21. srpen 1968 je jedno z nejpověstnějších dat české moderní historie. Od toho data uplynulo už třicetčtyři roků. Co se kolem nás děje a jaký to má význam, poznáváme asi tak kolem deseti až třinácti let. To znamená, že události 21. srpna mohly být alespoň poněkud srozumitelné člověku, který se narodil v letech 1955 - 1958.
Jak je na tom zájemce o studium intervence bratrských vojsk, který se narodil později? Dnešní třicátník nemůže mít osobní zkušenost se vstupem okupačních vojsk na československé území a je odkázán na novinové články, populární nebo odborné publikace, případně na sdělení očitých svědků. Studiem pramenů může sice dospět k ucelenějšímu pohledu na příčiny i průběh toho, co se tenkrát nazývalo internacionální pomoc, než by to dokázal očitý svědek. Nebude se však moci opřít o vzpomínky na nezapomenutelné dojmy, mezi kterými převládalo trpké zklamání a hořkost.
Co je pro zasvěcený pohled do historie důležitější, zkušenosti očitého svědka nebo úsudek odborníka, byť bez osobní zkušenosti a s odstupem? Důležitá je jistě syntéza obojího. Ne nadarmo vyhledávají media, dokumentující důležitou minulost, lidi, kteří byli "u toho", i když jsou už notně staří a nijak si neosobují nárok na odbornost, vědeckost.
Tento poznatek se netýká pouze profánní sféry, nýbrž věřící si na pozadí historie politického života uvědomují významnou analogii s historií evangelia. Jak dopadá srovnání sv. Pavla s Jidášem? První, ačkoliv svého Mistra nikdy neviděl (Ivan Olbracht kvůli tomu přirovnával k Pavlovi Lenina s jeho mistrem Marxem), dostal od Boha tak stěžejní informace, že byl nazván druhým zakladatelem křesťanství, čnícím vysoko nad ostatní apoštoly. Jidášovo poznání Ježíše muselo být mnohem nedokonalejší, jinak by jistě nebyl svůj život tak tragicky pokazil, měl však něco, co Šavlovi a v důsledku toho i Pavlovi chybělo, totiž vzpomínky na epizody z každodenního života s Mistrem, zdánlivě bezvýznamné, někdy však významně dokreslující "velké" poznání. Tak například Jidáš si mohl pamatovat, že Ježíš odvedl své učedníky ve středu před slavností stánků v půl čtvrté odpoledne na první nádvoří jeruzalémského chrámu, aby je poučil o odstrašujícím jednání dvou farizejů v Betanii.
Písmo přiznává, že mnoho ze života Ježíše a apoštolů nemohlo být písemně zaznamenáno (přiznejme, že je to naprosto neproveditelné). Je pravděpodobné, že docházelo k "neoficiálním" hovorům o detailnějších otázkách Božího království, které poskytoval svým učedníkům neveřejně, ve skrytu. Ztratily se tyto informace? Zapomněli na ně učedníci? Ocitly se nakonec přece jenom v Písmu? Nikoliv, nebyly ani zapsány, jak Písmo výslovně podotýká, ani zapomenuty, což by jistě odporovalo Boží prozřetelnosti (nejen co bylo napsáno, ale také co bylo řečeno, bylo řečeno k našemu poučení). Tyto informace mají pod Boží ochranou tuhý život, jsou zafixovány v živém povědomí církve, její praxe i v její úvaze o této praxi, předávané očitými svědky dalším generacím v jakési anonymní, nevtíravé štafetě.
To vybízí ocenit význam tradice jako neobyčejně důležitého teologického pojmu, nejen v smyslu lidských zvyklostí, které mohou degenerovat v balast, zatěžující ryzí jádro poselství, pročež jsou právem kritizovány a zamítány, ale také jako mechanizmů, pečujících o zprostředkování Ježíšovy nezapsané vůle dalším stoletím méně nápadným, ale přesto směrodatným kanálem (spor o materiální dostatečnost Písma dosud nebyl vyřešen, přesto by koncilní myšlenka souhry Písma a tradice v živné půdě církve (Dei verbum) vlastně měla být přijímána nejen pro autoritu instituce, která ji sděluje, ale především pro logiku věci, spočívající v nutné a nevyhnutelné rozmanitosti osudů informací (habent fata sua nejen libelli, nýbrž také verba).
Zkušenosti hypotetického třicetiletého zájemce o události 21. srpna 1968 mohou být pro svou srozumitelnou civilnost dobrým podnětem pro zamyšlení nad Ježíšovým odkazem. Jestliže je zájemce o den intervence, narozený místo v roce 1955 (kdy lze předpokládat jeho kapacitu pro vnímání událostí) až v roce 1972 (takže je dnes třicátníkem), závislý pouze na zprostředkovaných informacích, vrhá to pozoruhodné světlo na evangelium: Ježíš ukončil svou pozemskou činnost přibližně v roce 30 naší éry; kompetentní svědek jeho poselství (podle tehdejších ustanovení třicetiletý muž) se po Ježíšově smrti mohl jako apoštol radostné zvěsti dožít čtyřiceti, padesáti let (žaltář totiž vyměřuje člověku sedmdesát, osmdesát let života: 30+40=70, 30+50=80); patnáctileté dítě, schopné vnímat Ježíšova slova a činy, tedy narozené někdy kolem roku 15 naší éry, se podle matematiky žaltáře mohlo dožít asi tak konce prvního století. To znamená, že počátek druhého století je už zcela závislý na zprostředkování, vymřeli bezprostřední svědci, přesvědčení víry se opírá o zprávy o jeho očitých svědcích.
Přesvědčení víry je však na tom lépe než student moderní české historie, protože životní nerv věřících nezávisí na písemné a ústní štafetě. Do života dalších generací už sice nevstupuje živě pozemský Ježíš, ale jeho duch jako zdroj moci (nejen poučení), která lidi neburcuje méně než "dynameis" historického Mesiáše.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |