Tímto tématem se zabývá pátá kapitola dokumentu Pokoj a dobro. Bylo by dobře vysvětlit základní pojmy. Mimoto jsem od pořadatelů dostal tento typ: vysvětlit vztahy morálka - zákon, případně zda má církev moralizovat. Zpracování každého širokého tématu, jako je toto, je vystaveno dvěma nebezpečím: že nepostihne problém v jeho celé šíři a nakousne pouze určitou část a že právě o tu část, která bude probírána, posluchači nebudou mít zájem.
Začnu Písmem. Vykladači se různí v chápání zmínky o vznášení se Božího Ducha nad propastí. Jeden z výkladů hledá vysvětlení v překonání chaosu, do kterého byl svět uvržen sraženým satanem. Podle takového výkladu by Bůh netvořil tím, že by vyvolával stvoření z ničeho, ale tím, že vyvolává z chaosu kosmos stvoření, čili jeho řád. V chaotickém stavu věci prostě neexistují, nýbrž pouze v řádu jako harmonii prvků k společnému cíli. Touto poznámkou jde o ocenění řádu o jeho nápravu na úseku práva dnes večer jde.
Co je to právo? Mravní způsobilost být, mít či konat. Říkáme: Mám právo odcestovat do zahraničí. V druhém významu je právo předmětem této způsobilosti. Mluvíme o manželském právu. Mravní způsobilost není způsobilost fyzická ani psychická, ale způsobilost rozhodovat se pro dobro nebo zlo. Rozhodovat se předpokládá potřebnou míru nezávislosti, neurčenosti, sebeurčení, svobody. Rozhodovat se pro dobro nebo zlo předpokládá příslušné poznání. My svým svědomím, opřeným o mravní normy, poznáváme, zda je jednání, pro které se rozhodujeme, úměrné člověku, nebo zda ho víceméně jako člověka degraduje, čili zda je nemorální. V extrémním případě mluvíme o bestiálním chování, tedy o chování, které odpovídá zvířeti, ne člověku.
Jak můžeme poznat, co je úměrné člověku? Někdy je to docela snadná otázka, někdy však otázka velmi těžká. Kdo nám pomůže s odpovědí? Především máme k dispozici zkušenost předků i vlastní. Zaznamenáváme obrovský rozmach věd, zabývajících se člověkem a tím, co jeho lidství prospívá, co mu škodí. Člověk je totiž bytostí, která má více stránek. Je bytost tělesná, ale taky duševní, rozumová ale taky citová, do sebe uzavřená ale taky společenská. Zaměřená na sebe a zem, ale taky k jiným a nad sebe. Kdo hledá lidské optimum, nesmí žádnou z těchto stránek člověka ošidit. Pro věřícího člověka přistupuje při jeho hledání Boží zjevení, potvrzující nebo doplňující lidské poznatky. Je úlohou církve, označené jako matka a učitelka, aby nám pomáhala na cestě životem. To neznamená, že všechno ví. Nebojme se říci, že je také dcera a žákyně. Je konfrontována se stále novými problémy jako je klonování, a musí hledat řešení, která by byla opravdu humánní.
Na tomto místě je možno položit otázku, o které jsme mluvil na začátku. Má církev moralizovat? Bezděčně se vnucuje záporná odpověď, protože samo slovo moralizovat má špatný zvuk. Tento dojem je však třeba doložit. Úkol církve je jiný než moralizovat. Spočívá v zpřístupňování pohledu na velkolepé Boží plány s tvorstvem, v snaze nadchnout pro ně člověka a probudit v něm touhu moci se podílet na realizaci těchto plánů.
Podmínkou, kterou člověku plným právem klade, je to, že člověk, jdoucí v Božích stopách bude své lidství zvelebovat, nikoliv se o ně připravovat. Právě v tom má člověku pomáhat morálka na způsob jakési nápovědy lásce toužící zůstat pospolu s milovaným, jehož záměry jsou strhující.
Pokračujme ve výkladu základních pojmů. Už byla řeč o právu. Často slyšíme výrazy morálka a etika. Obvykle se používají tak, že morálka je chápána jako označení žité praxe, např. ve větě "tvůj bratr má hroznou pracovní morálku." Etika označuje kritiku této praxe, kladnou nebo zápornou. Vztah mezi morálkou a etikou je tedy vztahem mezi praxí a teorií.
Kdy se v životě setkáváme s morálkou poprvé, zejména v její nejnápadnější podobě, ve formě mravních norem?
Do světa morálky jsme vkročili velmi snadno. Jako děti jsme přebírali hodnocení dobra a zla od rodičů a jiných dospělých. Jejich postoje jsme si zvnitřnili. I jako dospělí pořád do sebe vstřebáváme hodnocení druhých, všichni víme, jaký diktát na nás doléhá od veřejného mínění.
Dokud žily uzavřené společnosti, např. od okolí izolovaný divošský kmen, přebírala generace za generací kmenové zvyklosti, obyčeje, mravy. Mluvíme o etosu, způsobu života určité společnosti. Problém nastal, když byl zatím nerušený etos konfrontován s jiným způsobem života. Dělo se to válkami, obchodem, ale i cestováním. To je konečně i dnešní zkušeností.
Pokud nastalo napětí, neklid, ohrožení pořádku, bylo zapotřebí zakročit. Každá společnost má nějakou řídící složku, to je zcela přirozené. Taková autorita zakročila tím, že vydala rozhodnutí, jak se nadále budou v určité věci všichni chovat. Zrodil se zákon. Mluvíme o tom, že nepředstavitelně douhou epochu obyčejového práva vystřídalo právo pozitivní. Latinské sloveso pono, ponere, posui, positum, znamená kladu. Pozitivní právo je vlastně právo položené, v uvažovaném případě vedle nebo přes právo obyčejové. Protože klid v společnosti je jistě lidsky žádoucí věcí, slouží zákon, přispívající k souladu v společnosti, dobru, je v souladu s etikou. Co však člověk vezme do ruky, dokáže časem pokazit. Dějiny znají špatné zákony. Bohužel to platí taky o církvi. Víme přece, že se papež za minulé chyby omluvil celému světu i dějinám. Jak jinak hodnotit zákon o útrpném právu, vydaný v polovině 13. století, když několik set let předtím varoval papež Mikuláš Velký před touto absurdní soudní praxí.
Čí autorita rozhodne o tom, že je určitý zákon dobrý nebo špatný? Asi to nelze čekat od samotného zákonodárce, vystavil by si tím nelichotivé vysvědčení. Právě tak to nelze čekat od pocitu nespokojených poddaných, protože mají pochopitelně zkreslený pohled na cenu zákona. Řešení nabídla už antika a tato myšlenka se ozývá v dokumentu Pokoj a dobro. K zákonu je možno přiložit měřítko lidství, toho, co je člověku přirozené a co nesmí být zákonem pošlapáno. Když Tobiáš nebo Antigona pohřbívají proti zákazu zákona mrtvé, nejednají podle zákona, to znamená legálně, ale podle měřítka lidskosti, která volá k úctě lidských ostatků, to znamená legitimně. Legální se orientuje na liteře, legitimnost na smyslu zákona, a tím je vždy služba člověku.
Snad jste si všilmi, že se o legálnosti a legitimitě mluvilo v souvislosti s televizní stávkou. Přitom jsem slyšel názor, že Ježíš v evangeliích je příkladem nekompromisního odmítnutí nevyhovujícího zákona. Nemohu říci, že se mi tato myšlenka líbí, vždyť bylo řečeno nepřišel jsem zákon zrušit, ale naplnit. Naplnit zákon neznamená odstranit ho, ale dát mu obsah, který dosud neměl. Ježíš podrobuje Mojžíšův zákon vnitřní konfrontaci. Zákon tuto konfrontaci vydrží, nepadne, ale překročí sám sebe. Je těhotný evangeliem, které je v něm zatím jádru, nerozvinuto a nevysloveno. Kritizuje-li praxi korbánu, nemluví proti zákonu, ale proti praxi, která je s ním v rozporu. Zápudný lístek je vrstva zákona, poplatná tvrdosti srdce. Ježíš jej nekonfrontuje se svobodu od zákona, ale s dokonalejší vrstvou téhož zákona. Na počátku tak nebylo, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Na jiném místě se říká: Slyš Izraeli, Hospodin je tvůj Bůh, budeš ho milovat celým srdcem. V těchto slovech není vyjádřen věčný život, o kterém mluví evangelium, ale je v nich skrytý. Jinak by totiž Bůh, milovaný celým srdcem, nedržel s milujícím člověkem krok. Trvání lásky nemůže zabezpečit člověk, může to ale Bůh. Zákon není Ježíšem zrušen, ale je z něho vyčtena velkolepost Božích plánů. Nejde o kritiku legálnosti legitimitou, ale o dovedení člověka od povrchu k jádru zákona.
Můžeme shrnout: mravními ukazateli na cestě člověka jsou tedy postupně obyčeje, zákony a objevovaná ryzost lidství. Etika přistupuje k zákonu několikerým způsobem:
Poznámky k páté kapitole dokumentu Pokoj a dobro by nebyly úplné, kdybych se nezmínil o tzv. scientizmu, který kritizuje papežský dokument Víra a rozum. Scientizmus, krátce a prostě řečeno, ztotožňuje moci se směti, oblast fyzickou s oblastí mravní. V naší společnosti je pro to velmi mnoho dokladů. Zavraždit člověka není fyzicky příliš náročné, mravně je to katastrofa. Nájemní vrazi nevidí rozdíl mezi proveditelností a dovoleností, pokud si vůbec takovou myšlenku připouštějí. Scientizmus je nesmírně svůdný, protože koncentruje člověka na oblast fyzickou, která je mu bližší, lákavější, bezprostřednější než oblast mravní. Každý z nás ví, jak je někdy těžké odolat pokušení, protože toto odolání prosazuje rozdíl mezi moci a směti. Kdo zakazuje, kdo nedovoluje? Je to Bůh, je to král nebo prezident? Je to především moje vlastní lidství. Říkáváme, že někdo určitým jednáním ztratil lidskou tvář. Papež rád mluví o tom, že člověk podržuje svou svobodu jen tenkrát, když ji podřizuje pravdě člověka. Opustí-li tuto pravdu, jedná v režii svobody jako nečlověk, ale pak nelze mluvit o svobodě člověka. Ještě připomínám v páté kapitole myšlenku občanské společnosti, demokracie a angažování se.
Závěrem dva citáty, s kterými jsem se setkal ve vzrušených debatách o televizní stávce, které ukazují napětí v myslích i společenské praxi:
"Česká společnost, učící se demokracii, nemá na víc, než opírat se o právní
pozitivizmus."
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |