18. října přejel v odpoledních hodinách na přechodu v pražském Břevnově motocyklista sedmiletého chlapce. Školák přecházel společně s matkou a sourozencem přes frekventovanou Patočkovu ulici. Osobní auto v jednom pruhu zastavilo, motorkář ale v levém pruhu silnice zareagoval příliš pozdě. Chlapec byl na místě mrtev. Tolik zpráva z denního tisku.
Jedná se samozřejmě o velkou tragedii pro rodiče a sourozence zahynulého chlapce, ale také pro motocyklistu, který je zcela jistě na neštěstí vinen.
Není vyloučené, že krátce po nehodě viník navštíví poškozené, aby se jim omluvil. Snad se tak stalo také v tomto případě. Setkání jistě velmi bolestné, možná smířlivé, možná naplněné hořkými výčitkami. Taková situace staví před oči problém jednoho z centrálních témat křesťanství, kterým je odpuštění.
Lze od postižených žádat, aby pachateli na místě odpustili? Poškozenou nebo zničenou věc lze nahradit, porušený vztah i dosud zcela neznámých lidí nahradit pouhou snahou viníka, pokud mu nevychází vstříc ochota poškozeného. Vyhovět prosbě o odpuštění ze strany postiženého znamená obnovení žádoucího vztahu. Odpírat požadované odpuštění by znamenalo pokračovat v porušeném vztahu nyní už vlivem postiženého, nikoliv viníka. Je ovšem třeba rozlišit mezi nechtít odpustit a nemoci odpustit kvůli tomu, že je to pro ty, kteří utrpěli velkou ránu, prozatím příliš těžké.
Co k této otázce říká Evangelium?
Odpustit je třeba.
(V otčenáši se věřící modlí nesčíslněkrát odpusť nám naše dluhy, jako i my jsme odpustili svým dlužníkům. Po návodu k modlitbě se Ježíš k této myšlence znovu vrací: Jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec. Lze dodat: a naopak.
Milováni mají být i nepřátele.
To předpokládá aspoň počáteční odpuštění jejich nepřátelství.
Podmínkou odpuštění je lítost viníka.
(Pokaždé, když toho bude litovat, odpusť). Těmito slovy není káráno samo neodpouštění, ale neúprosnost, která je doprovází.
Odpouštět je třeba bez omezení.
Židé Ježíšovy doby soudili, že se tak má stát třikrát. Petr, znalý Ježíšových postojů, se pro jistotu ptá, zda sedmkrát, tedy víc než dvakrát tolik. Kristova odpověď sedmasedmdesátkrát znamená vždycky. Sedmasedmdesátka je narážka na Lamecha v počátcích bible, který řekl svým ženám: zabil jsem muže za své zranění, pacholíka za svou jizvu (jedná se tedy o neúměrnou odvetu). Dalšími slovy Lámech bude pomstěn sedmasedmdesátkrát je vyjádřena bezuzdná pomstychtivost, stojící v příkrém protikladu s Evangeliem.
Lidské odpuštění úzce souvisí s Božím odpuštěním.
Kdykoliv povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení.
Příčinou odpuštění nemusí být pouze prosba viníka, ale také jeho nevědomost.
Odpusť jim, neboť nevědí co činí, se modli k nebeskému Otci Kristus krátce před svou smrtí. Jak by to však vypadalo s odpuštěním, kdyby věděli co činí? Kdyby požádali o odpuštění, bylo by třeba jim ho poskytnout. Je ovšem logické, že nevědoucí o odpuštění nepožádají.
Předpokladem evangelijního požadavku odpouštět je zájem biblického člověka o bezproblémový vztah k Hospodinu, předpokládající Boží odpuštění. Lidské odpuštění je sice hodnoceno jako předpoklad Božího odpuštění, ale kdo neodpouští, o tom se nedá říci, že nedává Bohu potřebnou pohnutku odpustit, nýbrž že si z Něho sám nebere dobrý příklad. Na počátku totiž není lidské, ale Boží odpuštění.
Izrael toužil po bezpečí tenkrát právě tak jako dnes. Tehdejší Boží suverenní postavení v Izraeli vedlo lidi k tomu, že jako podmínku bezpečí chápali Boží požehnání, v případě viny odpuštění hříchů. Viníci byli proroky neúnavně vychováváni nepochybovat o Boží ochotě odpustit, a to vždy znova. Lidé se sice mohli rádi o toto ujišťování opírat, měli však tvrdé srdce odpuštění předávat dál. To je předmětem Ježíšovy kritiky: lidé takto smýšlející a jednající pohrdli Božím příkladem.
Literárně byla X výtka tvrdého srdce zpracována v příběhu nemilosrdného služebníka. Nejprve mu bylo královsky odpuštěno. Když se proti němu provinil jiný dlužník, měl poškozený možnost zachovat se stejně jako král, ale také opačně. Protože projevil tvrdé srdce, stihl ho trest bez vyhlídky na ukončení. Proč? V čem vlastně spočívá úzká souvislost mezi lidským a Božím odpuštěním? (Při hledání vysvětlení nejde ani tak o objektivní důvody jako o jejich subjektivní přesvědčivost pro postiženého.)
Poškozený se chová jinak než Bůh, není z jeho rodu, nemá jeho ducha. Nesdílí s ním tedy společenství, protože si nevzal z Božího jednání příklad. Naopak, pohrdl Božím příkladem.
Kdo odmítá odpustit žadateli, který se proti němu provinil, popírá v sobě Boží obraz, nedívá se na sebe jako na obraz odpouštějícího Boha, k jehož podobě byl stvořen.
Má-li Izraelita milovat bližního jako sebe, jak žádá třetí kniha Mojžíšova, (Lev 19), proviňuje se proti Zákonu, když mu - podle tehdejšího náhledu - aspoň třikrát neodpustí.
Když farizeové zaujali nesmiřitelný postoj k celníkům a nevěstkám, ukázali, že nevěří v možnost jejich proměny, čili nevěří v osobnostní vývoj člověka k lepšímu. Usoudili, že pachatel ve zlu vězí trvale, že je jím nevyhnutelně determinován. Naproti tomu pokání, ke kterému volá Kristus a tím ukazuje, že naprosto počítá s možností proměny hříšníka, předpokládá naději na mravní pohyb.
Hlavním důvodem úzké spojitosti lidského s božským odpuštěním však třeba vidět v duchovním obzoru tehdejšího člověka, v celkové atmosféře, v které se pohyboval. To se týká především samotného Ježíše z Nazareta. Jeho bezpříkladná láska K Otci jako láska (také) pravého člověka ho vedla k důslednému, bezvýjimečnému kráčení v Otcových stopách. To se týkalo také Božího odpouštění.
Za předpokladu, že ačkoliv jste zlí, Otec nereaguje na lidskou prosbu hadem ani štírem, bylo v Ježíšově optice nejen nesprávné, ale naprosto absurdní reagovat vůči viníkům jinak než Otec.
Odpouštěl svým viníkům sám Kristus? Nevíme o tom, že by ho byl někdo zranil nebo okradl. Neměl tedy bezprostřední zkušenost fyzicky nebo materiálně poškozeného. Měl však zkušenost s hříchem kolem sebe, tedy s vinou vůči Otci. Byl li o to požádán, žádoucí vztah hříšníka k Otci vlastní mocí obnovil, což mu ovšem vyneslo kritiku, jak je patrné při uzdravení ochrnutého.
Pro dnešek je důležité si uvědomit, že Evangelium se nezabývá odpuštěním mimo náboženský rámec. Celá síla, nutná zvládnout břemeno odpuštění, a to může být až nadlidsky těžké, je čerpána z Božího příkladu, ne z humanistických ohledů nebo dokonce ze vzorce jednání já dám, ty dáš. Ochota odpustit bude tím spíš nadějná, čím víc poškozeného zavalí, zdrtí Boží příklad. To ovšem předpokládá ostré vidění zloby hříchu, asi takové, které vedlo kardinála Newmana k téměř nepřijatelnému výroku, že zkáza celého vesmíru se nevyrovná tíze všedního hříchu (natož těžkého).
Znovu je dobře připomenout: odpuštění někdy překračuje kapacitu poškozeného člověka. To platí i o člověku v obvyklém smyslu zbožném. I on potřebuje čas na zahojení ran, snad i proto, aby se vyhnul odpuštění lacinému, které nelze nazvat odpuštěním ze srdce. Zbožnost postiženého člověka však dává naději, že čas, potřebný pro upřímné odpuštění, jednou nastane.
Při pohledu na celosvětové pohromy válek XX. století s oběťmi nejen fyzickými, ale i mravními (jako jsou nenapravitelně poškozená srdce válečných veteránů) jsou zdánlivě neodpustitelné viny s jedinou možnou odpovědí, kterou je pomsta (opět Lamech). My je nesmíme laciným způsobem zlehčovat, zejména když mentorujeme při nedostatku zkušenosti s lidskou bídou až kamsi na dno. Je nesmírnou útěchou, že mezi zdánlivě neodpustitelné viny patří také Kalvárie, která přesto odpuštěna byla a která, viděno vírou, vyvažuje z nebe i to, co se zdá být na zemi neodpustitelné.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |