V evangeliu svatého Matouše je řeč o trojím panictví (Mt 19,12). V originále čteme "eunuchos", výraz, který má své místo také v lékařské literatuře. Slovo je vlastně složeninou z řeckého euné = lože a echó = mám; eunuchos je tedy ten, který "má" lože (doplň: na starosti), tj. strážce lože, obvykle kastrovaný. Běžný český překlad je kleštěnec, kastrát (lat. castro = klestím), čili muž, jemuž byly odstraněny pohlavní žlázy. Byla-li kastrace provedena před pubertou (což se týká druhého typu panice v evangeliu), nevyvíjejí se druhotné pohlavní znaky a tehdy vzniká eunuch v medicínském smyslu. Výraz eunuchos je ovšem v evangeliu užit nejen doslova, nýbrž také analogicky. U třetího typu panice totiž není řeč o fyzickém eunuchovi, nýbrž o fyzicky zdravém muži s dobrovolnou trvalou sexuální zdrženlivostí, disponujícím čímsi jako spirituální impotencí, jak to formuluje v souvislosti s celibátem holandský dominikán E. Schillebeeckx.
Podnětem k hovoru na toto téma je pokoušení Ježíše farizeji, kteří se ptají na důvody, pro které je možné propustit manželku, čili vydat jí tzv. zápudný lístek (Mt 19,3n). Ježíšova odpověď pokušitelům co Bůh spojil, člověk nerozlučuj (v.6) připadá jeho učedníkům tak náročná, že dospívají k názoru, že za takových okolností je lépe se neženit (v.10). Mají zřejmě na mysli, že ženitba v sobě skrývá nebezpečí muset zůstat ve svazku stůj co stůj i s velmi obtížným životním partnerem.
Na to učedníci dostávají od svého Mistra odpověď: ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je to dáno (v.11). V Ježíšově vysvětlení jsou dvě nejasnosti: o jaké slovo jde? v jakém smyslu je toto slovo někomu dáno? Slovo, vyžadující pochopení, které má Ježíš v této souvislosti na mysli, je nejspíš výrok o bezženství. Ten je precizován odpovědí na druhou otázku: co znamená "dáno"? (viz níže). Na pesimistický povzdech učedníků (raději se neženit) uvádí Ježíš tří důvody pro bezženství. Ani jeden však nemá ráz rezignace na společenské riziko, které obsahuje manželství.
Uveden je důvod biologický (protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí), kastrační (protože je nezpůsobilými učinili lidé) a spirituální (protože se ho zřekli pro království nebeské). První dva případy popisují skutečné eunušství, Izraelem odmítané (Deut 23,2: Do Hospodinova shromáždění nevstoupí, kdo má rozdrcená varlata…). V Izraeli platilo založení rodiny téměř jako povinnost (úměrně k Tvůrcově pokynu ploďte a množte se; Gen 1,28), takže mohla být odmítnuta jeho ordinace jako rabína (podle mnichovského novozákonníma J. Gnilky). Třetí případ mluví o "eunušství" v naprosto kladném smyslu, ovšem - a to je významné - zůstává u znehodnocujícího výrazu. Vysloveně kladný postoj je popsán vysloveně záporným způsobem.
Proto jiný novozákonník J. Blinzler soudí, že Ježíš byl tímto hanlivým slovem nejednou častován svými odpůrci kvůli praktikovanému bezženství. Pak by Ježíšova zmínka o třetím typu eunušství (graficky by muselo být v uvozovkách) byla obhajobou jeho životního slohu s noblesním chápáním nepochopitelnosti pro ty, kterým to dáno není.
Kdy došlo u Ježíše k takovému rozhodnutí, jestliže dle Lukášova evangelia jako člověk rostl v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním? (Luk 2,40). Je vyloučeno, že by k takovému rozhodnutí bylo došlo při křtu v Jordáně, protože tehdy byl Ježíš pro manželství již pokročilého věku (srov. Luk 3,23). Proto lidské rozhodnutí bohočlověka pro duchovní eunušství ho muselo doprovázet "od počátku".
Závěrem zazní výzva, nikoliv lhostejné pokrčení ramen nad tou nebo onou volbou člověka, kterému to bylo dáno: kdo to může pochopit, pochop, čili nechť takto obdarovaný člověk své chápavosti využije. Sv. Pavel se vyjadřuje obdobně: každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak (1Kor 7,7).
Výčet tří druhů eunušství vede k závěru, že je "dán" buď úděl (v prvním a druhém případě) nebo dar (ve třetím případě): muži, kterým to bylo shůry dáno, pochopili, že jejich životní cesta je zůstat panicem (text se nezmiňuje o pannách). Na otázku kým je dáno, by zřejmě musela přijít postupně odpověď: pokud jde o úděl, je dán řádem stvoření nebo lidským zásahem, pokud jde o dar, je dán nabídkou nebeského Otce.
Hovoru o eunuších však předcházela debata o zápudném lístku. Proto na otázku jaké slovo je některým lidem dáno pochopit, není vyloučeno pomyslet na spornost zápudného lístku, který není původním záměrem Tvůrce, nýbrž nouzovým řešením Mojžíše. Muže a ženu přece spojil Bůh, nejen dočasné lidské rozhodnutí. Proto člověk nemá právo na libovolné zacházení s dalekosáhlým Božím počinem.
Uplatní-li se oba výklady, závisí na Božím poučení ("dání") jak dobrovolné bezženství, tak manželství. Tradičně se rozdíl mezi oběma životními slohy chápe tak, že manželství patří do řádu stvoření, včetně stálosti, věrnosti a plodnosti, je to věc "přirozená". Naproti tomu bezženství, motivované duchovně, vyžaduje zvláštní pokyn shůry, je to tedy věc "nadpřirozená".
Jak ukazuje současná praxe, také manželství s jeho náročnými požadavky (které se netýkají pouze pokřtěných, vždyť existují tzv. přirozená manželství oboustranně nepokřtěných) vyžaduje vnímání pokynu shůry: jinak je buď nahrazováno "fakticky existujícím soužitím", jak to formuluje církevní dokument z r. 2000, nebo je sice formálně uzavřeno, ale s výhradou: pokud bude klapat. Nerozlučitelnost, chápaná zejména jako závazek, uložený shůry, by v atmosféře současného rozvodového ráje většině lidí připadala jako nesmysl. Když vztah selhává, pragmaticky by někteří byli ochotni spolu vydržet, dokud nejsou děti odrostlé (M. Plzák).
První a druhý případ panictví byl v tehdejším Izraeli známý, jinak by se o něm Ježíš nebyl zmiňoval. V kontextu evangelia však představují spíše kontrastní pozadí pro třetí typ, o kterém Ježíš mluví, když reaguje na obavy učedníků, podle kterých je na tom svobodný lépe (vycházeli z špatných zkušeností tehdejších manželů či spíše zapuzovaných manželek?). Tento případ panictví skýtá velmi podnětný materiál pro úvahu o umístění sexuality v životě člověka.
Jak je vůbec z hlediska fyziologie, ovlivňující psychiku, tedy také rozhodování člověka, myslitelný panic pro království Boží? S odezíráním od mužů víceméně asexuálního založení bylo v dějinách mnoho mužů, kteří zůstali svobodní, protože byli zcela absorbováni činností, které zasvětili svůj život. Mohlo se jednat o vědce, umělce, politiky nebo sociální pracovníky. S takovým způsobem života však nemusela být v rozporu krátkodobá erotická dobrodružství, románky, aniž by ovlivnily jejich rozhodnutí zůstat svobodnými. Dnes se mluvívá o tzv singles, což ovšem vůbec nemusí být panici ve smyslu evangelia. Mezi svobodnými muži se vyskytovali samozřejmě také akcentovaně duchovní osoby, usilující o sexuální zdrženlivost, u kterých hrála důležitou roli askeze.
Nic z toho však, jak se zdá, nemá evangelium na mysli. Panictví pro Boží království nezávisí na spontánní a trvalé sexuální "indispozici". Právě tak není motivováno poutavými pozemskými zájmy, zaneprázdněním vědou či uměním. Nezávisí také na průběžné, případně stupňující se askezi, zejména pokud by byla motivována manichejskou nenávistí k tělu, i když sebezápor v panictví jistou úlohu bezesporu hrát musí. Hlavní silou pro třetí typ panictví je okouzlující pohnutka Božího království, tedy poměrů lidské existence, uskutečněných plně podle Božích záměrů - a jejich propagace. I v tomto ohledu dýchá evangelium svobodou.
Jak je něco takového vůbec myslitelné, ptá se svět, vyhrazující sexualitě mezi lidskými potěšeními přední, možná první místo? Řeč o panictví pro Boží království upozorňuje na velmi důležitou okolnost lidského sexuálního života. Ačkoliv je obvykle chápán jako tělesná záležitost, duševní podíl na něm je rozhodující, zatímco tělo je jeho nástrojem. To je dobře patrné v příslušných lékařských oborech. Sexuologové nejsou urologové ani gynekologové, ačkoliv se oba obory zabývají pohlavními orgány mužů nebo žen, nýbrž psychiatři (říkává se, že hlavním pohlavním orgánem člověka je jeho mozek).
Rozhodující pro duchovní panictví není ústup vlivu fyziologie, nýbrž duševní náplň panice. Vize Božího království neoslabovaná protichůdnými stimuly, kterých je v současné mediální nabídce velké množství, je účinnou protiváhou fyzických procesů, které nelze z člověka eliminovat - leda mravně závadným způsobem, jak ukazuje případ geniálního teologa Origena (+ kolem 250), řešícího osobní problémy dobrovolnou kastrací. Značnou roli hraje prostředí nitra, pročišťované vytrvale duševní hygienou, usnadňující zaměřenost člověka určitým směrem.
Je možné spoléhat na to, že při svědomité duševní hygieně, vyhýbající se věrně a trpělivě pokušitelským podnětům, vyváží "duch", upoutaný duchovními vizemi, přirozené a leckdy velmi silné sklony natolik, že se - aspoň zpravidla - nestanou účinnými pohnutkami pro souhlas vůle se zevním nebo i vnitřním jednáním, které svědomí označí za zlé?
V dekretu o ospravedlnění praví Tridentský sněm, že i pro ospravedlněného člověka by bylo mravně nemožné vyhnout se celý život hříchu, kdyby nebyl podpořen zvláštní Boží výsadou (srov. DH 1573). Hlas sněmu je vlastně ozvěnou biblických míst: Všichni přece mnoho chybujeme (Jak 3,2); Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe…(1Jan 1,8). Nejsme kompetentní uvažovat o distribuování zvláštních Božích výsad. Zeptat se však můžeme: jak to vypadá s využitím Boží podpory ze strany člověka? Tady bude muset každý člověk odpovědět sám za sebe.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |