O postech

ThDr. Jiří Skoblík

Půst je vlastně věrným průvodcem lidského života, nebudeme-li ho chápat pouze v obvyklém náboženském smyslu, jako dobrovolnou újmu v jídle z náboženských důvodů, ale pojmeme-li ho šířeji, jako zdržení se žádoucích dober. Do takového výměru se vejde televize, pohlavní styk i jídlo. Půst takto univerzálně chápaný lze rozdělit do tří skupin:

1. na půst živelný, který člověk dodržuje z vnitřní potřeby; je buď tělesný nebo duševní. Za příklad postu tělesného může posloužit nemoc, jejímž podstatným příznakem je nechutenství: „když se na jídlo podívám, udělá se mi špatně."
   Duševní půst může být důsledkem hlubokého zármutku, takže nelze pozřít ani sousto; i ten je naprosto spontánní (o tom by dovedla vyprávět Panna Maria večer po ukřižování).
   
   
2. na půst programový, který si člověk záměrně uložil. Člověk překonává v sobě odpor proti zřeknutí se určitého dobra. Za příklad tělesného postu může posloužit touha po zeštíhlení, ačkoliv chutná. Mnoho lidí se zdržuje jídla kvůli nespokojenosti se svým zevnějškem. Vyvinou tolik úsilí, že se jim nakonec podaří nějaké to kilo shodit. Takový půst může být ovšem nebezpečnou záležitostí nejen tělesně (řada konkubín jednoho čínského císaře, který měl zálibu v mimořádně štíhlých ženách, zemřelo hladem), ale může mít také neblahý vliv na psychiku. To je patrné u Ježíšova postu na poušti. Jako člověk prožívá jeho příznivé i nepříznivé vlivy. Pokušením, aby se snesl z chrámového cimbuří jako anděl, satan navazuje na Ježíšovu psychiku. Jako každý člověk, i Ježíš prožívá nebezpečnou fázi přílišného postu, spočívající v úžasné lehkosti, v suverénních možnostech pohybu. Tento vliv postu lze srovnat s drogou. Půst tedy nutně potřebuje kontrolu obezřetností.
   
   
V literatuře bývají uváděny tři cíle programového postu:
1. odveta – „zhřešil jsem, proto si odřeknu televizi, návštěvu přátel, atd.";
   
2. výchova (kázeň, askeze) – „zapřu sám sebe, abych mohl jít za Kristem". Mechanizmus tohoto postu je zajímavý. Újma, na které člověk pevně trvá, je paradoxní tím, že postícímu se člověku vsugerovává, že mu něco chybí (časné dobro), na to však jeho pozornost nezaměřuje, nýbrž na to, co vůbec nepostrádá, (duchovní dobro), ačkoliv by to ve skutečnosti postrádat měl. Nedostatkem pozemských věcí probouzí půst smysl pro věci nebeské.
   
3. uschopnění – získání disposice k tomu, co by člověk bez postu asi nebyl schopen udělat. Tato dispozice může mít objektivní význam: kdo se postí, má nárok na kultické činy. Může však mít subjektivní význam: půst vytváří příznivé duševní prostředí pro kontakt s „vyšší sférou". Právě zde je třeba dát pozor na přehánění.


3. Výmluvným příkladem je cukrovka. Nemocní mají zachovávat přísný kavntitativní i kvalitativní „postní" režim, včetně rytmu jídla. To je příklad zevního postu po fyzické stránce. Teprve když mluvíme o postu po psychické stránce, dostáváme se do oblasti běžně chápaného postu, tj. církví uloženého omezení jídla.

Cíl církve, ukládající půst není odvetný (tresty za hříchy), ani výchovný (zesílení vůle ke krocení přirozenosti) ani uschopňující (např.dělat zázraky), nýbrž solidarita. Co se tím myslí? Někoho, koho máme velice rádi, potká neštěstí. Při návštěvě nemocného po operaci se naskytne neradostný pohled: tělo je ověšeno trubičkami či dráty, pacient nemůže mluvit, snad dá přece jenom nějak najevo, jak je mu zle. Co asi probíhá v té chvíli hlavou návštěvě? Touha a vůle se s ním solidarizovat vhodným projevením soucitu a (pokud je to možné) tělesným dotykem. Také světový kolos církve má podobné prožitky při pohledu na kříž. Nedá se říci, že každý věřící prožívá během Velkého Pátku hlubokou duchovní bolest při pohledu na umírajícího Krista, to by nebylo realistické. Ale celku církve takový prožitek přiznat musíme a ona jako celek žádá, aby se s ní a skrze ni s umírajícím Kristem solidarizoval i každý její člen. Forma solidárnosti může být dobrovolná, např. je možné, aby byli věřící vyzváni prožít Velký Pátek přiměřeně, ale po svém.

Forma solidárnosti však může být jednotně předepsána. To není třeba chápat jako výraz nedůvěry v duchovní samostatnost věřících, spíše jako pomoc úzkostlivým duším, které by se utrápily obsahovou nedostatečností svého Velkého pátku. Dostane-li předloženou formu postu, je spokojen. I tak lze chápat církevní předpisy, obsahující půst újmy a zdrženlivosti. Řím vyhovuje postním řádem té složce církve, která potřebuje hmatatelné formy a ohlíží se po druhých, jak by ony formy měly vypadat.

Někdo může namítnout: postíme se vlastně kvůli církvi, ne kvůli Kristu! My však nejsme jenom jeden vedle druhého, ale také celek, horizontální vztahy jsou velice důležité. Kdyby někdo řekl, že je ve svém duchovním životě tak pokročilý, že je pro něho postní řád ponižujícím formalizmem, kde by zůstala jeho solidárnost s druhými, ke které ho muž, visící na kříži, zřetelně vyzval?

Není správné podceňovat formu. Pokud se někdo s nechutí podrobuje postním předpisům jako příliš formálnímu prvku pro duchovní povznesení, narazil vlastně na výtečnou prověrku své skutečné duchovní ceny. Sotva nějaký jiný prostředek duchovního života potřebuje víc než právě tento.