Literární událostí poslední doby v katolické církvi bylo vydání knihy Benedikta XVI./J. Ratzingera Ježíš Nazaretský, datované 2006 a opatřené českým překladem. Autor upozorňuje, že nepředkládá čtenáři knihu jako papež, ale jako soukromá osoba, která se chce dobrat Pánovy tváře. Proto nic nenamítá proti kritickým hlasům vůči svému dílu.
81letý papež uznává, že při svém stáří neví dne ani hodiny. Proto se rozhodl neodkládat vydání prvního dílu Ježíšova příběhu od křtu přes Petrovo vyznání až k proměnění. Vysvětluje to tím, že chtěl nejdřív popsat Kristovu postavu a poselství v jeho veřejném působení, aby tím přispěl k růstu živého vztahu čtenářstva k Ježíši Kristu.
Když velmi ceněný americký protestantský novozákonník George Lindbeck při pohledu na současný stav biblického bádání prohlásil, že má-li nyní bibli v rukou vědecká, nikoliv klerikální elita, vede to ke stále se prohlubujícímu příkopu mezi tím, jak byly události vylíčeny a jak doopravdy probíhaly. Tím se ovšem Písmo podle Lindbecka stalo pro široké lidové vrstvy značnou měrou nedostupné.
Jestliže základní téze Ratzingerovy knihy zní Ježíš evangelií je Ježíš historický, máme naději, že čelí úspěšně této nepotěšitelné bilanci. V tomto smyslu i když ne bez výhrad, se ke knize vyjádřil někdo nad jiné povolaný, totiž tübingenský protestantský novozákonník Eberhard Jüngel (Tübingen se těší pověsti Mekky německé teologie, protestantské i katolické).
Ratzingerova kniha má významného předchůdce ze židovských kruhů, na kterého bavorský papež v duchu svého celoživotního zájmu o vztah Ježíš - tóra ochotně navazuje. Po druhé světové válce se v judaizmu obnovily ježíšovské studie. Izraelské hlasy, příznivé svému velkému synovi ho pochopitelně zařazovaly do kategorií, které byly pro judaizmus příznačné. Pinchas Lapide v něm vidí rabína z Nazareta, David Flusser židovského divotvůrce a kazatele, Géza Vermes (maďarský žid a nějakou dobu katolický kněz) galilejského chasida (zbožného) a Šalom Ben-Chorin bratra, jehož ruka je plná bolesti. Pro všechny jmenované je křesťanské vyznání povelikonočním výmyslem.
Tuto koncepci (náš Ježíš - jejich Kristus) však nesdílí americký rabín Jakob Neusner (1932). S doporučením britského velkorabína Jonathana Sackse a tehdejšího profesora Josefa Ratzingera, jehož prožidovský zájem Neusner už delší dobu se sympatiemi sledoval, vydal v NY v roce 1993 knížku s názvem Rabín mluví s Ježíšem.
To nové v Neusnerově pohledu je prohlášení, že neodmítá Ježíše Krista až jako křesťanského Božího Syna, nýbrž už jako židovského Nazareťana. Protože Josef Ratzinger věnuje v jednom z vrcholných míst své knihy, kterým je kapitola o Horském kázání, velkou pozornost právě Neusnerově pohledu, je možné citovat jeho stanovisko k Ježíši z Nazareta přímo z papežovy knihy.
Když se Neusner vrátil ze svého fiktivního celodenního poslouchání Ježíše "domů", aby s místním rabínem probral to, co během dne uslyšel, rabín reagoval tím, že mu citoval talmud: 613 přikázání bylo tradováno Mojžíšovi; David je redukoval na 11; Izaiáš na 6; pak ještě jednou na 2; konečně Habakuk na jedno jediné: spravedlivý bude žít pro svou věrnost. Pak se Neusnera zeptal: a to měl říci Ježíš, učený? Ne přesně, ale přibližně, zněla odpověď. Co vynechal, ptá se ve fiktivním rozhovoru místní rabín. Nic, odpovídá Neusner. Co tedy přidal, ptá se rabín dále. Sebe, zní šokující odpověď. Neusner své pojetí dokládá na třech příkladech. Kdo miluje otce víc než mne…; chceš-li být dokonalý, přijď a následuj mne; syn člověka je pánem nad sobotou.
To je okamžik úleku pro Jakoba Neusnera. Nárok na stupeň autority, příslušející pouze Bohu, činí Ježíše Neusnerovi nepřijatelným. Proto ho jako učedník nenásleduje, ale zůstává u věčného Izraele. Místo příkazu následovat Boží Zákon přikazuje Ježíš následovat sebe, čili následovat Zákon v osobě, a to způsobem, který náleží pouze Bohu. V tomto chápání se překvapivě shoduje s papežem, jenže oba z téhož poznatku vyvozují opačné závěry. Zatímco pro rabína Neusnera je kvůli tomu Ježíš Nazaretský nepřijatelný, pro papeže Ratzingera je kvůli témuž Ježíš Kristus přesvědčivý. Je to hlavní bod sváru mezi křesťanstvím a Izraelem.
Z řečeného lze vyvodit dva závěry. Nikdy v dějinách nenapsal žádný papež knihu o středu křesťanství, kterým je Ježíš Kristus. Nikdy také nediskutoval žádný papež s nějakým rabínem o Ježíši Nazaretském jako rovný s rovným ve snaze překonat ošklivý příkop mezi vědou o evangeliu a vírou, která z evangelia vyrůstá. To je jeden závěr.
Druhý závěr spočívá v možnosti uvědomit si velikost daru víry. Je mnoho podnětů, povzbuzujících k přijetí Ježíše Krista jako Spasitele, a tzv. obrana víry se o to také usilovně snažila a dosud snaží. Ale víra není poctivě provedený logický závěr, ke kterému je pouze zapotřebí sehnat potřebné doklady, nýbrž dar, který smýkne obdarovaným k ukřižovanému a vzkříšenému, s jistotu o pravdivosti nabytého přesvědčení.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |