Otec hrál v různých kulturách odjakživa velkou roli nejen ve své biologické, ale i sociální funkci. V českých podmínkách je Karel IV. nazýván otcem vlasti. Proti používání podobných čestných označení se však zdá stát Ježíšovo slovo, zamítající používat označení mistr, otec a učitel.
Církev přesto ve svých dějinách bez váhání používala a dosud používá titul otec a učitel. Konkrétně se jedná například o titul papeže, patriarchy, opata, a církevních otců, v případě učitele o tzv. učitele církve.
Název papež pochází z řeckého pappa, pappas, což znamená otec; patriarchové (řecky pater, otec + arché, počátek) jsou vlastně otcové na počátku, praotcové, arciotcové nebo kmenoví otcové. Podobné platí o opatech: slovo pochází od aramejského výrazu ab, což opět znamená otec, v tomto případě ve smyslu otec mnichů. Také biskupové jako vedoucí činitelé místních církví byli záhy nazýváni otci. Na pozadí bylo asi úsilí o jednotu církve.
S praxí používat pro význačné osoby v církvi titul otec nebo učitel (titul mistr, který přestal být v církvi používán, označoval totéž; biblické rabbi znamenalo můj pane) se začalo velmi záhy. Pavel nazývá Korinťany svými milými dětmi. Chápe tedy sám sebe v roli otce. Není však otcem tím, že Korinťany pokřtil a tím přispěl k jejich znovuzrození, ale jim zpřístupněním víry. "Zplodil" je tedy v jejich novém přesvědčení. Svými dětmi nazývá rovněž Galaťany, Timotea a Tita. Také Petr se chápe v roli otce, když nazývá Marka svým synem.
Irenej jako svědek ranné doby církve mluví o dvou druzích "synů", tělesných zplozením, duchovních naukou. Tím naznačuje, že probíhá proces přijetí a rozvinutí ideje duchovního otcovství.
Je nepředstavitelné vysvětlovat používání titulů otec a učitel v církvi její neposlušností vůči Pánu, vždyť v dějinách stále zdůrazňuje pečlivou snahu zachovávat Ježíšovo slovo. Jako vysvětlení se nabízí, že církev rozlišovala a dosud rozlišuje mezi Kristovým záměrem, skrývajícím se za zákazem určité titulatury a formulací tohoto záměru v textu evangelia, což - jako to církev viděla - se nemusí krýt.
Záměr, o který Ježíši jde, on sám naznačuje slovy vy všichni jste před svým Otcem, kterým je Bůh a před svým učitelem, kterým je Kristus, bratry a sestrami. Důraz je kladen na duchovní sourozenectví, jenže sám Ježíš je určitým způsobem relativizuje, když vyzývá k modlitbě o dělníky na Otcovu žeň. Je snadné pochopit rozdíl mezi zemědělským dělníkem a obilím, to nejsou sourozenci.
Z kombinace životní zkušenosti a evangelia plyne, že k určení člověka patří právě tak cílová rovnost jako výchozí nerovnost, daná například podnebím, zdravím, nadáním, ale také, což je v tomto případě důležité, přístupem k informacím. Když bylo v církvi jasné, že nositelé úřadů, označovaní jako otcové a učitelé, hrají v církvi roli pouhých zprostředkovatelů někoho a něčeho vyššího, když tedy vzhledem k nebeskému Otci nebyli nic víc než sourozenci a vzhledem ke učícímu Kristu spolužáky, formulace zákazu vlastně ztratila na naléhavosti.
Evangelium však obsahuje hlavní problém v něčem jiném než v koncentraci na označovaní sourozenců a spolužáků jako otců a učitelů. Bažení po titulech prozrazuje i dnes, tím spíše tenkrát bažení po cti a to zase prozrazuje bažení po moci. Nárok správného výkladu Boží vůle v Mojžíšově zákoně, uplatňovaný zákoníky, neznamenal nic menšího než nárok vlády nad svědomím oslovovaných lidí. Zákoníci fakticky usilovali o vládu nad vírou v Hospodina, jehož vůle, neoddiskutovatelně závazná, závisela na interpretaci "otců" a "učitelů". Běda, postavil-li se jejich nároku někdo do cesty. U Ježíše to skončilo na Kalvárii.
Tento problém se týká samozřejmě také Kristovy církve. Snahy zákoníků mohou leckomu připomínat snahy učitelského úřadu církve (dnes je preferován výraz učitelská služba).
Zárodky magisteria je třeba hledat v programu samotného Krista. Jeho pověření zvolených lidí pastýřstvím je všeobecně známo. Důležitým, i když ne jediným předpokladem byla jejich způsobilost bezprostředních svědků toho, co viděli a slyšeli a co měli svým posluchačům zvěstovat. Autorita bezprostředního svědka (je-li důvěryhodný) je mimo diskusi. Tito svědci však nebyli nesmrtelní. Co dál? Jedna z možností byla postarat se včas o dědice předávaných (tradovaných) informaci, čili o štafetu tradice. Očité svědectví bylo nahrazeno pečlivě tradovanou "látkou". Na tom nic nemění autorita písemného záznamu, která se zdála lidský faktor nahradit. Bible existuje vždycky jenom v rukou lidí, co dokazuje každá tzv. ryze biblická církev a náboženská společnost. Každá se však k tomu stejně upřímně nepřiznává.
V čem vlastně spočívá obsah tradované látky? V poselství o nabídce (víra jako nauka) a v poselství o předpokladech kladné odezvy na nabídku (mravy). Hlavním úkolem církve je zaměřit všechny lidi po celém světě na jejich věčný cíl, kterým je sám Bůh a poskytovat na cestě k tomuto cíli prostředky, určené samotným Kristem, mezi nimiž vyniká křest a eucharistie. V úzké spojitosti s tím je péče o životní sloh, který by odpovídal přijaté nabídce. Věřící člověk způsobem života, který vede, demonstruje, že na nabídku kladně reagoval.
Kdo však určí úměrnost mezi nabídkou a odezvou? Církev považuje i toto za svou úlohu, ovšem jinak je přijímána jako zdroj informací o nabídce shůry než o odezvě zdola.
Ačkoliv už v roli zprostředkovatele nabídky může učící složka církve (což samozřejmě není církev celá) připomínat vladařství nad svědomím, autoritativní poselství nauky víry, o které v tomto případě jde, není zpravidla pociťováno jako problém (jednu ze zajímavých výjimek představovala dnes už asi utichlá debata o spáse nepokřtěných dětí, které nedospěly užívání rozumu). Kdo takové poselství odmítne, nepovažuje se vázán ničím, co církev člověku ukládá a jednoduše nad ní pokrčí rameny. Jinak je to však s narýsováním mantinelů odezvy, tj. s morálkou. Člověk, který Kristovo poselství, zprostředkované církví přijme, je konfrontován s mravními požadavky jménem autority, kterou svou vírou uznal, leda že by kompetenci církve ve věcech mravů odmítl.
Někteří věřící, respektující nabídku i odezvu v optice církve, se dostávají do složité situace, jak je dobře patrné na manželské morálce, předkládané věřícím učitelskou službou církve, reprezentované výrazně právě v tomto bodě nedávno zemřelým papežem. Jak má být tomuto předkládání mravního požadavku rozuměno? Jak už bylo řečeno, hlavním úkolem církve je zprostředkovat nabídku věčného cíle, dosažitelného za jistých podmínek. Mezi ně patří také plnit program, který jasně formuloval sám Kristus: buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Právě o to se má křesťanská etika, předkládaná církevní službou, snažit: promýšlet jaké jednání v situacích standartních (manželská věrnost) i nestandartních (klonování) vyhovuje, jaké vyhovuje méně a jaké vůbec nevyhovuje pokynu být dokonalý.
Určitá pravidla bylo dána už před vznikem církve (jako desatero) a církev je vděčně přebírá. Církev je však s celou společností postavena před řadu zcela nových situací a musí promýšlet otázku, jak v nich splnit požadavek dokonalosti. Cennou pomoc jí přitom poskytují různé vědy o člověku, kterého stále lépe poznávají. Naopak určitou překážku úsilí církevní služby může představovat veřejné mínění, klonící se v pohledu církve k chybným řešením, které člověka na cestě dokonalosti neposouvají vpřed, i když jsou pohodlná, a proto prosazovaná. Je jasné, že v takovém případě se církev může snadno stát hlasem volajícího na poušti zcela hluché, dokonce nad její doktrínou pohoršené společnosti.
Mluvíme-li v této souvislosti stále o církvi, je třeba rozlišovat. Církev je celý duchovní organizmus s Kristem jako jeho hlavou. Tzv. učící církev je pouze jednou její složkou. Model pastýřů a ovcí nebo rodičů a dětí nebo vladaře a poddaných může, ale také nemusí být vhodný k charakteristice této složky. Záleží na stupni emancipace "ovcí", "dětí"a "poddaných", která se samozřejmě v průběhu dějin mění. Oslovovali li poslové církve někdy během stěhování národů na začátku středověku negramotnou společnost, oslovovali ji skutečně na způsob rodičů vůči dětem. Dnes je však situace jiná. Moderní společnost, také ta, která je a chce být včleněna do církve, má tendenci k samostatnosti právě tak jako dospívající a dospělé děti. Ovce, zásadně na pastýři závislé, se už jako model nehodí.
Emancipující se potomci možná ochotně přenechají rodičům a pastýřům otázky kolem Nejsvětější Trojice, ale stupňuje se u nich alergie na intervenci rodičů a pastýřů v otázkách denního života, ve kterém se přece míní soběstačně orientovat. Alfons Auer se snažil ve svém projektu autonomní morálky tuto skutečnost vyjádřit kategoriemi Heilsethos, étos spásy, životní praxe v sakrální sféře (odpovídající 1. desce dekalogu), ve kterém je církev plně kompetentní a Weltethos, étos světa, životní praxe ve sféře profánní (odpovídající 2. desce), ve kterém je s uznávanou asistencí církve kompetentní rozum. První deska je tedy s lehkým srdcem přenechána pastýřům, druhá však už zdaleka ne tak snadno. Úlohu v přijetí, výhradách nebo odmítnutí hraje přirozeně také individuální mentalita submisivní, "stádní", nebo opačná.
K tomu je ještě třeba uvážit: rodiče jsou nadřazeni dětem dočasně, zjevující Bůh je však kterýmkoliv lidem nadřazen zásadně a trvale a záleží na něm, jaký informační kanál do světa zvolí. Mohlo by to být individuální poučení, ale také poučení, dané vyčleněné skupině pro ostatní. Instituce pastýřů ukazuje tímto směrem. Jinak řečeno, církev (její učící složka) se chápe jako kompetentní ve všem, co souvisí s věčným cílem, tedy také forma žádoucí odezvy na Boží nabídku v podobě pečlivě promyšlené etiky, regulující životní praxi. Informační kanál "shůry" se však emancipujícímu lidstvu v církvi nezdá být v pozemských otázkách nutný, může se stát, že s ním nepočítá, byť tyto pozemské otázky s věčným cílem do určité míry souvisí. Sahá se tedy k racionálně-kritickému řešení mravních otázek.
K nadějnosti církevních šancí přispívá respektování těchto tří tézí:
K první tézi: Nedohodnou-li se lidé na znovuzrození z vody a Ducha, je malá
šance dohodnout se na mravních nárocích, které z takového daru vyplývají.
Tím nechce být řečeno, že tzv. přirozený zákon, čili rozumové řešení
mravních otázek nezavazuje všechny lidi, ale naději na přijetí bude mít
především u lidí s kladným stanoviskem k evangeliu.
Ke druhé tézi: Církev je nejen učitelkou, ale i žákyní ve škole stvoření i
zjevení. Proto na ni doléhá požadavek skromnosti v diskusi a zásada, že učit
znamená sloužit.
Ke třetí tézi: shoda v určitém názoru usnadňuje další, sbližující kroky.
Porozumět druhému vlivem společného východiska znamená přiblížit se mu.
Kdo má vůči nároku pastýřů výhrady, měl by uvážit (1) teologické, (2) historické a (3) sociální předpoklady při tvorbě tohoto nároku.
Na druhé straně ovšem platí, že mravní nárok pastýřů nemusí být definitivní. Směrnice je tvořena stabilní zásadou, ale také historicky podmíněnými okolnostmi, které pozměňují součet obou složek, zásady i okolností, za kterých se uplatňuje. Je tedy naděje na konvergenci k společnému stanovisku pohybem z obou stran.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |