V mediálních diskusích se stalo zvykem počítat 11. září 2001 za mezní datum nové éry. Sotva uschl inkoust v diplomové práci absolventa KTF v Praze o historii války, měl by sednout a napsat o této historii další kapitolu. Byla by to kapitola o válce s neviditelným nepřítelem, jehož metodou je zákeřnost, nástrojem sebevražedná komanda a cílem paralyzování nepřítele strachem.
Logika nového způsobu války je jasná. Při nerovnováze sil musí slabší buď čekat na to, až zesílí nebo spoléhat na způsob boje, který na srovnatelné síle nezávisí. Nelze si představit pětici muslimských letadel, která by přeletěla oceán, narušila vzdušný prostor USA a v poměrně dlouhém časovém úseku přinesla na několika místech země zkázu. To obstarala letadla americká.
Slabost je relativním ukazatelem. V nedlouhém časovém úseku současných evropských dějin vzrostl počet muslimů z 800.000 na 15 miliónů. Vzrůst počtu pochopitelně pokračuje. Pokračuje taky ofenzíva u kulatého stolu. Křesťanům se - právem - vytýkají křižácké výpravy. Srovnatelné počiny druhé strany jsou smeteny ze stolu. Právo pravé víry dává moc, která se neomlouvá. Ve hře nejsou lidská práva, ale práva idejí.
Jak je to s motivačním klubkem? Vede Alláhova víra do boje, nebo jej vysvětluje? Biblicky řečeno, podařil se islámu zázrak vést miliony věřících duchem, nikoliv tělem? Určitě ne. Muslimové nejsou vypreparovaní andělé, ale lidi z masa a kostí s normálním pozemským zřetelem. Proto: Alláhova víra boj vysvětluje. I tak je to pozoruhodný úkaz pro sekularizovaný svět západu. Náboženství, pramen pro artikulaci motivů jednání, se ukázalo být silou mladých mužů, jdoucích na smrt, nikoliv starých žen, které mají život za sebou, byť pohoršuje jako síla destruktivní, inkompatibilní s hodnotami pluralizmu, demokracie, lidských práv, svobody svědomí. I kdyby byl Alláh pouhou šifrou, jde o střet imanentního s transcendentním zdrojem hodnot.
Jeden z předních světových rabínů poděkoval nedávno muslimům za jejich historickou ochranu před křesťany, protože Islám neznal do doby, kdy zavlála nad Palestinou modrá Davidova hvězda, pojem antisemitizmus. Židé předtím tvořili v islámském právu chráněnou menšinu s omezenými právy. Situace se však vznikem státu Izrael změnila, vysvětloval rabín. Místo tolerované menšiny vyrostl v mezinárodním ohledu rovnocenný partner. Izrael opustil sociální roli syna a vyměnil ji za roli bratra, míněno sociologicky, nikoliv eticky. Tento těžký oříšek, za nímž stál značnou měrou "západ", se stal nestravitelným šokem při několikadenní izraelsko-arabské válce v roce 1967.
Západ si nyní - pozdě - uvědomuje, co je a co není integrace "Gastarbeiter". Nestačí mít OP a ovládat plynně řeč hostitelské země, pokud muslim neintegruje do svého duchovního dědictví hodnoty, na které západ přísahá. Sblížení dvou kultur je obtížnou věcí. Malou náplastí pro západ je zkušenost s mladou islámskou generací, v které se objevují náběhy na osvojení si étosu jiného světa, který má samozřejmě mnohé přednosti, například pro ženy. Tak se stane, že imám, který přijel ke "svým" na návštěvu Německa, najde lidi odlišné nejen jazykově, ale i kulturně. Tento proces je ovšem zdlouhavý. Piloti sebevrazi, žijící v Hamburku, měli občanství evropské země a uměli její řeč, o jejich integraci však nemůže být řeč.
Co vlastně usiluje dosáhnout Islám, dá-li se před celým světem na pochod? Vyžadoval by masové přijetí víry v Alláha, jehož prorokem je Mohamed, tváří v tvář Jahve a Ježíšovu Otci, když se pokaždé jedná o víru v Tvůrce, který má kladný vztah k svému dílu? Nebo by se spokojil s ideologickým protektorátem? Jak velký význam by měla nesmiřitelnost tří pohledů na bytost, která je označovaná jako osobní Bůh, pro nesmiřitelnost lidskou, když mnohé z judaistické, křesťanské i islámské etiky, popisované v posvátných knihách Tóry, Nového Zákona i Koránu, oceňuje podobné základní lidské hodnoty? Dalo by se spoléhat na neodolatelnost islámského kouzla jako nadějného svorníku radikálně odlišných kultur, když srovnávací věda náboženská neregistruje jeho přednost před jinou duchovní nabídkou? Nepovstal by mnohem závažnější a nezvladatelnější problém centripetálních tendencí než jaký nastal při setkání křesťanství s Čínou a Indií? Sázel by někdo na sílu teroru, který by dokázal neudržitelné udržet pohromadě?
Západ má zatím výhodu v tom, co vyjadřuje anekdotický případ ze současného Egypta. Vysoký státní úředník se přiznal evropskému žurnalistovi, že v zemi operuje čtyři sta teroristických organizací. Novinář se podivil, jak může jeho hostitel za takových okolností vůbec v noci usnout. Odpověď napověděla mnohé: kdyby jich nebylo čtyři sta, ale pouze jedna, nezahmouřil bych celou noc oko. Může být tato nejednotnost politických a vojenských sil ve stětě Islámu dostatečnou útěchou pro západ? Není vysvětlením této nejednotnosti rozchod víry s etikou, která na ní staví? Není v takovém případě víra v Alláha přece jenom slabším poutem, než by se zdálo pozorovateli několikadenních modliteb věřících směrem k východu?
Napadnout mohou také poněkud bizarní představy. Na Václavském náměstí se u sochy knížete tvoří dlouhá fronta, v které každý ujišťuje o tom, že vlastně už dlouho obdivoval islám, ale nepříznivé okolnosti zatím neumožnily se k němu hrdě přihlásit. Organizuje se skupina aktivistů, zatímco zástup "středu" moudře usoudí, že s vlky nutno výti. Také jsou nějací ti mučedníci. Media se zaradují, že skončila doba nacistické, komunistické i klauzovské totality, která bránila ocenit pravé hodnoty. Vždyť už kníže Václav si uvědomil, jak impozantní je dovršení díla Ješua bin Miriam prorokem, jehož jméno budiž pochváleno. Andělé ve svých reflektorech vymění barevnou folii, aby theatrum mundi vyniklo v nových barvách.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |