OHLÉDNUTÍ ZA PAVLOVSKÝM ROKEM.

ThDr. Jiří Skoblík

Abych ihned uvedl důvod pro vyznání zmíněné hluboké úcty od velkého židovského učence: protože pochopil a prožil převrat, způsobený křesťanstvím a uměl ho výmluvně sdělit jiným: odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti (Gal 5,4; D.F., Pavlovo židovské a řecké vzdělání).

Rok svatého Pavla, započatý koncem června 2008, skončil, ale skončil příliš brzy. Během roku nabývala totiž apoštolova postava stále velkolepějších kontur a z původně jenom povinných liturgických textů z jeho pera vystupovalo jedinečné životní drama právě tak bohaté jako obohacující osobnosti. Proto by byly přiměřenější tři roky svatého Pavla, kdyby něco takového bylo možné.

Na úsvitu křesťanství působí tři ohniví muži: svatý Jan Křtitel, předchůdce Pána; svatý Štěpán, svědek Pána; svatý Pavel, interpret Pána. Tři životy, stravované dominující ideou a zakončené násilným způsobem. Lze mluvit o vlivu Křtitele a Štěpána na vrcholný bod této trojice, apoštola Pavla?

O vlivu Jana Křtitele na apoštola národů lze pouze spekulovat. Jestliže však Jordánský prorok vyvolal hnutí, které se stalo politickou silou a které uspíšilo jeho konec, mohl se o něm dovědět i mladý jeruzalémský vysokoškolák z Tarsu. Zatímco Štěpánovo přesvědčení bylo pro Šavla nepřijatelné, Křtitelův hlas s akceptovatelnou výzvou k změně smýšlení, protože sekera už je na kořeni stromů (Mt 3,10), ho jako nadšence pro „nejlepší náboženské a národní tradice“ vůbec nemusel popouzet, naopak.

O vztahu Šavla ke Štěpánovi se toho ví už víc. Mladý Šavel se věnoval šatně kamenujících exekutorů při lynčování jáhna Štěpána (Skt 7,58) a musel slyšet jeho řeč, pronášenou v extázi vstříc přicházející smrti. Ačkoliv byl Šavel s potrestáním revoltujícího helenisty srozuměn, nikdo neví, kolik slov prvomučedníka se nechtěně uložilo do paměti budoucího kongeniálního spolupracovníka, takže může být leccos pravdivého na větě „bez Štěpána by nebylo Pavla“.

Všichni tři muži (právě tak jako jejich mistr) vzrušovali, vyvolávali pozitivní neklid, rušili zaběhnutou praxi. Jaký div, že na to doplatili. Na počátku křesťanství fouká ostrý vítr, právě takový, jaký přisuzujeme působení Ducha, přicházejícího ze svaté sféry.

Srovnáme-li dostupnost biografických údajů všech postav Nového Zákona, mimo jiné Jana Křtitele, Štěpána a Pavla a samozřejmě také samotného Ježíše Krista, apoštol národů, muž omilostněný u Damašku, je nejlépe dosvědčenou postavou tohoto klíčového okamžiku dějin spásy. Pokud jde o Ježíše, třeba mít na mysli, že evangelia jsou propagační spisy, nikoliv nástiny životopisu. Jak asi vypadá v průměru pohled současných biblistů na osobu a dílo svatého Pavla?

1. Jeho dopisy představují nejstarší novozákonní literaturu, apoštol je průkopníkem ve všech stěžejních otázkách křesťanství, v nauce o osobě a díle Ježíše Krista, o církvi, o křesťanských mravech, o hříchu a jeho odpuštění, o posledních věcech atd. Čtyři evangelia se sice zabývají staršími událostmi než Pavlovo dílo, vždyť apoštol se nezabývá detaily Ježíšova pozemského působení, natož popisem Mistrova narození a dětství, ale datum sepsání všech čtyř evangelií je mladší. Apoštol je bezprostředním literárním svědkem doby, o které píše, nepopisuje události z odstupu, byť jako pamětník, nýbrž je zde a nyní „u toho“.

2. Hlavním pramenem pro poznání jeho života a stanoviska na nejrůznější problémy je vlastní dílo, řádky, které nadiktoval nebo napsal o sobě on sám, nikoliv o co něm napsali jiní, jako je tomu u Ježíše Krista, který nezanechal žádnou písemnou památku. Tato autorská přednost neodstraňuje nebezpečí chybného porozumění jeho slovům, ale odstraňuje pochybnosti, které by mohly nastat při zprostředkování Pavlova díla jiným autorem, zda předává skutečný Pavlův odkaz. Vždyť snaha proniknout co nejlépe a co nejdále do apoštolovy literární dílny je povzbuzována vědomím, že úsilí se týká „opravdového“ Pavla.

3. Dnes sice panuje značná jednomyslnost stran skutečného autorství listů, které nesou Pavlovo jméno (Římanům, oba listy Korinťanům, Galaťanům, Filipanům, první list Soluňanům, Filemonovi), ale právě tak je jisté že i ostatní listy stojí pod myšlenkovým vlivem velkého apoštola (Efezanům, Kolosanům, druhý list Soluňanům, případně tzv. pastorální epištoly, dva listy Timoteovi a list Titovi, které nazývají někteří nekatoličtí biblisté „ranným katolicizmem“ = Frühkatolizismus).

4. Pavlovo dílo je až do současnosti považováno za kontroverzní, to znamená, že je vystaveno nekončícím polemikám. Každý věroučný směr vyprodukoval svého vlastního apoštola Pavla, soudí S. Schoon (S.S., Pavel, kráčející po hranici mezi Izraelem a národy) a dodává: tento muž byl zneužíván pro nejrůznější cíle. Každý kacíř najde u Pavla svou vlastní oporu. Údajně se žádné době nepodařilo předat nezkráceně celé bohatství Pavlova myšlení. Je to Pavlovo minus? Nikoliv, můžeme říci s Janem Pavlem II., který je schopen při pohledu na roztříštěné křesťanství, odvozující sebe od jednoho a téhož evangelia, zastávat pozitivní, optimistický pohled: není právě toto důkazem nepolapitelnosti Boží zvěsti jedním „systémem“?

5. Dvě podstatné linie jeho odkazu jsou spatřovány v nauce o ospravedlnění, kterou se zabývá spíše křesťanský západ, a v nauce o mysticko-svátostném připodobnění člověka Kristu, kterou se zabývá spíše křesťanský východ. V židovském prostředí se klade otázka, zda Pavel od židovství odpadl nebo zda byl jeho apoštolem. Mluví se o něm jako o skutečném zakladateli křesťanství, jako o muži, který přesazením Ježíšovy zvěsti do jiné kultury přispěl k její změně k nepoznání a také jako o velkém synu židovského národa, zdůrazňujícím jeho univerzalistické snahy. Naproti tomu bývá však také považován za velkého zrádce Izraele.

6. S jeho osobou jsou spojeny leckteré podnětné otázky: prozrazují jeho dopisy stabilní pohled nebo názorový vývoj? Je Pavel spíše duchovní pastýř nebo teoretický myslitel? Odpověď by mohla znít tak, že v jeho listech, počínaje jeho nejstarším spisem, 1. listu Soluňanům a konče jeho vrcholným spisem, listem Římanům, je určitý myšlenkový vývoj patrný, zároveň však pozoruhodná myšlenková soudržnost. Pokud jde o jeho postavení v Izraeli, sám sebe označuje za vlastence, který považuje za největší službu své vlasti hlásat mu Ježíšovo evangelium. Pavel je právě tak pastýř (především s dobovým významem) jako myslitel (s významem, překračujícím staletí a uplatňujícím se dodnes).

7. Pavlovo myšlení, čerpané z kvalitní soukromé i veřejné výchovy, ale právě tak z klíčové zkušenosti u Damašku, vychází z židovského monoteizmu. Charakteristickým rysem Pavlova monoteizmu je jednání Boha skrze Ježíše Krista, ukřižovaného a vzkříšeného, ve prospěch židů i pohanů.

8. Osobně, ač trpící zdravotními problémy a - podle vlastních slov - znevýhodněn nepřesvědčivým vystupováním ve světě, který vysoko cenil rétoriku, podal téměř nadlidské dílo. Zevně tím, že ovlivnil evangeliem rozsáhlá území kolem Středozemního moře jako zdatný organizátor a vychovatel, vnitřně radikální přestavbou osobních základních životních jistot, když, schematicky vyjádřeno, vyměnil Mojžíše za Ježíše z Nazareta, kterého přijal jako Krista nebo lépe: dotáhl Mojžíše v duchu Ježíšových slov: kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně (Jan 5,46).

K tématům, která se při hledání kořenů jeho díla ponechávají stranou, patří jistě také jeho letora. Nejen rodinu, Gamaliela a Damašek, nýbrž i typ osobnosti, vášnivé, vysoce osobní, houževnaté a vytrvalé je třeba připojit k sčítancům, ze kterých se skládá výsledek jeho díla.

9. Jako žid prolomil hráz mezi vyvoleným národem a ostatním světem a tak podstatně přispěl k univerzalizaci biblického poselství. Tím ovšem - sám Izraelita - jednak relativizoval výsadní postavení Izraele vůči pohanům, jednak se nebezpečně dotkl jeho identity, smyslu jeho existence, dějinného poslání přes mnohá strádání, způsobovaná zleva i zprava (není analogie mezi Egyptem, Babylonií a Izraelem uprostřed nich a Německem, Ruskem a Českem uprostřed nich?). Odpovědí na jeho kroky bylo, že se u svých vlastních lidí stal štvancem. Často byl vystavován nejrůznějšímu ohrožení včetně násilné smrti, kterou nakonec z rukou pohanů zemřel.

10. Jako nejdůležitější interpret Ježíšova evangelia, které sehrálo v dějinách lidstva jedinečnou roli, je také jedním z čelných tvůrců lidské kultury. To se především týká Evropy, jejíž současní představitelé tento přínos odsouvají stranou. Při prvních nešporách k slavnosti apoštolů Petra a Pavla ve Vatikáně upozornil Benedikt XVI. na Pavlův transkulturální význam. Učedník z Tarsu nemluví pouze ke křesťanům, případně Židům, nýbrž k celému rozbolavělému světu. Více než v dobách minulých musí znít v uších apoštolova slova, plná entuziasmu pro Krista o zásadní rovností všech lidí před Bohem a o popření jakéhokoliv elitářství jedněch vůči druhým: Není už rozdíl mezi židem a Řekem, (dělítko nacionální), otrokem a svobodným (dělítko sociální), mužem a ženou (dělítko biologické). Lze dodat: právě tak neplatí jakékoliv jiné dělítko mezi lidmi. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši (Gal 3,28).

Tím předložil Pavel vizi univerzálního Krista, překračujícího všechny hráze, vybudované mezi lidmi: už není muslim nebo buddhista, bychom dnes mohli připojit. Tomuto pohledu je asi bližší Pavlův kosmický Kristus než palestinský Ježíš evangelistů. Hle, jaká výhoda naprostého nedostatku pozemské zkušenosti s Galilejcem z Nazareta! Do jaké šíře se musí rozpínat Kristus, kterým je Logos, vtělený v Palestině, má-li v sobě zahrnout nejrozmanitější lidství, o jehož variacích nemohl mít apoštol ve své době potuchy. Náš pohled na svět a člověka, „na žida a pohana, svobodného a otroka, muže a ženu“ se od prvního století velice změnil, to jistě, ale Pavlova slova o Kristově sjednocujícím významu pro celé lidstvo, kráčející dějinami k věčnému cíli, neztratila nic ze své platnosti.

Dvě ukázky zájmu o Pavla z českého prostředí: T. G. Masaryk charakterizoval Pavla (jenom?) jako teologa vedle Ježíše jako proroka, což chápal jako náboženského genia (Hovory s T. G. Masarykem). Pro českou pokrokovou scénu je zajímavý dojem Ivana Olbrachta při jeho poválečné návštěvě vznikajícího Sovětského Svazu z řečnícího Lenina, kterého bezděčně srovnával s řečnícím Pavlem, tak jak byl Olbrachtovi tradován rakousko-uherskou atmosférou: oba zasvětili zaníceně svůj život mistrům, které nikdy nespatřili (Pavel - Ježíš, Lenin – Marx; I.O., Obrazy ze soudobého Ruska).

Řada otázek musí být ponechána stranou, protože při hledání odpovědi by hrozila přílišná asistence fantazie, prosazující neukázněně vlastní představy. Přesto: jak se projevovala už před Damaškem plodná syntéza židovských kořenů, helénistického ovzduší a římské správy včetně cenného římského občanství – ovšem do té doby, než bylo toto vše nepochybně pozemsky cenné jako příliš lidské pohlceno damašským Ježíšem; jak asi vypadal ryze soukromý život velkého muže, naplněný každodenními starostmi, jaké má každý člověk, také ten, na kterého dějiny nevzpomínají (co vše souviselo s Pavlovou stanařskou prací, vedením domácnosti sotva zmíněnou ženou, jaký zlomek času absorbovala práce pro evangelium vedle řemesla a především: jak všudypřítomná byla vzpomínka na Ježíšovo varování o marném kopaní proti ostnu).

Myslel to Pavel s charakteristikou sebe jako nedochůdčete ( = jako potraceného plodu vedle normálně narozených apoštolů, 1Kor 15,8) vážně? Nepochybně. Sice musel srovnávat sebe s ostatními věrnými i nevěrnými učedníky, svůj a jejich rozhled a rozlet a vidět rozdíl, na který už vlastně upozorňuje varovná poznámka v Petrově listě o obtížnosti sledovat „apoštolské kníže“. Ale právě velká osobnost ví o hranicích vlastního já a trápí se jimi. Nejedná se jenom o ranného pronásledovatele prvotní církve, Pavel byl jistě hotov vztáhnout toto nelichotivé označení sebe i na jiné stinné stránky, doléhající později, kterých se nezbavil.

Na počátku zmíněný David Flusser přichází s myšlenkou, která bude velmi cizí nám, římským katolíkům, vzhlížejícím k hrobu obou apoštolských knížat Petra a Pavla, přesvědčeným, že Petrovo pověření neskončilo jeho smrtí, hrdým na „věčný Řím“ jako sídlo viditelného náměstka Kristova, která však stojí za povšimnutí: škoda, že Pavel identifikoval prostor světa, který měl získat Kristu, se světovou římskou říší. Křesťanství by bylo dnes zdravější, kdyby se bylo už dříve obrátilo k „barbarským“ národům (D.F., viz výše). Je čirou spekulací položit si následující otázku, ale přesto: nemohlo něco takového napadnout Pavla, když se blížil k římskému popravišti?