Pavlovu otcovskou péči o církevní obce lze shrnout asi takto: ve vašem zájmu vás chci vést k nerušené oddanosti Pánu. Kdo nemá manželku (či manžela), stará se o věci Páně.
Současného čtenáře okamžitě napadne: má li někdo manželku (či manžela), nestará se (či nemůže se starat) o věci Páně? V českém prostředí máme přece nejen řeholnici Anežku, ale taky manželku Zdislavu. Svatých manželek je samozřejmě mnohem víc. Někdy se uvádí, že z hlediska průběžného zapírání sebe není život manželky snadnější než život řeholnice, dokonce naopak. Rozhodně by bylo iluzorní naivitou si myslet, že manželka je žena, která si užívá podle libosti tělesných rozkoší, které jsou řeholnici upřeny. Manželská praxe je někdy mnohem obtížnější. Co vedlo Pavla k takové radě?
Především je dobře si všimnout, že nepředkládá zavazující "smyčku", ale nabízí radu jak za daných podmínek prospěšně vést duchovní život. Jakoby říkal, že manželé musí počítat s tím, že mnoho starostí, plynoucích ze zvoleného životního stavu, povede k určitému utlumení jejich duchovního rozletu. Řekl jsem: za daných podmínek. Ty nelze vyloučit ani dnes. Stačí jedna bolestná zkušenost z právě uplynulého století: emigrace. Jistě bylo snazší spálit za sebou mosty jako tajně emigrující jedinec než jako člen rodiny. Pavel žil v době, kdy se církev horečnatě připravovala na definitivní emigraci. Vyhlížel se druhý příchod Kristův a volalo se Přijď Pane! Ve shodě s tím Pavel nebyl rozhodně usedlý člověk. Dnes jsme, pokud jde o rady k manželství, svědky opačného trendu.
Jedna ze sedmi svátostí Nového Zákona je svátost manželství. Mimo kněžství žádná jiná stavovská svátost není. V církvi je propracováno manželské právo i morálka; duchovní správci věnují povinnou péči přípravě snoubenců. Řada církevních dokumentů svědčí o intenzivní obhajobě manželství (například v češtině dostupné Rodinné společenství a Rodina, manželství a fakticky existující soužití). Sílí hlasy, volající po vypracování duchovně sebevědomé manželské spirituality.
Manželé nesmí být v atmosféře, která zvoní umíráčkem tradičnímu manželství, zbaveni hrdého vědomí, že jejich pozemské a duchovní poslání představuje základní sloup, o který se celá společnost opírá. Stačí připomenout dětskou kriminalitu. Aktuálnost zvyšuje debata o uzákonění registrovaného partnerství.
Tradiční vícegenerační manželství s otcem pracujícím převážně v rodinném kruhu, s větším počtem dětí se vzájemnou sourozeneckou výchovou vzalo za své, ale to je pouze jedna historicky podmíněná forma, nikoliv manželství samo. Moderní manželství se ovšem stalo nesmírně zranitelné, protože padly dřívější opory stavovské, majetkové nebo i předsudečné.
Stojí zato konfrontovat častou větu o nepotřebnosti cáru papíru (rozuměj: oddacího listu) na důkaz lásky s pečlivostí, s jakou se vypracovávají kupní smlouvy nemovitosti. Z toho jasně plyne pojetí manželství jako nezajištěné, čistě soukromé záležitosti. Je zapotřebí s důrazem připomenout: kdo odmítá veřejné oddavky (v této chvíli nerozlišujme církevní nebo státní formu), prozrazuje, že trpí deficitem právního a tím i společenského vědomí, které však k žádoucímu vnitřnímu bohatství člověka podstatně patří.
Partnerské soužití jako čistě soukromá záležitost je osudový omyl, na který upozorňuje nejen církev, ale zvláště tvrdě islám. Čistě biologicky viděno lze přiznat větší šanci na přežití společnosti, která kamenuje cizoložnou manželku než společnosti, obdivující filmovou hvězdu, jejíž život vroubí řada skandálů a která vysoudila ze svých tří rozvodů pěknou sumu dolarů. Ještě k předsudkům: jak se máme dívat na dřívější společenské pohrdání svobodnou matkou nebo dokonce rozvodem? Byla to pouze dusivá pouta předsudků, která spoutávala nešťastné lidi nebo takové hodnocení sehrálo i kladnou úlohu? Jestliže neorealistická Itálie exportovala po druhé světové válce do světa filmy, naříkající na manželství "po italsku", přispívalo to pouze k chvalitebnému volání po lidských právech nebo také k demontáži základní opory společnosti? Nevězí za současným trendem až jakési démonické destruktivní síly, o jejichž identitě máme sotva tušení?
Je tady ještě druhá strana mince nad Pavlovým textem. Také jeho slovo o duchovní nezávislosti člověka, nevázaného svazkem, musíme brát vážně. Nejde o to si to v životě šikovně zařídit. Nejde jen o to, vyhnout se zbytečným obtížím při vyhlížení druhého příchodu Kristova. Jde také o tajemství lidského srdce, o kterém mluví Ježíš ve výroku o panicích pro Boží království. V ranných dobách církve bylo panenství srovnáváno s mučednictvím, samozřejmě ne pro srovnatelnou námahu při krocení pudu sebezáchovy s pohlavního pudu, ale pro srovnatelný důkaz lásky "nade vše". Tisíciletá tradice různých náboženství má nápadný smysl pro zvláštní postavení erotiky (v ušlechtilém smyslu) v spiritualitě. Nelze říci, že se vždycky jedná o bezproblémovou integraci, někdy je to právě naopak. Toto tajemství se označuje výrazem vestálský princip, a to nejsou slova do větru, jak potvrzuje i duchovní zkušenost přicházející generace.
Proč vestálský princip? Ke cti římské bohyně domácího krbu Vesty planul v jejích chrámech věčný oheň, o který pečovaly Vestiny kněžky, vestálky. Vyhasnutí ohně bylo trestáno smrtí nedbalé kněžky (na druhé straně potkat vestálku cestou na popraviště znamenalo pro zločince omilostnění). Služba vestálek bylo dočasná. Po skončení služby se směly vdát, během služby bylo vyžadováno panenství. Tato skutečnost, neslučitelnost sexuální aktivity s bohoslužebnou úlohou, jak to cítil pohanský Řím, dalo vznik označení neslučitelnosti duchovního se sexuálním. Myšlenka dnes naráží na značný odpor, a to také v církvi, kde se ozývá poměrně dost hlasů, žádajících dobrovolný celibát. Je zapotřebí rozlišit: na jedné straně existuje živelná zkušenost o inkompatibilitě duchovního vpádu do člověka s - řekněme - erotickými zájmy. Tento fakt by nebylo správné prohlásit za bezvýjimečný právě tak jako za nepravdivý. Zkušenost u čerstvých konvertitů mluvívá v jeho prospěch. Nejedná se ovšem o mravní, ale psychologickou záležitost, která zpravidla rychle pomine se zánikem prvního duchovního vzrušení, není li institucionálně podchycena, a to je druhá stránka věci. Zákon, pravidlo, předpis, závazek, který byl v síle prvního rozechvění přijat, vždycky nenajde člověka vhodně naladěného.
Lze říci, že Pavlův výrok vyrůstá ze spojení individuální s kolektivní stránkou vestálského principu, to znamená ze spojení jeho individuální zkušenosti, čerpající z Damašku, s kolektivní zkušeností ranné církve, vyhlížející v krvavém pronásledování Pána. Samozřejmě obdivujeme mladé křesťany plánující vzorná manželství. Obdivujeme manželství evangelických farářů s mnohdy duchovně velmi obětavými manželkami. To vestálský princip nepopírá, protože v prožitkové rovině artikuluje reakci na tušení dvojího mystéria: přeměny člověka a doteku Boha.
Abychom se v Pavlově textu orientovali, potřebujeme vypracovat mezi oběma oceněními rovnováhu. Jakoby dnes Pavel říkal, že jde o to, vybrat si životní cestu k věčnému cíli, která bude nejlíp odpovídat osobnostnímu ladění, s nímž už máme určitou zkušenost, také se zřetelem k dobrým radám druhých. To neznamená nevybrat si životního partnera vůbec, ale vybíráme li si ho (a to je také v církvi pravidlem), nevybrat si ho špatně, lidsky ani nábožensky. Jinak platí, čeho se apoštol obával: chtěl jsem vás uchránit starostí, abyste mohli žít v nerušené oddanosti Pánu.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |