Tabu: peklo

ThDr. Jiří Skoblík

1. Co je to vlastně peklo?

Situace zemřelého člověka, který utrpěl vlastní vinou definitivní ztrátu Boha. Tato ztráta je pro něho nepředstavitelným zdrojem utrpení, které nikdy nekončí.

2. Koho se tato hrůza má týkat?

Čteme nebo slyšíme-li jako odpověď, že se týká člověka, který zemřel v stavu těžkého nebo smrtelného hříchu, mělo by se to poněkud upřesnit. Evangelium říká, že odpuštěno bude i rouhání Synu člověka, a to jistě těžký hřích je. Přesto je označen jako hřích, který má naději na odpuštění. Naproti tomu se mluví o hříchu neodpustitelném, a tím věčném. Je jím rouhaní Duchu svatému. Ze souvislosti plyne, že se tímto rouháním přičítá Boží moci, působící v Ježíši z Nazareta, démonický charakter, zaměňuje se tedy role Boží s rolí satana.

Srovná-li se však obsahově rouhání Synu s rouháním Duchu, nezdá se být mezi oběma hříchy rozdíl v závažnosti. V každém případě je pro obrácení jako podmínku odpuštění obvykle dost času, aspoň v případě mladého, zdravého rouhače. Neodpustitelný hřích musí dostat tvar z něčeho, co jej právě nyní, v této chvíli činí neodpustitelným a to nemůže být jeho obsah, materiální stránka, jakou může být rouhání, nýbrž speciální formální stránka, ze které neodpustitelnost pramení. Co je touto formální stránkou, která vede do pekla? Musí jí být definitivní nekajícnost, kterou si ovšem těžko představit mimo okamžik umírání.

Pak už je jedno, čím člověk obsahově hřeší, zda vraždou nebo cizoložstvím, loupeží nebo těžkým pošpiněním dobrého jména. Pro neodpustitelnost stačí, připojí-li se k nějaké z těchto látek formální rys definitivní nekajícnosti. Jak ovšem najít vnitřní souvislost mezi tímto formálním rysem a obsahovou stránkou rouhání Duchu svatému, je otázka, s kterou zápolí teologové po staletí. Nabízí se řada vysvětlení, ale ani jedno nesplňuje zároveň obě podmínky: rouhání Duchu a definitivní nekajícnost.

Jde o nesmírně závažnou biblickou látku, které se nevěnuje dostatek pozornosti. Okolnosti jsou dramatické: nejvyšší autorita, kterou je Ježíš, označila jako příčinu nejtěžšího postihu, kterým je neodpuštění navěky, praktické ztotožnění Boha se satanem s plným vědomím zrůdnosti takového činu. Jak se s tím vypořádala tradice?

Athanasios a Hilarius mluví o jednom hříchu, a tím je rouhání vůči Bohu; Augustin jej vidí v konečné nekajícnosti; Hugo a S.Victore vypočítává čtyři hříchy zloby vůči Duchu svatému.

Petr Lombardský počítá šest takových hříchů a jeho výčet se stal nejznámějším: úmyslně hřešit na Boží milosrdenství, nad Božím milosrdenstvím zoufat (Jidáš Mt 27,5), odpírat poznané pravdě (farizeové Jan 9,41), závidět bližnímu milost (Kain Gen 4,5), být zatvrzelý vůči napomínání (farao Ex 7,13), setrvat v nekajícnosti (Řím 2,5).

V pojetí Tomáše Aq. jde o hříchy, spáchané z výslovného pohrdání nadpřirozeným darem, který přímo odvádí od hříchu. Název chápe Tomáš tak, že tento hřích je rouháním proti božské osobě, které je přičítáno posvěcení. Francouzský dominikán L. Bouyer vidí tento hřích v odmítnutí uznat v Kristově díle vítězství Boha nad zlým duchem a v odmítnutí chopit se příležitosti k úniku z otroctví satana.

V současnosti se zabývá tímto hříchem svatodušní encyklika Dominum et vivificantem v bodě 46 a 47, podle které rouhání Duchu spočívá v tom, že člověk trvá na svém právu zůstat v zlu a zásadně odmítnout odpuštění. U všech vysvětlení ovšem zůstává otázkou, jak spadá vjedno obsah hříchu s definitivní nekajícností. Ježíš zřejmě při svém rozhovoru s farizeji nemyslel na subjektivní proměnlivost v postojích hříšníka, kterému bere možnost pokání teprve smrt, ale na závažnost obsahové stránky, spočívající v zaviněném ztotožňování Boha se satanem, protože farizeové, interpretující Ježíšovu moc jako moc satanovu, museli o zvrhlosti takového podsouvání zla dobru dobře vědět, takže neodpustitelnost neakcentuje subjektivní, ale objektivní stránku hříšného jednání a netýká se perspektivy zde a nyní tohoto hříšníka, nýbrž hříšného jednání, pokud se ho člověk nezřekne.

3. Odkud se bere důvod pro tak strašlivý osud, jakým je vstup do pekla?

Obvyklým vysvětlením je Boží spravedlnost, která dostatečně dlouho čekala na obrácení člověka. Smrtelný hřích není sice nekonečně velký, ale nekonečná je Boží urážka, která je jím způsobena. To ale není snadno slučitelné s výrokem Bůh je láska. Proto se hledá vysvětlení u člověka.

Svůj život, roubený nesčetnými rozhodnutími, žijeme v jistém provizoriu, to nám dává šanci k pokání. Naše rozhodnutí jsou odvolatelná a my je také skutečně často odvoláváme. Lítost není nic jiného. K dokonalosti rozhodnutí však patří nezvratnost. Důvodem nezvratnosti není bezpečně rozpoznaná pravdivost rozhodnutí, nýbrž plné vložení se celé bytosti do úkonu vůle, která se rozhodla. Je patrné, že takový čin není myslitelný na tomto světě, vyžaduje schopnost člověka k definitivnosti, jakou teologie připsala andělům. Pokud by došlo k nezvratnosti při rozhodnutí člověka proti Bohu, vysvětlovalo by to trvalý stav ztráty, která by byla stále člověkem chtěná, stále svobodná, stále Bohem respektovaná, ale přitom stále drtivě obtížná. Mezi námi žije velké množství lidí, kteří by těžce nesli život v rozmanité formě nouze, kterým by však vůbec nevadilo, aspoň o tom ujišťují, kdyby byli vystaveni "nouzi" Boha, především proto, že v něj nevěří, pak taky proto, že nevěří v jeho nezbytnost pro štěstí člověka. I věřící mohou mít takový názor: nebe je pro ně nebem věcnou výbavou, nikoliv naplněním osobního vztahu s Bohem.

K tomu, aby člověk nesl naprosto úkorně Boží ztrátu, i když se pro ni nezvratně rozhodl, musí být zřejmě proměněn na docela jinou bytost, než jakou je na zemi, ale s tím se konečně počítá jako se samozřejmostí, hledí li se do "záhrobí". Takový člověk poznává a prožívá nepostradatelnost Boha, byť se rozhodl proti společnosti s ním.

4. Odkud se vůbec idea pekla vzala?

Vývoj představ, ústících do nauky pekla, je v Písmu velmi dlouhý a zajímavý. Dva pojmy jsou vůdčí: šeol a gehenna. Šeol je cosi jako masový hrob, do kterého jsou ukládáni všichni mrtví. Není rozdílu mezi pobytem dobrého a zlého člověka v šeolu. Jedná se původně o stínovou existenci, při které, duchovně vzato, už nelze Boha chválit. Člověk není vymazán, ale prakticky duchovně mrtvý.

Velkou školou pro přehodnocení takové představy (nebo představy podzemního města mrtvých) byla zkušenost s pohromami Izraele, jakou bylo babylonské zajetí nebo kulturní glajchšaltace za Seleukovců. Myšlenka stejného osudu spravedlivých a nespravedlivých, zejména odpadlíků, zrádců z židovských řad, se stala nesnesitelnou, a vyžadovala rozdělení šeolu na prostor pro dobré a pro zlé. Tato zkušenost přispěla k představě místa trestů, kde budou hříšníci navěky trápeni ohněm, gehenně. Na začátku křesťanské éry se gehenna prosazuje jako nejspodnější místo šeolu.

Gehenna byl původně zeměpisný název údolí v okolí Jeruzaléma, nazývaného ge-ben-hinnom, zkráceně ge-hinnom, Údolí syna Hinnomova. Není známo, kdo Hinnom a jeho syn byl. Údolí bývá umístěno na jihu Jeruzaléma a stalo se odporným proto, že tam byly páleny děti (také králů) k poctě pohanského božstva Molocha. Bylo to tedy místo charakteristické ohněm a později také červy, kteří se živili mrtvými těly. K vrcholu hrůzy dospívá Jeremiášova hrozba babylonského zajetí popisem pohřbených těl, která budou vyhrabána a pohozena na pole jako hnůj.

Oheň a červ ničili nejprve mrtvá těla, čili nepůsobili utrpení. Pak se ale prosadila představa trestu pro nespravedlivé, který je citelný. Oheň a červ byli tedy prožíváni, což odpovídalo pláči a skřípění zubů, o kterém mluví Ježíš. Gehenna jako místo ohně a šeol jako místo tmy se začaly spojovat a nesouladné prvky musely být retušovány. Protože oheň jako zdroj světla v Gehenně nebyl slučitelný s místem tmy v Šeolu, spekulovalo se o neviditelném ohni.

Když byla přijata myšlenka vzkříšení, vyplývalo z ní, že dobří i zlí čekají na odplatu. Později se soudilo, že tuto odplatu dostávají ihned, ještě před všeobecným vzkříšením mrtvých. Na konci vývoje představ o "posledních" věcech čekala na některé zemřelé pouze dočasná odplata za jejich viny. Tím byla v podstatě připravena novozákonní eschatologie.

Nosné, trvale platné prvky tohoto vývoje jsou přirozená nebo darovaná nesmrtelnost člověka, jeho schopnost rozhodnout se neodvolatelným způsobem a hrozba možného chybného rozhodnutí, za které člověk nese odpovědnost, které tedy člověk včetně jeho chybnosti skutečně chtěl.

5. Jaký dojem by asi měl získat člověk, který se skutečně zamyslí nad učením o pekle?

Sotva se vyhne závrati. Těžko přijmout někoho, kdo konstatuje se zadostiučiněním, že na darebáky konečně dojde a to pořádně. Naše solidárnost ve zlu je tak patrná, že není zatěžko pochopit varování nesuďte, abyste nebyli souzeni. Přijatelnější, humánnější a křesťansky přiměřenější je dojem hrůzy, a to především z definitivy takového osudu. Někdy se na postoji k peklu dost zřetelně projevuje typ povahy člověka, a to z nepěkných stránek. Samozřejmě se to týká pekla, připraveného pro ty druhé. Přitom mnohým uniká, že těžiště postihu není z ohně, z jezera smrti, obsluhy pekla, ale z trvalé ztráty bytosti, o které se zatím ze zkušenosti neví, že je pro štěstí člověka nepostradatelná.

Není divu, že docházelo a dochází k opakovaným pokusům tuto hrůzu zmírnit. Nejslavnější je asi pokus Origenův, který na konce času smiřuje s Bohem všechno, i satana (apokatastaze). Někteří soudí, že Ježíš zničil svým utrpením peklo. Jiným pokusem, jak se vypořádat s peklem, je příslib anihilace (naprostého zániku existence) pro ty, které by už nic pěkného nečekalo. Někdo chce lidi povzbudit upozorněním, že o nikom nevíme, že by byl v pekle, ani o Jidášovi to nelze s určitostí tvrdit. Můžeme tedy aspoň nesměle mít za to, že v pekle není nikdo. Vyskytl se také názor na občasnou úlevu zavržených, například v neděli. Všechny tyto pokusy jsou především psychologicky dojemné svou úpornou snahou aspoň částečně odstranit neztlumenou perspektivu pekla. Třeba ovšem vidět: peklo není něco, co mluví o přísnosti Boha, ale o potenciálu člověka. Vlastně o slávě a nedotknutelnosti jeho suverenního rozhodnutí, i když s nejhoršími možnými důsledky. Eventualita takového rozhodnutí se nedá popřít, bere-li se člověk smrtelně vážně, a musí být vyslovena. Jiná je otázka, zda je nějakým člověkem skutečně realizována.

V současnosti se hodně změnil pohled na nauku nebo lépe na poselství o pekle. Naprosto ustupuje zájem o vybavení pekla jako zdroje vybraných utrpení (jaká je skutečná povaha pekelného ohně, jak "vypadá" ďábel?). Zdůrazňuje se personální rys, peklo není "místo", ale sám Bůh, který byl ztracen. Ostatní trápení ("utrpení smyslů") bylo v tradici vždy chápáno jako cosi odvozeného od primární pohromy definitivního odloučení, i když tomu byla věnována značná pozornost. Fantazie člověka zde měla bohatou pastvu. Místo pohledu do budoucnosti se doporučuje pohled do přítomnosti: nauka o pekle je výzvou brát svůj přítomný život při pohledu na možnost jeho ztroskotání zodpovědně, a to nyní, právě teď.