Televize nabídla pohled na dávné zkazky o germánských Nibelunzích, Siegfriedovi, Hagenovi, Brunhildě a dalších. Filmovou popularizací vlastně přispívá k pohodlnému rozšíření všeobecného vzdělání evropského člověka, ale nejen to. Umožňuje žasnout nad poetickou silou mýtu, popisujícího a řešícího v dramatické zkratce trvale platné všelidské otázky. Nejen to: Hagen, po výtce záporná postava a Siegfriedův vrah, říká Brunhildě, mstící podvod a smrt, že její bohové jsou mrtví, mluví tedy o odcházejících (a přicházejících) bozích.
V historickém kontextu tím bezpochyby míní odcházející (staro)pohanství a přicházející křesťanství. Hagenova řeč je aktuální i dnes, ale v protisměru. Křesťanství bývá hodnoceno jako odcházející, (novo)pohanství jako přicházející. Ne pro slabost a nekázeň člověka, ale programově, přichází projekt redivivus, doprovázený odchodem náboženství slabých, závislých a škemrajících.
Když Vojtěch kácel modly, když vstoupil na půdu posvátného háje, určitě to myslel s pohany dobře. Neodhadl sice jejich připravenost na takovou změnu, jinak by nebyl zabit. My se však v dnešní atmosféře ptáme na něco jiného: jakou výhodu poskytl v tom, co nabídl, oproti dřívějšku?
Načrtnout charakteristiku (staro, novo)pohanství a pohledu novopohanství na křesťanství je nesnadný úkol, řešitelný s různými akcenty, jak přiznávají odborníci. Shoda panuje v tom, že základní rozdíl mezi oběma duchovními směry nespočívá v rozdílu mezi mnoho-božstvím a jedno-božstvím, případně bez-božstvím. Za předpokladu převládajícího egocentrizmu (i náboženského), vypadá výměna mnohobožství za jednobožství tak trochu jako redukce referentů, starajících se o lidskou prosperitu, na jednu ústřední službu. Lepší přístup k náčrtu pohanství umožní jeho vztah ke „spáse" jako vyhlížení existenčního optima.
Shoda panuje také v tom, že je třeba pečlivě rozlišit mezi staropohanstvím a novopohanstvím jako dvěma naprosto rozličnými kulturněhistorickými fenomény. Rozdíl mezi nimi by se dal přiblížit takto: staropohanství, vyhlížející spásu, vědělo o nebesích, plných bohů a přírodě, plné tajemných sil a hledalo u nich pomoc, ale ve smyslu vítězného zabezpečení ji nenalézalo. Výsledkem musela být rezignace, ústící jednak do autonomního titanizmu, jednak do útěchy v podobě ukázňující se pozemské moudrosti.
Novopohanství už o nebesích neví, proto tam nehledá pomoc, ale snaží se o co nejvýhodnější zabydlení se na zemi. Vykročit titánsky ze sebe je sice oceněno dnes jako tehdy v různých, někdy až bizarních podobách, ale má tragické vyznění do prázdna, protože mu chybí záchytný bod. Místo nadějného vyzdvižení marné vzepětí. To měl patrně Augustin na mysli ve své proslulé větě o inkarnaci kvůli tomu, aby se lidé stali bohy. Podmínkou bylo vyzdvižením shora, nikoliv vzepětí zdola.
Jak je novopohanstvím charakterizováno křesťanství? Nejspíš jako nositel smutku (R. Roland) a slabošství (F. Nietzsche) kříže, odepření si nebo přímo zákazu pozemských radostí v hrůze a nenávisti k smyslovému opojení, jako výzva k pokání, vyjádřenému tak výstižně popelem jako zmarem. Přítomnost, o kterou novopohanství jedině jde, je opuštěna a nahrazována útěkem do iluzí o budoucnosti
Co na to říci? Je to pravda i omyl. Pravda mnohdy v praxi, omyl vždycky v poselství.
František z Assisi, jak se zdá nejpřijatelnější muž z galerie svatých pro „druhý" svět, byl člověk zpitý rozkoší, a to stejné intenzity jako nejbujnější pohané, ale rozkoší úplně jiného obsahu. Neklene se nad ním nevyhnutelný osud, panující i bohům, ale nabídka stálého vzestupu ve výsostně osobním vztahu. Na Františkově postavě vidíme, že nepřitažlivost křesťanství není v jeho chmurné podobě, ale v nedostatku bujných Františků. Novopohanství osudově přehlíží, že kříž vypadá jako ponižující kapitulace, je však triumfující seberealizací.
Tyto úvahy lze doložit myšlenkami trojice mužů, Teilharda de Chardin, Vítězslava Gardavského a Romana Guardiniho.
Chardin popisuje ve svém eseji o štěstí tři skupiny turistické družiny na společném výletě do hor. První skupina skončí v nejbližší hospodě, druhá se uvelebí na vysokohorské louce a pouze třetí si vytkne jako cíl výstup na vrchol hory. Stojí to námahu, snad odřeniny, možná do krve. Když se všechny skupiny znovu setkají, ptá se Chardin: která skupina může opravdu mluvit o štěstí, nejen o domnělém, ale skutečném, a odpovídá ta třetí. Vysokého cíle bylo dosaženo, o to cennějšího, že to něco stálo.
Gardavský hledí jako marxistický filozof na Ježíše jako na muže, který má i dnešnímu člověku (žijícímu ve druhé polovině šedesátých let v ČSR) co dát. Na konci marxisticky velmi nevšední kapitoly opřen o Ježíše jako antropologický model píše: „…člověk je tvor, který se tvoří ze zápasu a ze svobodného rozhodnutí, jímž odpovídá na výzvu přítomnosti. Je-li v tom schopen radikální lásky, pak svým činem otevírá budoucnost, stává se někým víc, než bylo v jeho možnostech. V tom je jeho celé tajemství, v tom je člověk jako zázrak, jako něco, co existuje a je neopakovatelné."
Guardini komentuje ve své knize „Pán" horské kázání a soudí, že po pádu do druhého hříchu (na Kalvárii po prvním hříchu v ráji), nastala doba církve jako neúnavné stavitelky mostů mezi původní Ježíšovou výzvou a schopností lidí jí dostát.
Každý z mužů píše o něčem jiném, ale všichni se vlastně scházejí v hodnocení původní Ježíšovy nabídky jako programu elity, který je pouze vzácně dosažitelný. Guardiniho myšlenka mostů vlastně staví na principu graduality: vyslovuje naději, že nesplnitelné zde a nyní neznamená nesplnitelné nikdy. Církev i její členové, společnost i jednotlivci jsou podrobeni zákonu progresivního vývoje. Nebo jinak: církev je prostředí, ve kterém se uskutečňuje velmi rozmanitá participace jednotlivců i společenství na evangeliu (zvěsti, která je dobrá).
Snad takto viděl věci ve svém idealizmu sv. Vojtěch, když s optimizmem člověka strženého evangeliem kácel modly zřejmě s důvěrou, že mu bude porozuměno. Nejde vlastně o nic nového: kostelní mluva by řekla, že svatost je lákavá, ale nedosažitelná. Podobně se vyjádřil už ruský filozof Solověv slovy člověk poznává božskou šanci, ale postrádá sil, aby se jí chopil.
Současný papež se ještě jako mladý profesor přiznal, že pro něho bylo pokušením vztáhnout vztah novopohanství - křesťanství na Pavlova slova o žárlivosti židů vůči pohanům, kterou jakoby plánovala Prozřetelnost. Aplikováno na současnost, plánuje Prozřetelnost žárlivost křesťanů na novopohanství, aby se klímající učedníci probudili k živějšímu vědomí svěřeného pokladu, i když ho nesou v hliněných nádobách?
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |