úspěšnou prací a krásnými mezilidskými vztahy a který odchází bohatý svých dnů, starozákonní ideál (jistě by jím nepohrdlo i mnoho křesťanů). Může, vztáhne-li se tvorstvo k člověku jako svému vrcholu, být toto považováno za nalezení smyslu tvorby?
Při pohledu na dějiny lidstva je nutno jít o krok dále. Na různých místech světa žili a žijí nejen geniové vědy, techniky a umění, ale také geniové duchovní. V rámci chápání světa jako tvorby mohou být pojímáni jako lidé optimálního vztahu k uvažovanému Tvůrci. Jejich odevzdání se tomuto vztahu může být tak radikální, že za to - vinou naprostého nepochopení jejich okolí - zaplatí i životem. Tu nastává zvláštní věc. Tvor dal úplně všechno; bylo by přiměřené, kdyby se na to Tvůrce díval se založenýma rukama? Nikoliv, přiměřené by bylo odpovědět stejnou mírou. To však znamená vrátit život odevzdávající se lásce tvora, zajistit nejen její trvání, ale i společné prodlévání a bytostnou sounáležitost.
Říká se sice, že člověk tím víc miluje svého psa, čím lépe poznává lidi, ale ta věta působí mrazení. Krásný, dokonale vycvičený vlčák v plné síle (komisař Rex) je přece jenom vůči člověku přílišná biologická mesaliance, než aby mohla dokonale uspokojit. Plnohodnotný vztah se bez bytostné sounáležitosti neobejde.
Splní-li Tvůrce v rámci přiměřené odpovědi na čin tvora tyto podmínky, znamená to pro člověka nový život, věčné společenství s Tvůrcem a připodobnění tvora Tvůrci, což je pro tvora samozřejmě nepředstavitelné, ale ještě více. Jako s praporečníkem tvorstva je spolu s ním pozvedáno celé tvorstvo směrem k jeho původu, samozřejmě nepředstavitelným způsobem. V této perspektivě ovšem dostává otázka smyslu tvorby maximální možnou odpověď. Někdo by však v této chvíli mohl vznést oprávněnou námitku: proč nedržel Tvůrce krok s tvorem mnohem šetrnějším způsobem, totiž tak, že vůli k smrti jako důkaz optimálního vztahu přijal, její realizaci z rukou zlých lidí však zabránil? Někdo, kdo velmi trpěl a nyní se dívá na své uplynulé utrpení zpět z nadhledu, který mu umožňuje mnohému z trpce získané zkušenosti pochopit, by možná řekl: bolest, utrpení a smrt je klaviatura, na které hraje láska svou píseň. z toho, jak život skutečně jde, je možno uzavírat, že není vůlí Tvůrce tuto píseň přerušit. Právě proto, že to řekl někdo, kdo se sám vynořil z bolesti, má právo bez nebezpečí líbivých frází něco takového říci. Ale tím úvaha nekončí.
Každý velký rozmach, jakým je rozmach duchovního genia, je ohrozitelný neřestí titánů. Cíl (bytostná sounáležitost) je tvorem odsouhlasen, ale trasa, určená Tvůrcem, je odmítnuta jménem titánské soběstačnosti. Kde je ohrožení, pokušení, svod k takové myšlence, tam je také třeba připustit selhání. Jak by na to Tvůrce mohl reagovat? Trojmo: tím, že by zavřel knihu s velkolepým programem pro tvorstvo; tím, že by tvoru v jeho pošetilosti vyhověl a ponořil ho do karikatury usilované sounáležitosti; konečně tím, že by mu nabídl návrat na startovní čáru. Tuto nabídku by však musel doprovodit velice markantním gestem. Nejen pro vlastní čest, ale také pro dobro tvora, aby se pro něj stalo nezapomenutelnou motivací čelit propříště podobným pokušením.
Není nesnadné dosazovat do jednotlivých bodů odvíjené úvahy křesťanská data. Nesnadnější je ujít tendenci formovat rozumovou úvahu skutečně nezávisle na dobře známých informacích z Písma a církevní věrouky a dostat se k Ježíši z Nazareta, jeho bytosti, životu a dílu korektně "zespoda". Není důvod pochybovat o takové možnosti. Církev hájí kompetenci rozumu v náboženských otázkách, netýkajících se mysteria, a dokonce i v nich mu přiznává právo na výrok "sice nad rozum, ale ne proti němu".
Na začátku úvahy byla řeč o bipolárním výkladu světa typu osobní Bůh nebo ateizmus. Bipolární přístup prozrazuje zájem o začátek, o příčinu, o soběstačnost světa, o nezaujatý, mimo a nad člověka jdoucí pohled na univerzum, o transcendentní zájem člověka. Klade otázku Proč. Není to však pohled jediný. Je také pozice imanentního zájmu, která se ptá Jak a nehledá příčinu, ale uspokojivý způsob existování. Vedle tohoto zájmu vypadají "poslední" otázky rozptylující, zdržují a jejich řešení stejně k ničemu opravdu nepřispěje. Je žádoucí, aby se obě pozice vyznačovaly přístupem, který počítá s možností přístupu odlišného a nemyslely přitom podle vzorce buď anebo, nýbrž tak i onak. Nechť neusilují o exkluzivitu, ale o syntézu, vždyť kdo se ptá proč, zahrnuje poněkud do otázky i jak a opačně.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |