Při pojednávání tohoto námětu je třeba řešit dva úkoly: analyzovat jednotlivé pojmy titulu, tzn. pokání, obrácení a smíření a uvažovat o jejich vzájemném vztahu, oboje pod zorným úhlem etiky, čili problém oborově vymezit. To předpokládá nejprve vyjasnit, co znamená při posuzování nějaké otázky etické hledisko.
1. Etické hledisko obecně. Odpověď usnadní srovnání postoje psychologa a moralisty k překonání vnitřních obtíží nějakého člověka. Psycholog ho nazve pacientem nebo klientem, etik provinilcem, moralista hříšníkem. Psychologa zajímá efektivita doporučovaných prostředků z hlediska vylepšení psychického stavu.1) Etik si klade otázku, zda nabízené prostředky odpovídají "lidství" pacienta, samozřejmě v rámci určitého celkového pojetí člověka jako takového. Obvykle se ptáme, zda jsou doporučované prostředky zacílené nebo smysluplné, čili zda uvažované jednání má smysl pro rozvoj lidství, jinými slovy zda je zaměřené, třebas vzdáleně, na časný i věčný cíl člověka.2) Pro názorově indiferentního psychologa může být psychoterapeutickým prostředkem, který pacientovi doporučí, tajná manželská nevěra. Etik, koncentrující se v antropologickém rámci, ze kterého vychází, na společenský rozměr sexuality, bude úměrně k svému východisku doporučovanou nevěru posuzovat. Bude-li se inspirovat biblickou koncepcí člověka, bude u nevěry postrádat jistotu manželské nebo ještě spíše rodinné klenby ve prospěch společenského bezpečí všech zúčastněných osob. U etického přístupu jde tedy o adekvátnost doporučovaného prostředku vůči lidství, o respektování humanity člověka. Teolog doplní: vůči Božímu dětství, ke kterému je člověk povolán.3)
Klasicky: řemeslník zjišťuje, zda zkoumaný nůž nebo sekyra jsou dobré, etik zjišťuje, zda je dobrý dotyčný člověk, případně Boží syn nebo dcera, znovuzrození z vody a Ducha (srov. Jan 3,5). Na první pohled je role výrazu dobrý jinak pojímána u nástroje, jinak u člověka.4)
Jak tedy souvisí obrácení, pokání a smíření se smysluplným nebo zacíleným jednáním člověka?5) Jak vypadají tyto tři pojmy v etické perspektivě?6)
2. Nejprve je na místě pokus o analýzu uvedených pojmů. Zdrojem pro rozbor může být etymologie slov a kontext biblických výrazů nebo životní zkušenost, reflektovaná například v psychologii. Je důležité konstatovat, že tyto pojmy nejsou používány různými autory stejným způsobem.
Životní zkušenost učí, že tím prvním, co každého člověka u slova obrácení napadne, je pohyb těla, například při povelu čelem vzad! To dobře chápe i dítě. Obrácení je tedy především srozumitelné jako záležitost fyzická, je to viditelný čin. Biblický kontext však ukazuje, že se může jednat o záležitost psychickou, tedy vnitřní, která se případ od případu projevuje navenek. Pro oba případy je výstižný příklad v bibli: Maria se po Ježíšově vzkříšení v Janově evangeliu dvakrát obrátí, jednou fyzicky, když se otočí k domnělému zahradníkovi, jednou psychicky, když vlivem důvěrně známého hlasu změní svůj názor na identitu muže, který ji oslovuje. V prvním případě se jedná o viditelnou změnu polohy těla, ve druhém o vnitřní názorovou změnu, projevující se následně také navenek (Jan 20, 11nn).
Je tedy nutné rozhodnout se pro jeden nebo oba významy: týká se obrácení vnitřního nebo zevního života nebo obou? Prozatím se nerozhodneme a přejdeme k druhému slovu.
b. U výrazu pokání je z pastorační praxe i z hovorového užití známo, že se používá v různém smyslu, například jako dostiučinění nebo nějaká újma. Při analýze pomocí etymologie je patrné, že příslušné řecké slovo metanoia je složenina z částice meta ve smyslu "po" a částice noia ve smyslu "poznání". Doslova se tedy jedná o něco, co následuje po poznání. Latinsky by bylo toto slovo možno otrocky přeložit výrazem postcognitio. Následuje-li po aktu rozumu jako prvním sloupu lidské psychiky akt vůle jako její druhý sloup, projevující se uznáním (latinsky by se řeklo: agnitio sequitur cognitionem), lze čistě etymologicky metanoia vymezit slovy uznání poznaného, a to myšlenkou nebo i činem.
Eticky viděno, jde o zásadně nutný krok, odpovídající nejhlubším způsobem nejen přirozenosti člověka, ale všeho živého, schopného adaptace na zevní podnět. V přeneseném smyslu by bylo možno uvažovat o uznání poznaného také u rostlin a živočichů, i když u člověka je tento proces životně důležité harmonizace dvou základních složek, recepce podnětu a adaptace na něj, regulován mnohem dokonalejším způsobem, než u ostatní živé přírody. Řečené pojetí tedy překračuje jak aspekt mravní (podle kterého by pokání bylo záležitostí pouze hříchu) a náboženský (podle kterého by pokání bylo pouze záležitostí vztahu člověka k Bohu), tak i antropologický (podle kterého by pokání bylo záležitostí pouze člověka).
Uznání poznaného je pro člověka vlastně požadavek zůstávat v pravdě nebo se do ní vracet. Křesťansky viděno, kdo chce následovat Krista a respektovat jeho požadavky, musí být realistou, brát vážně mnohotvárnou skutečnost, která před člověka vždy znovu předstupuje jako výzva, která nemá být přehlédnuta, nýbrž respektována pokud možno adekvátním způsobem. Když Ježíš vyzývá celníka Leviho slovy pojď za mnou, neoslovuje romantickou, naivní a impulzivní povahu, ale člověka, ve kterém kvasí nashromážděné informace o nazaretském rabí a tlačí k činu, stále v rámci uznání poznaného. Poslední krok Leviho zrání, zpracovávajícího působivé a přesvědčivé poznatky, kterým je radikální odchod z celnice a následování, je uznáním poznané výzvy pojď za mnou (Mt 9,9nn par).
Říká-li se naopak, že ďábel je otec lži (Jan 8,44), znamená to, že je bytostí nekající, neuznává poznané, vzpírá se harmonii mezi poznáním, které je u něho nesrovnatelně dokonalejší než poznání lidské, a příslušným uznáním poznaného.
Jinou přístupovou cestou k analýze pojmu pokání jsou české překlady bible, které užívají místo výrazu pokání "změnu smýšlení". Nejprve je tedy nutné položit otázku co je smýšlení, k jehož změně při pokání dochází. J. Fuchs chápe smýšlení jako vnitřní postoj vůči mravnosti a jejímu nositeli, který je třeba rozlišit od mravního činu a úmyslu.7) Na rozdíl od činu je smýšlení cosi vnitřního, na rozdíl od krátkodobé myšlenky cosi habituálního, nikoliv aktuálního. Smýšlení je stálejší, hlouběji uložené v osobnosti než prchavý čin, něco, co vyznačuje celého člověka. Je to zaměření celé osoby, nikoliv projev nálady, krátkodobého nazírání na určitou věc. Toto zaměření se táhne jako červená nit v rozmanitých situacích, promítá se do dílčích postojů a je výsledkem procesu názorové, postojové stabilizace, doprovázené zpravidla odpovídajícím jednáním. Na rozdíl od úkonu lze ze smýšlení daleko spolehlivěji uzavírat na mravní kvalitu člověka.8) Smýšlení může být samozřejmě také naplněno zlem.
Vyzývá-li bible, ale také profánní souhra životních okolností ke změně smýšlení, zabývá se náročnějším a nesnadnějším úkolem než pouhou změnou v kvalitě jednotlivých činů. Takový úkol vyžaduje závažnější příčinu a dostatečně silnou motivaci.
c. Pokud jde o smíření, lze ho pojímat jako uvedení vztahu dvou bytostí nejen do souladu mezi sebou navzájem, nýbrž také do souladu s objektivním řádem. Udobří-li se dva lupiči tím, že se o lup "poctivě" mezi sebou rozdělí, neznamená to, že mezi nimi došlo k opravdovému smíření, protože to by vyžadovalo navíc smíření v souladu se řádem stvoření, k čemuž v případě loupeže nedochází.
Reflektovaná zkušenost s mezilidskými vztahy konstatuje, že v rámci vztahu osoba - předmět by bylo možno chybné jednání opravit iniciativou chybujícího beze zbytku, v rámci vztahu osoba - osoba však ne. Vůči osobě lze sice vztah jednostranně pokazit, ale nelze ho dát do pořádku jednostrannou iniciativou bez svobodné ochoty druhého. Ukončení nežádoucího vztahu ze strany poškozeného, který o to byl požádán, čili docílení odpuštění, neznamená pouze nepřičítat vinu či přehlížet ji, nýbrž vytvořit nový vztah.9)
3. Vztah tří pojmů v titulu. Zatímco pokání a obrácení jsou v literatuře užívány poněkud promiskuitně,10) v tomto textu jsou důsledně rozlišeny pro označení vnitřního procesu a následného činu, který z procesu vyplývá. Změna smýšlení i uznání poznaného se jeví jako vnitřní procesy v člověku. Pokud jde o obrácení, nerozhodneme-li se pro promiskuitní užití obou výrazů a tomu brání jak slovní vyjádření (metanoia a epistrepse, paenitentia a conversio), tak věcná stránka (potřeba rozlišit vnitřní a zevní proměnu), nabízí se přiřadit obrácení zevnímu životu. Na sebe navazují smýšlení a čin. Samozřejmě je vztah mezi oběma důležitý také v profánní sféře, i když se tam obvykle používá jiných výrazů.11) To ukazuje, že tyto pojmy spolu úzce souvisejí při jakémkoliv lidském uvažování a vyjadřování. Proto však lze jejich výzvou oslovit každého člověka.12)
Pokud jde o kombinaci pokání a smíření, patří k sobě jako příčina a účinek. Změna smýšlení způsobí zevní čin obrácení a ten podstatným způsobem přispívá k nápravě narušených vztahů. Nábožensky chápaný vztah mezi člověkem a Bohem je pouze jednou variantou z více možností, i když nejdůležitější. Je všeobecně známo, že pojem pokání a smíření figurují vedle sebe významným způsobem v pastoraci církve, jak také naznačuje titul církevního dokumentu Smíření a pokání.13)
Na místě je však otázka: nezaměřuje smíření jako apel na člověka, vyslovené jedním dechem s pokáním a obrácením, ochotu k nim v poněkud zužujícím smyslu, tzn. nezdůrazňuje se úkol obrácení a pokání pouze ve prospěch smíření jako jejich cíli? Ponechává se pokání a obrácení jistá nezávislost, čili respektuje se jejich širší psychologický i etický význam než jako pouhého nástroje smíření? Zdá se, že kombinace tří důležitých etických veličin, uvedených v titulu, má před očima teorii a praxi mravního života věřících, ve kterém hraje pokání a obrácení velkou roli. Jedná se o změnu smýšlení o dosavadním hříšném životě a obrácení na správnou cestu, což je ze strany hříšníka předpoklad pro Boží ochotu vytvořit nový vztah. Cílem je soulad člověka s Bohem. To je naprosto žádoucí cíl, ovšem na základě jednoho určitého typu změny smýšlení a obrácení, totiž typu nábožensko-mravního. Vedle etymologie může při analýze pojmu pokání a obrácení pomoci psychologická reflexe lidské zkušenosti.
Psychologie chápe pokání nebo obrácení v rámci sebepojetí, zrcadlícím vlastní "já". Člověk si uvědomuje, že je, má být, chce být, může učinit, má učinit, což jsou nejzákladnější etické předpoklady. Soudržný obraz "já" působí jistotu. Změna sebepojetí znamená její (dočasnou) ztrátu. Tomu se člověk brání. Základní způsoby obrany jsou popření, tj.ulomení hrotu výzvy ke změně a vytěsnění, tj. ztlumení obávaných citů až k zapomenutí, avšak proti takové obraně je řečeno: čiňte pokání! Psychologická obrana může být prospěšná, protože poskytuje čas pro zvládnutí příliš náročné situace, někdy je však neprospěšná, protože hrozí stabilizací nežádoucího stavu. V rámci vývoje osobnosti je pokání a obrácení spíše procesem než zlomem, přestavbou dosavadní identity. Během ní má být zpracován konflikt mezi starým a novým systémem.14)
Modelovou situaci pro tento psychologický rozbor představuje obrácení farizeje Šavla u Damašku. Prožitkově právě tak jako poznáním zpracovává vnitřní konflikt mezi horlivým farizejem a nastávajícím učedníkem, kterému Kristus zbořil jeho dosavadní "systém" a nahradil ho novou, neodolatelnou nabídkou (Skt 9).
V procesu pokání a obrácení hraje tedy značnou roli životní jistota. Velké pokání jako vnitřní uznání poznaného s navazujícím obrácením znamená ztrátu dosavadních jistot, i když byly nahrazeny jistotami novými. To znamená vstup na neznámý terén. Časově může být mezi ztrátou a znovunabytím jistoty naprosto zanedbatelný úsek, v přítomném prožitku však může jít o značnou zátěž. Tehdy je obrácení těžké, i když na druhé straně lákavé, podle toho, do jaké míry absorbuje "nový svět" bezprostředně svět starý. Na analýzu tří pojmů může navazovat otázka: proč lze u člověka jako člověka o těchto věcech vůbec mluvit?
4. Etická reflexe. Člověk je zcela a úplně postaven do času. V průběhu času se vyvíjí nejen fyzicky, ale také psychicky, ve svých názorech, postojích, přáních, potřebách, prioritách. V některých okamžicích života si jasněji než jindy své postoje uvědomuje. Tehdy může usoudit, že je nadále se svými postoji srozuměn, nevidí důvod je měnit, někdy dokonce vůči nim cítí hluboké uspokojení. Může to však být taky naopak. Své dosavadní postoje vidí duševním zrakem jako nežádoucí. To může mít více příčin. Snad je to zaviněno setrváváním v už dříve poznaných nesprávných postojích, nad kterými dosud zavíral oči, jejichž nepatřičnost se mu však v určité chvíli začne jevit zvlášť naléhavě. Docházívá k alarmujícímu prožitku viny a potřebě se jí zbavit.
Může však také dojít k situaci, kdy nežádoucnost dosavadních postojů vidí jaksi poprvé, zatím si je neuvědomoval. To může mít opět dvojí příčinu: buď žil dosud v omylu, v nezaviněných iluzích, nebo jeho dosavadní postoje byly do přítomné chvíle správné, a tím pro člověka také subjektivně žádoucí. Nyní však poznává, že správnými a žádoucími přestaly být. V obojím případě, i když z různých východisek, je tedy volán k změně svých postojů v myšlenkách i činech. V prvním případě (zbavit se viny) jde o etický problém, ve druhém (zbavit se omylu) o kogniční problém, ve třetím (postoupit ve svém vývoji dále) o vývojový problém osobnosti.15)
Proč je to pro člověka nezbytné, proč je toho schopen a proč je to jeho úkol, ba přímo povinnost? Protože, jak už bylo řečeno, existence člověka probíhá v čase a každý jedinec poznává svět i sebe postupně, stále zdokonalujícím se způsobem. V průběhu života nedochází nikdy, ani kdyby člověk chtěl, k nějakému definitivnímu rozhodnutí, ze kterého už není cesta zpět. To pociťoval u neodpustitelnosti rouhání Duchu svatému (srov. Mk 3,29 par) jako obzvláštní problém sv. Augustin, proto jej kladl na smrtelnou postel.16) Člověk roste v porozumění univerza nebo aspoň k tomu má příležitost, kterou by měl z bytostné povahy lidského poznání dobře využít. Poučná je situace teroristy, který nastražil bombový atentát, před výbuchem však od svého záměru upustil. Sit venia exemplo, šel do sebe. Časované odpálení bomby už nemohl zabránit, měl však dostatek času ho vnitřně odmítnout. Mezi nastavením časované bomby a jejím výbuchem nemusí mít člověk možnost zvrátit průběh fyzikálního děje, má však možnost hluboce odsoudit svůj původní úmysl. Je důležité, jaký je rozdíl mezi právním a mravním hodnocením.
Kristus říká učedníkům: mám vám mnoho co říci, ale nemůžete to nyní snést (Jan 16,12). Můžeme doplnit: nejen o nebeském Otci a jeho vůli, ale také o vás samotných. Sv. Pavel mluví o krmení mateřským mlékem, dokud křesťané nedospějí (1Kor 3,2). O sobě mluví jako o někom, kdo dříve dětsky myslel (1Kor 13,11). To vše vyjadřuje rozvoj poznání, který je tak dlouhý, jak dlouhý je lidský život. Jsme vystaveni proudu informací jako faktů, které nás nejen informují, ale také, což je ještě důležitější, formují, vtiskují naší osobnosti určitý tvar, který je však zásadně změnitelný. Pokání a obrácení lze při tomto pohledu chápat jako změnu stabilizovaného postoje s odpovídající změnou jednání vlivem nových, přesvědčivých skutečností, které poznáváme v toku času. Nábožensky to znamená změnu postoje uvnitř i navenek vlivem skutečností, které nám byly předloženy přímo nebo nepřímo Bohem. Když Izraelité napočítali deset ran, zasazených prostřednictvím Mojžíše Egyptu, nutil je tento fakt k změně smýšlení ohledně Boha, o kterém přišel povědět Mojžíš. Změna smýšlení se týkala pevné důvěry v jeho moc právě tak jako důvěry v jeho zájem o tento lid. Jak pevná nebo nepevná tato změna smýšlení byla, se ukázalo už krátce po exodu, kdy Izraelity pronásledovalo faraonovo vojsko (Ex 14).
Pokud se změna smýšlení a činy z ní vyplývající týkají upuštění od viny proti druhému člověku, může být jejich plodem smíření mezi lidmi, které záleží na dobré vůli poškozeného odpustit, což není nikdy úplně jisté. Pokud se změna smýšlení týká upuštění od hříchů proti Bohu, je jeho plodem zcela spolehlivě náboženské smíření, ovšem ne pro neodolatelnou moc pokání a obrácení, ovlivňující Boha, nýbrž proto, že Bůh výslovně ochotu k smíření přislíbil, biblicky řečeno sedmasedmdesátkrát, tzn. vždycky (Mt 18,22). Jinými slovy řečeno, protože Kristův kříž je pro hříšníka permanentní vstupenka ke smíření s Bohem. V stálé Boží ochotě odpustit, na čemž s jistou samozřejmostí, až bezmyšlenkovitostí stavíme svou kajícnost, spočívá teologická motivace k pokání.
Nekajícnost není pouze hříchem jakési tvrdošíjnosti vůči Bohu, přicházejícímu člověku vstříc, ale také hříchem nespravedlnosti vůči lidské přirozenosti.17) Názorným biblickým příkladem je sebetrýznění farizeů, polemizujících s uzdraveným slepcem od narození (Jan 9). Člověk se vzpírá svému přirozenému úkolu, udržovat harmonii mezi poznáním a jednáním, která je ovšem nesmírně křehká a stále ohrožená. Svátost pokání, obrácení nebo smíření,18) je sakramentální zpečetění příslušného vysoce žádoucího vnitřního procesu.
Jaké jsou obvyklé mravní nesnáze u pokání, obrácení a smíření? Křeč, se kterou se držím dosavadních pozicí se strachem ze ztráty, ne s důvěrou v zisk. Stud před druhými projevit navenek čin, který asi bude v jejich očích směšný. Obava z pokoření, že bude moje nabídka k smíření odmítnuta nebo zlehčena jako zbytečná póza. Příliš silné lpění na pomstě, které se nedokáže smířit s laciným vítězstvím "pachatele". Tyto a jiné překážky činívají z pokání, obrácení a smíření obtížný úkol, který vyžaduje čas, jak ukazují i životopisy svatých.
Zcela zvláštní kapitolu tvoří změna smýšlení, obrácení a smíření v církvi jako v subjektu těchto aktivit. Pohotovost současného papeže omluvit se různým stranám, poškozeným v minulosti církví, je všeobecně známa. Vůle k smíření s neprovinilou stranou předpokládá změnu smýšlení, při které bezpochyby nedovedou všichni členové církve papeže bez rozpaků následovat. Rozdíl je přirozeně mezi selháním jedinců, což přiznat není velký problém a selháním instituce, i když pouze v disciplinárních, ne doktrinálních otázkách.
P. Hoffmann zjišťuje, že vývoj v církevním pojetí pokání a obrácení se vzdaloval od původního biblické výzvy. V poapoštolském písemnictví vidí směšování novozákonního a vulgo-řeckého chápání s židovskými představami.19) Pojem pokání je moralizován a tím zúžen. Z pokání (změny smýšlení a obrácení) se stávají kající skutky.20) Hoffmann dospívá k závěru, že se farizej stává církevní postavou. Východisko vidí v permanentní pohotovosti církve k pokání, což ovšem znamená pohotovost k revizi jejího dochovaného pojetí pokání.21)
Přesto je církev pro křesťana, směřujícího k pokání, nejen teologicky, ale i psychologicky životně důležitá právě tak jako pro ostatní profánní společnost, protože každá osobnost roste sociálním kontaktem. Chce-li se někdo změnit, a tam jistě patří změna smýšlení s navazujícím obrácením, musí se stýkat s lidmi, kterým se chce podobat. Tento živý kontakt nelze ničím nahradit. Aplikace na podrobnosti v sociální situaci církve je nasnadě.22)
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |