Zdá se, že tato věta není námi doceněná, protože ji „přenecháváme“ učedníkům před letnicemi. My se dnes domníváme, že už všechno snést (z Kristových sdělení, která zamýšlel učedníkům předat) můžeme, což je samozřejmě omyl. Stačí příklad ze života současné církve: pro některé lidi byla liturgická reforma, uvedená v život vatikánským sněmem, tedy ve druhé polovině dvacátého století, nesnesitelná. Co to vůbec znamená snést?
Když Ježíš předpovídá svůj osud, Petr se tomu vzepře - právě proto, že Mistrovo sdělení nemůže snést. Informace o Mesiáši, jdoucí proti jeho představám, je nesnesitelná. Petr neváhá odmítnout brát Mesiáše, kterého právě za Otcova přispění identifikoval, vážně. Odezva, kterou si vyslouží, je námi také nedoceněná. Petrův postoj je kvalifikován jako satanský. Svým postojem stojí Ježíši v cestě jako kámen úrazu, je mu tedy překážkou při dovršování pozemského působení. Strhává ho zpět na „zem“, prakticky pryč od Kalvárie. Že u Ježíše může něco takového vůbec přicházet v úvahu, Petr „žaluje“, vždyť satan znamená žalobce.
V čem vlastně spočívá nesnesitelnost? Kapacita člověka nejen pochopit (porozumět smyslu slov), ale také uchopit (vstřebat jejich smysl), roste, aspoň v příznivém případě. Předpokladem růstu kapacity je elasticita srdce jako sídla lidské psychiky, podmiňující změnu smýšlení ve smyslu jeho zdokonalení.
V jubilejním roce 2000 vydal Jan Pavel II. dokument o Rozpomínání a smíření, ve kterém se omluvil světu za stinné stránky církevních dějin. V páté kapitole, zabývající se použitím násilí ve službě pravdy, cituje svůj vlastní dokument o přípravě na jubilejní rok 2000, ve kterém se říká, že “ …bolestnou kapitolou, k níž se synové církve musí vrátit s kajícím srdcem, představuje…zjevná ústupnost vůči metodám intolerance nebo dokonce násilí ve službě pravdě.“ Církev lituje “…slabosti tolika svých synů, kteří pokřivili její tvář a dokonce zabránili tomu, aby plně nahlížela obraz svého ukřižovaného Pána…“ Konstatuje nedostatek vnímavosti mnoha křesťanů vůči fundamentálním porušením lidských práv. Nabízí se otázka: bylo by pro konkrétní „syny“, kteří podle zemřelého papeže pokřivili tvář církve, snesitelné, kdyby jim tenkrát, během jejich působení, někdo řekl, že jejich jednání bude za několik století předmětem omluvy samotného svatého Otce celému světu?
Velká chyba spočívá v bezstarostné představě, že podobná „nesnesitelnost" nám dnes už nehrozí. Má jiné formy, to ano, ale základní problém, vyjádřený Petrem, zůstává: Pane, to se ti nemůže stát!
Jedná se o hřích? Jistě ne, Petr a dlouhý zástup lidí, kteří ho v jeho mentalitě následovali, přece Mistra velice miloval. Problém není morální, zlá vůle (aspoň doufáme, že k frapantnímu omylu nepřistoupilo navíc temné tušení zla, které nebylo odmítnuto), ale psychologický: až křečovité lpění na určitých představách, informacích nebo i jednání podmiňuje mravní nemožnost. Co je sice fyzicky možné (jako je zabití dítěte vlastní matkou), může být neproveditelné neovlivnitelným vzepřením se vůle (silou mateřské lásky), což samozřejmě hřích nezakládá.
Odkud je čerpána síla, vzpírající se přesvědčivosti Pána, lásce k němu a především přiměřené důvěře v pravdivost jeho sdělení? V rámci zvoleného příkladu o Petrovi byly dobové představy o neporazitelném Mesiáši potravou pro sen o návratu davidovského království, se kterým se Petr pochopitelně rád ztotožnil. V sdělení o vítězném mesiáši tedy nejde jen o informaci protichůdnou mistrovu sdělení o trpícím mesiáši, myšlenka nestojí proti myšlence, ale také o intenzivní zaujetí pro vítězného mesiáše. Proti myšlence stojí emoce, která hravě vytlačí ze zorného pole pravdy mistrovo sdělení. Navíc zdáli spoluzaznívá cosi jako výčitka: že to takhle s Mesiášem dopadne, se nestalo z vůle Otce, ale z jeho dopuštění, skutečnou příčinou je lidská slabost, ke které i ty Petře sám přispíváš. Evangelium jasně stanoví diagnózu: tvé smýšlení je z člověka.
V čem může pro Petra (a nás) spočívat lék proti nesnesitelnosti? Evangelium obsahuje paradox: duchovní dospělosti se dosahuje duchovním dětstvím, stavem maličkých. Při hodinách náboženství kladou někdy děti otázky, které jsou s to vyvést katechetu zcela z míry. On totiž bezpečně poznává logiku otázky, zároveň si však s úlekem uvědomuje, že si ji sám nikdy nepoložil a když, tak ji rychle zaplašil. Snad z pohodlnosti, snad ze strachu. Teď si s ní neví rady a záleží na tom, jak si se svou učitelskou frustrací poradí.
Co inspirovalo dítě k nečekané otázce? To, že dosud do sebe nevtáhlo ducha tohoto světa se lstivostí, chytračením, úskočností, dominujícím zřetelem k nepříjemným důsledkům určitého jednání, ale také útlumem zvídavosti, zavíráním očí před problémy, krátce že je dosud „maličké“, a právě proto kandidátem Božího království. Že taková výbava, disponující k velké víře, chválené v Evangeliu, nemá s duševním primitivizmem zhola nic společného, dokazuje fakt, že mezi maličkými se může nacházet i univerzitní profesor, ale také naopak.
Jak to vypadá s rekonvalescencí, postupným emocionálním zvládáním nesnesitelného? K přijetí trpícího mesiáše Petrem vůbec nestačilo opakované poučování (bylo jich více a vyšla naprázdno), nýbrž rozhodující měrou pomohla zkušenost s trojím zapřením. Pád iluze o sobě byla dobrým předpokladem pro pád i jiných, „ideologických“ iluzí.
Je však takový osobní debakl nutný, aby se odbouralo nežádoucí smýšlení? Asi budeme muset zkroušeně přitakat. Teoreticky ne, ale prakticky? Jak měli v ideálním případě reagovat překvapení židé, patřící mezi Ježíšovy učedníky, když slyšeli tvrdou řeč o požívání těla a krve a proto s ním přestali chodit? Vedl je k tomu hřích nebo omluvitelná nesnesitelnost Ježíšových slov? Dosavadní zkušenost s jeho slovy a skutky musela nabádat k přijetí i toho, co se na první pohled mohlo jevit jako nesnesitelné. Co když dosud nevyloučili zásadní možnost Mistrova selhání, kterou je u každého „syna člověka“ třeba připustit, která však pro nás už dnes - v horizontu víry - nepřichází v úvahu?
Nastavené zrcadlo očekává odpověď. Řešením není relativizace všeho k habituální apatii, ale opatrnost při používání slov vždycky je nutné, nikdy není možné. Skutečnost, pravda a poznání, o které opíráme svou jistotu, se leckdy mohou jevit jako monolit, nemusí jím však zůstat. Jistě bude patřit k naší moudrosti připustit nějakou tu alternativu zdánlivě nedotknutelného.
Zmínka o nesnesitelnosti je v Evangeliu vložena do širšího kontextu, ze kterého prospívá položit aspoň dvě otázky: týká se postesknutí mám vám jenom učedníků nebo také nás? S tím souvisí druhá otázka: Paraklet naučí a připomene, nebo bude učit a připomínat, takže jeho činnost je nutno chápat v nedokonavém vidu? Stereotypní překlad do češtiny v dokonavém vidu vede k představě jednorázového, „letničního“ uvedení do celé pravdy. Při hledání odpovědi na obě otázky pomáhá pohled na dlouhé dějiny mnoha generací lidí kolem Krista včetně nás.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |