Obhajoba koncilu.

ThDr. Jiří Skoblík

V polovině ledna jsou věřící každoročně zváni zamyslet se a zasazovat se zejména modlitbou o sbližování a sjednocování různých křesťanských církví a společností. Nemá cenu zastírat obtíže, které jsou s takovým úsilím spojeny. Tíha rozdělení se však netýká pouze příkopů, které se vyhloubily staletími mezi různými církvemi, nýbrž takové hradby lze nalézt i v jedné a téže církvi, tedy také katolické, čili všeobecné, která je sice navenek jedna, ale uvnitř může trpět napětím mezi skupinami, které vidí řadu otázek těžko smiřitelným způsobem. Obliba tridentské mše v některých kruzích na úkor tzv. pokoncilní mše se nedá nazvat hrozivým problémem právě tak jako spor o podávání eucharistie na ruku nebo do úst. Mnohem závažnější je nestejný postoj různých skupin ke druhému vatikánskému koncilu, což je samozřejmě zásadní otázkou, ať už jde o výklad jednotlivých dokumentů nebo dokonce o problematičnost jeho smyslu, o jeho prospěšnost či škodlivost.

Nejde teprve o současný problém. Už poměrně krátce po skončení sněmu (v prosinci 1965) mluvil „koncilní“ papež Pavel VI. o pokoncilním neklidu. Zmínil se o náruživém pěstování sebekritiky, vystupňované u některých jednotlivců až k „sebedemolici“, jak řekl doslova. Bylo to 7. prosince 1968 při proslovu v lombardském semináři. Tehdy řekl: koho vidíte v papeži? A odpověděl: znamení odporu (signum contradictionis, italsky un segno di contestazione). Církev dnes prochází obdobím neklidu. Někteří se cvičí v sebekritice, mohlo by se dokonce říci v sebezničení (v originále: autodemolizione). Myslelo se na rozkvět, na radostné rozšíření konceptů, které dozrály ve velkém koncilním shromáždění. Existuje i tento aspekt v církvi, existuje rozkvět.

Tímto improvizovaným zamyšlením jakoby Pavel VI. chtěl říci, že církevní veřejnost očekávala po skončení koncilu s nadějemi duchovní rozkvět zásluhou někdy i náročných debat, které nakonec dospěly k praktické jednomyslnosti. Vedle této radostné perspektivy, konstatuje s lítostí, se však objevuje neklid, v krajním případě vystupňovaný až k jakési demolici sebe sama. Kritici 2. vatikánského sněmu by viděli příčinu tohoto znepokojujícího jevu právě v koncilu. Pro svá tvrzení se snažili předložit řadu důvodů.

V nedávné době se kritikou koncilu zabýval patrně největší severoamerický teolog XX. století, jezuitský kardinál Avery Dulles (čti: Ejvry /=Alfréd/ Dales). Hlavní body kritiky sněmu shrnul do několika bodů a snažil se pomocí citátů z koncilních dokumentů kritiku vyvrátit jako nesprávnou. Připomeňme si 4 body kritiky a kardinálovo vyvrácení.

1. O koncilu se trousí pověsti, že přiznal nekřesťanským náboženstvím prvky Božího zjevení a způsobilost vést lidi ke spáse (obava z náboženského indiferentizmu). Kardinál odpovídá: v několika dokumentech se mluví jinak, například v Deklaraci o náboženské svobodě čteme, žeBůh dal lidstvu poznat cestu, po níž lidé mohou dosáhnout spásy. Toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické církvi, které Pán Ježíš svěřil úkol přinášet je ke všem lidem. Sněm prohlašuje, že pravda, kterou mají všichni lidé povinnost hledat, nalezenou přijmout a přijatou zachovávat, nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která mocně proniká do lidské mysli.

(NB.: Analogie s výrokem Zdeňka Mlynáře za „Pražského jara“ v dubnu 1968 o Komunistické straně ČSR: „Strana bude mít tolik politické autority, kolik si jí vydobude vnitřní přesvědčivostí svých idejí.“)

2. O koncilu se tvrdí, že dal přednost Písmu svatému před tradicí (obava z přijetí zásady Sola Scriptura, samo Písmo). Kardinál namítá, že tomu odporuje Konstituce o Božím zjevení, podle kteréposvátná tradice a Písmo svaté vyvěrají z téhož božského pramene. To je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o zjevení pouze z Písma svatého. Obojí se má přijímat se stejnou láskou a vážností.

3. Koncilu se vytýká, že přiznává znamením času normativní charakter pro současné chápání obsahu Zjevení (obava z módního, tedy proměnliuvého výkladu Zjevení). Kardinál soudí, že opak je pravdou; v Konstituci o církvi v dnešním světě se píše, že církev musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla přiměřeným způsobem odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou: jaký je smysl přitomného a budoucího života a jejich vzájemný vztah. Jak sladit usilovné hledání lepšího uspořádání pozemského života s duchovním růstem, který s pozemským hledáním nedrží krok.

4. Koncilu se podsouvá, že se vzdal myšlenky samospasitelnosti církve a absolutního nároku na pravé náboženství (viz 1. výtku). Kardinál Dulles odpovídá, že v Konstituci o církvi se říká cosi jiného: posvátný sněm na základě Písma svatého a tradice učí, že tato putující církev je nutná ke spáse. Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nezbytnou a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat. Aby církev svůj úkol splnila, vybízí své děti k očišťování, aby na její tváři jasněji zářilo Kristovo znamení.

Co k tomu lze říci? Událost tak epochální jako je svolání všeobecného církevního sněmu vyvolává nutně v lidech, sázejících na nedotknutelnost tradičních hodnot, neklid, který se snaží odstranit retardujícím výkladem sněmovních výsledků, v horším případě popřením jejich platnosti. Lidé opačného ražení jsou poznamenáni nespokojeností s nedostatečně dosaženým výsledkem sněmovních dokumentů nebo aspoň netrpělivostí při jejich uvádění do praxe. V některých kruzích je dnes patrný sklon k pohodlnému černobílému vidění. Skutečnost však může být složitější a může vyžadovat opatrnější přístup. Výdyť u církve se jedná o celosvětový útvar, sdružující naprosto různé kultury pod radostným poselstvím, které si každá takto oslovená kultura musí zpracovat a vstřebat po svém (klasickou, stále živou ukázkou takového procesu je přetlumočení hebrejského ducha do ducha řeckého, personifikovaného osobou diasporického Žida Pavla).

V současném kvasu, plném kritických výkřiků „vzad“ i „vpřed“ je třeba učit se odlišovat skutečné hranice pravdy a nepravdy od hranic zdánlivých a najít s jinak smýšlejícími vyrovnání. Radikální tóny zaznívají na obou křídlech, na liberálním právě tak jako na konzervativním a vystavují materiál zkoušce pevnosti, jakoby škodlivá radikalizace pozicí byla odkudsi plánovaná a podněcovaná. Kuriózní zpráva ze současného Izraele, kde proti necitlivému činu ultrakonzervativního představitele judaizmu vůči oblečení školačky cítil potřebu vystoupit s protestem sám izraelský prezident, budí někdy dojem, že kampaň sahá po formách, klepajících na dveře psychiatrické ordinace.

Shrnuto: 2. vatikánský koncil je právně dobře zajištěný (to se především týká právoplatnosti papežské volby Jana XXIII. a Pavla VI.) a obsahově odpovídá úrovni doby, ve které vznikl, tzn. ve 2. pol. XX. st. Sněm formuloval zásady, kterými otevřel vrata do budoucnosti. Mezi nimi lze označit jako mimořádný přínos s dalekosáhlými důsledky obhajobu kompetence nezaviněně mylného svědomí, které má stejnou důstojnost jako svědomí správné, třebaže – to je nutno doplnit - všichni lidé mají povinnost hledat pravdu, nalezenou pravdu přijmout a přijatou pravdu zachovávat, čili usilovat jménem konstrukce svého lidství (ve smyslu zevního podnětu a vnitřní odezvy jako základního zákonu všeho živého) o pronikání ke skutečnosti v nikdy nekončícím procesu a k jejímu podchycení slaďováním sebe sama s poznávanou skutečností, leckdy trvalým a definitivním.

Protože někdo ocení možnost přečíst si dotyčné informace v originále (zde v italském, anglickém a německém), jsou příslušné texty připojeny pro kontrolu:

Papst Paul VI. hat ein einziges Mal in freier Rede von einer Selbstzerstörung der Kirche gesprochen.[Ein Bericht über eine Ansprache vor dem Lombardischen Seminar am 7. Dezember 1968 (cfr. Insegnamenti, Bd. VI (1968, S. 1187-89 (1188)) notiert:

«Che cosa vedete nel Papa?». E risponde: Signum contradictionis: un segno di contestazione. La Chiesa attraversa, oggi, un momento di inquietudine. Taluni si esercitano nell’autocritica, si direbbe perfino nell’autodemolizione. E come un rivolgimento interiore acuto e complesso, che nessuno si sarebbe atteso dopo il Concilio. Si pensava a una fioritura, a un’espansione serena dei concetti maturati nella grande assise conciliare. C’e anche questo aspetto nella Chiesa, c’e la fioritura.

Německý překlad italského originálu: (Der Papst gelangte zu einer weiteren Betrachtung:) „Was seht Ihr im Papst?“ Er antwortet: Signum contradictionis, ein Zeichen des Widerspruchs. Die Kirche geht heute durch einen Moment der Unruhe. Manche üben sich in der „Selbstkritik“, man könnte sogar sagen, in der „Selbstzerstörung“. Man dachte an eine Blüte, an eine frohe Ausdehnung der in der großen Konzilsversammlung gereiften Konzepte. Und es gibt auch diesen Aspekt in der Kirche, es gibt die Blüte.

In Vorträgen von 2002 hat Kardinal Avery Dulles die seiner Ansicht wesentlichsten Irrtümer in der Interpretation des II. Vatikanum in zwölf Punkten zusammengefasst. Seine wichtigsten Richtigstellungen: