Pohled na současná katolická manželství nebývá vždycky radostný. Selhání, ba ztroskotání, častá v manželstvích, která se necítí vázána kodexem, vyžadujícím nerozlučitelnost a věrnost, se katolickým manželstvím nevyhýbají, naopak. Rozvod, samozřejmě ve smyslu naprostého ukončení manželství (mluví se obyčejně o prohlášení neplatnosti manželství od počátku), nikoliv případ od případu zcela legitimní odloučení obou manželů od sebe s úchvalou místního biskupa (kdo ještě toto bere vůbec vážně?), zdaleka není v katolických kruzích tabu, spíše přichází stále více do módy.
Nikdo nepopírá, že se platně uzavřený svazek může stát z toho nebo onoho důvodu neúnosným, pokud možno na čas, jak na to pamatují paragrafy kanonického práva, to však nedovoluje nedisciplinovaně šilhat po jeho naprosté demontáži. O čem pak vlastně katolické kruhy svědčí před světem ve srovnání s tuhou kázní takových islámských manželství, aspoň pokud se týká žen? Dostali jsme se do paradoxní situace: církev, pověstná důrazem na nerozlučitelnost manželství, jakoby v optice postižených přecházela do opačného extrému, poměrně snadného zneplatňování, což samozřejmě někteří katolíci vítají stejně jako bibličtí židé Mojžíšovu koncesi zápudného lístku. Nevinná strana - kterou nebývá jenom žena! - (tvrdívá se ovšem, že v havárii manželství není nevinných stran) se cítí opuštěna církví, protože se větší měrou než sama instituce v roli defensora vinculi (obránce pouta) snaží zachránit co se zachránit nedá, totiž trvání svátostného svazku.
Moderní pohled na člověka odkryl bezpochyby zákoutí duše, o kterých dřívější doby neměly ponětí. V těchto zákoutích bývají objevovány osobnostní rysy, diskvalifikující člověka vlivem psychické nebo sociální „impotence“ pro trvalý monogamní svazek. Takový objev, inspirující příslušné právní úpravy, umožňuje jistě humánní krok vpřed. Předpokládá ovšem zodpovědné naslouchání oběma stranám se zřetelem ke klasické zásadě matrimonium gaudet favore iuris (manželství se těší opoře práva, čili břemeno důkazu, že manželství vůbec nenastalo nebo končí, nespočívá na žadateli o setrvání, nýbrž naopak). Jsou občasné výtky zklamaných a opuštěných obránců zachování svazku na adresu příslušných orgánů zcela neopodstatněné?
Veřejnost (posilována medii) je soustředěna na konkrétní předpisy manželského práva, které však v církvi vyplývají z hlubších základů ryzí evangelijní atmosféry, bez které se mohou zdát kuriózní nebo dokonce nemorální. Když poválečné italské filmy bušily působivě do stávajícího státního manželského práva, držícího dosud krok s právem církevním, měly před očima jiný obraz člověka než evangelium. Setrvat při změněné antropologické koncepci na nepopulárních požadavcích připomíná požadavek, aby trup zůstal stát, ačkoliv ztratil obě nohy. Hledat východisko z nehezkých jevů současných katolických manželství tedy znamená vrátit se k evangeliu, k biblické koncepci člověka jako individua i společenské bytosti a tam hledat odrazový můstek pro konkrétní výzvy morálky a práva.
Manželství je v hebrejštině označováno jako úmluva, což ukazuje, že bylo v starozákonní době chápáno jako důležitý případ smlouvy s Hospodinem. V této skutečnosti spočívá rozdíl mezi pojetím manželství v Izraeli a jeho chápáním v okolních společnostech předního Orientu. Hospodin jako tvůrce úmluvy mezi sebou a Izraelem (a duchovním Izraelem) byl (a je) záštitou úmluvy mezi mužem a ženou.
Zkusme parafrázovat stěžejní text evangelia, od kterého se v dějinách církve všechno, týkající se manželského života, odvozovalo: co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Do obou typů člověka vložil vzájemnou náklonnost, která je tak silná, že člověk opouští kořeny, ze kterých vyrůstal a stane se s druhým člověkem jedincem vyššího řádu. Kompaktnost takového jedince ovšem závisí na dvou lidech. Nalezení druhého, zaradování se nad ním a spojení s ním tedy není lidským nápadem, ale pochází od Tvůrce. Nemá li podle Ježíšových slov člověk rozlučovat, co bylo k sobě přivedeno Stvořitelem (z logiky evangelijního výroku plyne. že natrvalo; je to sice proti duchu doby, ale je třeba na tom trvat s ohledem na samotnou povahu věci, nikoliv vlivem zevního zákona), znamená to, že Bůh zamýšlel trvalé spojení obou lidí. Na otázku „proč“ je velké množství zásadních i zkušenostních vysvětlení. Ve smyslu Písma je Bůh bytostně trvalá, neproměnná láska a taková láska, sílící v mezilidských vztazích, ve kterých bude manželský (a rodičovský!) vztah jedním z prvních (pokud vůbec ne prvním) až k spolehlivé trvalé monogamii proti duchu světa, uskutečňuje v člověku cosi božského, a tím splňuje určení člověka být k Božímu obrazu.
Slova o tvrdosti srdce mohou být chápána tak, že Mojžíš poskytl zápudným lístkem ústupek tvrdému, nelaskavému srdci, ale také tak, že tvrdosti srdce nastavil zrcadlo. Jedná se tedy buď o Mojžíšovu shovívavost vůči lidské slabosti nebo obžalobu lidského sobectví. Omezením platnosti Mojžíšova ustanovení (zpočátku tomu tak nebylo) jakoby se na Krista vztahoval rabínský soud: žádný podíl na budoucím životě nemá člověk, který říká, že celý zákon pochází od Boha s výjimkou verše, který nepronesl Hospodin nýbrž Mojžíš. Tím pohrdl Božím slovem. Avšak bylo řečeno varování: zkoumáte Písma a domníváte se, že v nich máte život.
Z evangelia je patrné, že Kristus nevstupuje do sporu o dostatečných důvodech pro rozvod. Diskuse na toto téma je pro něho začátkem konce, ne manželského svazku, ale duchovní budovy, do které zve. Jde mu o jakousi samozřejmou vnitřní trvalost svazku, nikoliv zevní, vynucenou předpisy (kouzelný tvar nerozlučuj nenavozuje představu příkazu, nýbrž připomíná samozřejmost, hledající u posluchače dobré vůle porozumění, jinak: udělej, co ti čisté, neobojaké a nezáludné srdce beztak napovídá). Taková trvalost vyžaduje inspirovat se vztahem Tvůrce k tvorstvu a osvobodit se od přimknutí k sobě samému. Pokud je této inspirace dosaženo, nestává se debata o dovolenosti rozchodu (za normálních okolností) nemorální, nýbrž absurdní. Jak už bylo řečeno, problém se netýká jednoho člověka, ale dvou lidí, kde jeden závisí na postoji druhého až k úplné bezmoci vůči jeho rozhodnutí, když s ním hluboce nesouhlasí.
Pozoruhodná jsou slova mnichovského novozákoníka Gnilky, podle kterého nemožnost vlivem Ježíšova zkratkovitě pointovaného (aforizujícího) vyjadřování vypátrat, co klíčovým výrokem nerozlučuj vlastně zamýšlel říci, je obzvlášť bolestné (Joachim Gnilka, Jesus, strana 224).
Obzor Božího království, které se přiblížilo jako království Boha, o kterém je řečeno, že je láskou, nepřipouští časové nebo prostorové ohraničování kladného vztahu k druhému, ať už jde o vdovu, sirotka, cizince, malomocného, nepřítele, ale také o manželský protějšek. Závisí-li láska na poznání hodnot, které ji probouzejí a jsou-li tyto hodnoty trvalé, lze očekávat, že také láska, probuzená trvalými hodnotami, bude trvalá. Trvalost hodnot ovšem nepoznává člověk, podléhající věčně proměnlivým sklonům, ale člověk, řídící se poznanými zásadami bez rozkolísanosti, biblicky řečeno který k hodnotám nepřistupuje tělem, ale duchem.
Čím více je manželství chápáno společností jako součást většího celku, tím méně záleží na jedinečných vlastnostech vyhlédnutého jedince a naopak. Čím více dokáže muž chápat vyhlédnutou ženu a žena vyhlédnutého muže nejen jako bytost určitých přitažlivých vlastností, i když jsou samozřejmě důležité, a čím víc je schopen jeden druhého chápat jako Božího syna nebo Boží dceru, kterého si volí jako životního druha se zřetelem k základním Božím záměrům o člověku, tím větší je naděje na vnitřní trvalost svazku, nezávisejícího na hrozbách Boží i lidské odplaty. To zajisté nevylučuje hluboké duchovní zklamání nad jednáním druhé strany.
Ztrácí-li společnost smysl pro spojení Boží úmluvy s úmluvou lidskou a ztrácí-li tím smysl pro transcendentní hodnoty konkrétního jedince, otvírá se taková společnost logicky svazkům na zkoušku a snadným rozchodům. V životě je tolik vnitřních a zevních škůdců nerušeného nazírání trvalých hodnot, že z výchovných důvodů jsou nutná pravidla spolužití na způsob jisté šněrovačky, udržující lidi pohromadě. Komplikovaný systém manželského práva je pomocným prostředkem, zábradlím, lešením, které nechce harašit paragrafy, nýbrž pomáhat, které je tedy výrazem úsilí pověřených pastýřů. To ovšem nesmí zastřít Ježíšův velkolepý pohled na možnosti člověka (také v manželském životě), kráčejícího vstříc velké šanci: přiblížilo se Boží království, proto…Opět Gnilka: říká li Ježíš nerozlučuj, bylo toto slovo záhy polapeno do sítí právního myšlení.
Rodiče, zakazující nedospělé dceři být mimo domov déle než do deseti hodin večer, používají nepopulární výchovný prostředek. Dcera často neuznává, čemu zákaz vlastně slouží. Rodiče soudí, že jejímu bezpečí, zdraví a tím i faktické spokojenosti. Vždycky je to jenom prostředek, jehož užitečnost prověří praxe. To, k čemu má dcera nakonec dospět, je svědomitá péče o sebe v rámci uspořádané lásky k sobě, které se snaží prozíravost dobrých rodičů právě napomáhat.
Vylepšovat situaci současných katolických manželství (vzhledem k specifičnosti kanonického práva není vhodné říci křesťanských manželství) není dobré začít zdůrazňováním Božích i lidských přikázání, upravujících manželský život, jejichž autorita dosti vyčpěla, nýbrž předestřením velkolepé koncepce člověka jako kandidáta Božího království, které se nejen přiblížilo, které už je ve vás a mezi vámi. To je ovšem daleko spíše ideál než realistický plán. Právě tak to platí o větě buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Řečeno s psychology: nezavírejte oči před strhující motivací. Není mnoho lidských záležitostí, ve kterých by se tak názorně projevovalo marné dohánění evangelia lidským pachtěním, jako v manželském životě.
Nakonec žertovná poznámka o domnělém původu člověku jako muže-ženy. Adam, když ještě nebyla stvořena žena, byl rabíny chápán jako oboupohlavní (androgyn; anér = muž, gyné = žena). Oboupohlavnost byla přerušena stvořením ženy. Manželství slouží opětovnému spojení rozděleného člověka (tomu by ovšem bránil rozchod obou manželů). Bůh je po stvoření světa zaměstnán přiváděním manželských párů k sobě, což je tak těžké jako rozdělení Rudého moře při východu Izraele z Egypta. O udržení manželských párů to platí dvojnásob.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |