Nejen křesťanské cítění, ale i obecně humanistický pocit se dívá nedůvěřivě na ty, kteří nezakrývají, že se těší z možnosti vládnout a že tedy dychtí po možnosti uchopit se moci. Vždyť sotva odolají pokušení vrchovatě využít toužebného postavení pro sebe ke škodě těch druhých, kteří se jim stali poddanými. Vládychtivost je velmi blízce příbuzná sobectví, zdá se. I peníze, tolikrát stavěné na první místo, jsou pouhým nástrojem moci. Dokonce i těžce nemocný mafián, v jehož rukou jsou mnohé životy, nepostrádá z hlediska moci, soustředěné do jedněch rukou, jisté impozantnosti. Proto překvapuje, že se na ambice dychtivců po vládnutí dívá deuterokanonická kniha Moudrosti přesto vlídně, s porozuměním. "...touha po moudrosti přivádí ke kralování. Vládcové lidí, když se tedy těšíte z trůnů a žezel, ctěte moudrost, abyste kralovali navěky" (Moudr 6, 21)
Touha po moudrosti přivádí ke kralování nikoliv v smyslu cílové mety, ať už byla původně zamýšlena nebo ne, nýbrž v smyslu bezděčného vyústění chvalitebného úsilí. Tedy: touha po kralování nepřivádí k moudrosti, lépe řečeno, k moudrosti naprosto nemusí přivádět, spíše naopak. Oslovenými vládci se nemyslí filozofové, vládci ducha, umělci, vládci krásy, ani vědci, vládci rozumu každý se svou vybranou skupinou dobrovolně poddaných, i když touto trojí vládou bývá také na ostatní lidi vykonáván pronikavý vliv. Kniha Moudrosti má před očima politiky, vládce lidské společnosti s širokým, všeobecným záběrem. Biblický text se nepozastavuje nad jejich potěšením z trůnů a žezel jako symbolů vladařské moci, nýbrž blahovolně ji konstatuje. Nenařizuje ctít moudrost. Pouze dává radu s velmi lákavým cílem, kterým je trvalá vláda.
Má to být myšleno historicky nebo eschatologicky? Historicky to myšleno být nemůže, protože každý sebemoudřejší vladař končí své působení nevyhnutelnou smrtí. Eschatologicky to myšleno být může. Moudrý vladař vládne natrvalo památkou svého jména (Karel IV.), svým dílem, na které s užitkem navazují jeho dědici (T. G. Masaryk) a osobou, tím, že jako služebník dobrý, věrný v malém, přijímá eschatologickou odměnu (Václav).
Uvedený text nenabádá zájemce o trůn k volbě poddanosti místo vladařství, sympatické všude tam, kde je jako zvláště cenná ctnost vyzdvihována pokora. Právě tak neomlouvá touhu po vladařství uznáním, že chtít vládnout vlastně není nic špatného, vždyť to znamená sloužit, konat tedy v očích většiny lidí sympatickou činnost (dalo by se namítnout: kolik vládců však usiluje o to vládnout proto, aby mohli účinně sloužit?).
Kniha Moudrosti konstatuje u některých lidí potěšení z trůnů, nic proti němu nenamítá, ale naopak, v příznivém postoji jde ještě dále. Zvažuje možnost vládnout bez konce, a radí, jak toho dosáhnout. Protahuje tedy "neřest" moci nad druhými natrvalo.
Klade však významnou podmínku. Tou je úcta k moudrosti. Na trůny se v současnosti obvykle nesedává, žezla se v ruce netřímají, ale mnozí podrželi zájem o to, co dříve trůn a žezlo symbolizovaly. Dějiny byly a jsou plné vládychtivých jedinců, kteří po moudrosti nebažili a podle toho nad nimi dopadl či dopadá historický (doufejme, že nikoliv eschatologický) soud. Každý dotázaný by jistě bez váhání uvedl řadu příkladů z historie i současnosti. Jejich zářivým protikladem je nejen v bibli, ale i v obecně kulturní paměti lidstva Šalomoun, jehož soud nad dvěma matkami byl skvělým schodištěm k trůnu. Šalamounův soud ovšem závisel na jeho upřímné touze po moudrosti, ke které se tento mimořádný král přiznává (i za těchto neobyčejně slibných výchozích předpokladů pokryl královo stáří stín pošetilosti, což je velké varování).
Dá se tedy říci, že moudrá vláda je chvalitebná, zatímco vláda vůbec je cosi neutrálně posuzovatelného? Nelze dost zdůraznit, že moudrost se projevuje nejen v způsobu vlády, ale i v jejím ocenění. Podrobovat pohoršené kritice lidi, mající potěšení z trůnů, znamená vůbec nerozumět člověku. Autority jsou právě tak žádoucí samozřejmostí, jako společenský život člověka a to i tehdy, když za určitých okolností neváhají přitvrdit. Dnes více než dříve se ovšem volá po autoritách materiálních, po imponujících osobnostech, nikoliv formálních, po "úřednících", i když palácové revoluce v minulosti naznačovaly, že také staří věděli, jaký je rozdíl mezi vůdčí osobností a její mizernou kopií.
Co vlastně tvoří osobnost, těšící se autoritě, vnímané okolostojícími takřka živočišným způsobem? Je to zděděná kvalita nervové soustavy, její ideální funkčnost, získaná v příznivém rodinném prostředí, nebo cosi jiného, o čem bádá psychologie?
Buď jak buď, spojí-li se vladařská dispozice s hledáním moudrosti, je to pravé požehnání, ocenitelné zejména tehdy, když se touha po trůnu spojí s lhostejností vůči moudrosti, ale také, když se touha po moudrosti spojí s nedostatkem schopnosti vést druhé. Také taková situace totiž může nastat a tehdy je dobře vidět, že "svatost" ji nezachrání, nemá-li příznivý přirozený podklad. Politické kralování je ovšem pouze jedna z více možností jak kralovat a pro moudrého zdaleka ne nejcennější.
Vnímání přirozené autority, která dosáhla popularity, vede k neobyčejně cenné důvěře v kompetenci. Politická sféra je ovšem tak citlivý prostor, že jednou dosažená kompetence zdaleka neznamená, že je dosažená natrvalo. Proto mnozí skutečně moudří vládci museli aplikovat blahodárný vliv své moudrosti mimo jiné na hořké zklamání, které jim společnost připravila.
Liturgicky byla myšlenka moudrých vládců vybrána pro slavnost sv. Václava. Dýchá z ní spíše řecký než hebrejský duch. Přes věky neztratila nic ze své aktuálnosti. Je naděje, že česká nenáboženská veřejnost přizná charakteristiku moudrého vládce sv. Václavu? Je pravděpodobné, že určitá část nikoliv, naopak, budou moudrost, jak ji vidí právě oni, u světce postrádat. Přesto je povýšení Václavova kalendářního dne na státní svátek výmluvným gestem. Naznačuje určité uznání nejen jeho osobnosti, ale také jeho odkazu, kulturního i politického. Co mravně Václava zhodnocuje, je především jeho nepragmaticky přijaté křesťanství. V tom se jistě lišil od mnoha ze svých současníků. Nechtěl, aby křesťanství sloužilo jemu a jeho zemi, ale obráceně, tak jak to vyžadovalo srovnání hodnot činitelů na "pozemské a nebeské" straně. Tím ovšem předběhl dobu, nejen svou, ale dokonce i naši a za to se tvrdě platí. Legenda o nebešťanu, chránícím nedochvilného Václava před rozzlobeným císařem, nemusí mít v sobě vůbec nic historického, přesto trefila hřebíček na hlavičku. Není myšlenka podrobení se velké ideji, tedy uskutečněná transcendence člověka, místo toho, aby se stala zástěrkou vypočítavosti, svrchovaně moderní?
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |