Přezíraná neřest zbožných

ThDr. Jiří Skoblík

Je jí pokrytectví. Pravým obžalovaným v evangeliu o cizoložné ženě (Jan 8), jejíž ukamenování Ježíš odvrátil podmínkou ať po ní první hází kamenem ten, kdo je bez hříchu, není cizoložná žena, ale její pokrytečtí žalobci. Zakrývají totiž skutečnou pohnutku svého jednání společensky znemožnit nepohodlného Galilejce předstíranou péčí o zachovávání Mojžíšova zákona, postihujícího tvrdě cizoložství (Lev 20.10; Dt 22,22nn).¹ V době, kdy je morální teologie zavalena bioetickou a sexuální problematikou, kterým sekunduje etika ekonomická a mediální, tedy v podstatě několik přikázání druhé desky dekalogu, takže se skoro zdá, že tyto směry pohlcují veškerý mravoučný zájem církve, je důležité mluvit o pokrytectví a takřka znovu ho objevit v bohatých biblických pramenech tím spíš, že jde o faleš, která vždy byla, je a bude kruhům, od kterých se cosi příkladného očekává, nejen křesťanským, k tíži.

Mechanizmus pokrytectví není neprůhledný. U toho, kdo hlásá vysoké nároky, se předpokládá, že půjde při jejich plnění příkladem. Toho je si hlasatel nároků dobře vědom a nestíhá li plnit co hlásá (zdát se spíše než být je bolestná zkušenost stará jako lidstvo), má k dispozici dvě řešení: přiznat se k pravému stavu věcí s rizikem zklamání, které způsobí odhalením domnělé bezúhonnosti nebo zachraňovat svou pověst zakrýváním vlastních nedostatků, což je neodolatelné pokušení. Může se o to snažit s duchaplnou elegancí, ale také s bezostyšnou (byť pouze verbální) brutalitou. Protože každý člověk selhává, neudivuje, že pokrytectví je častým pokušením nejen v náboženských, ale i v jiných společenských, zejména politických souvislostech. Že jde o vděčné téma, ukázala sdostatek světová literatura.²

Pokrytectví bylo tvrdými slovy káráno ve Starém Zákoně. Pokrytce čeká peklo, gehenna. Svolává hněv na svět, soudil Izrael, modlitba pokrytce nebude vyslyšena, pokrytec je dokonce proklet i nenarozenými. Rabíni kárají pokrytectví i ve vlastních řadách, což jim samozřejmě musí být přičteno k dobru.³ Když byl Starý Zákon přeložen do řečtiny (LXX), použili v překladu hebrejského originálu na místě, kde bychom řekli pokrytec, slovo ANOMOS = nezákonný, mimo zákon. Pokrytectví je tedy jakoby ztotožňováno s nezákonným jednáním. ⁴

V Novém Zákoně jde hlavně o odhalení objektivního, neuvědomělého pokrytectví, znehodnocujícího zbožnost etickým formalizmem a legalizmem.⁵ Vyžaduje se nepokrytecká víra a láska (např. 1Tim 1,5) a konání pravdy v lásce (Ef 4,15).⁶ Pokrytectví Petra a Barnabáše, předstírajících v Antiochii před ostatními židokřesťany věrnost tradici otců na úkor pohanokřesťanů, kteří se tímto chováním cítili zmateni, je nesmlouvavě káráno Pavlem (Gal 2,11nn).⁷ Nejtvrdší postih čeká předstírání Ananiáše a Safiry (Skt 5,1nn). Mezi biblickými postavami se ovšem pokrytectví netýká celníků a nevěstek jako nesmrtelného typu kompromitovaných lidí, i když ani tam není vyloučeno, ale především právě tak nesmrtelného typu „učitelů zákona“. Už staří znali dobře zásadu, že pád nejlepšího je nejhorší (corruptio optimi pessima).

V Ježíšově hodnocení jde o velmi závažnou neřest farizeů a zákoníků.⁸ Důvod se zdá být jasný: největší překážky jeho působení kladlo pokrytectví, nikoliv hříchy celníků a nevěstek. Proto je v evangeliu mnoho míst, kde se na pokrytectví ostře útočí. Proč je pokrytectví pro Ježíšovo působení vážnou překážkou? Jeho odpůrci nepřipouštějí věcnou diskusi (srov. Jan 9). Cílem jejich debat není hledání pravdy, třebas ostrým a nesmlouvavým způsobem podle zásady padni komu padni, nýbrž prosazování vlastního stanoviska z ryze sobeckých důvodů,⁹ což ovšem zakrývají horlivostí při výkladech „Mojžíšovy pravdy“.

Návyk je vedl k tomu, že se pokrytectví stalo bezděčně přirozeným způsobem jejich uvažování, že se tedy hřích stabilizoval v neřesti. To se netýká pouze jedinců, byť seskupených do „strany“, ale někdy dokonce celospolečenské atmosféry. Hörmann mluví o pokrytecké agresivní morálce určité kultury.¹⁰ Nadějná léčba pokrytce by musela být zahájena znovuobjevením ceny (posléze i krásy) pravdy svého já. Znamenalo by to vidět pošetilost strachu z této pravdy jako znesvobodňující a pak změnit smýšlení. Evangelijní text prozrazuje marnou Ježíšovu snahu tímto směrem.¹¹

Také ve výše připomenutém úryvku o cizoložné ženě hraje pokrytectví roli, která by neměla být vlivem cizoložství přehlížena. Samo upření pozornosti čtenáře textu na cizoložství a nevnímavost vůči kruté hře žalobců může být náznakem nebo i důkazem pokrytecké mentality. Cizoložnici jde o život. Důvodem je sice sankce Mojžíšova zákona, ale jejího respektování se intence žalobců vůbec netýká. Svého cíle by dokonale dosáhli, kdyby v extrémním případě skutečně došlo k ukamenování.¹² Pokud by žalobcům, soudcům a katům ženy někdo ze „zástupu“, pohnut milosrdenstvím,¹³ vyčetl tvrdost, promptně by svalili vinu na Ježíše. Neváhají cizoložnici degradovat na pouhý předmět, na nadějnou zbraň, kterou by dostali Nazaretského do kleští, ze kterých není úniku.

V jakých jiných souvislostech Ježíš pokrytce pranýřuje? U Mk 12,15 spočívá pokrytectví v předstírané pochvale Kristovy názorové nezávislosti s cílem jej chytit jej za slovo až jej přepadne závrať samolibosti.¹⁴ U Mt 7,5 kárá Kristus předstíranou starostlivost o nápravu bližního, zatímco vlastní náprava, ignorovaná nebo pečlivě zakrývaná, je nesrovnatelně naléhavější.

Nejhrozivější pasáž je u Mt 23, kde se několikrát za sebou refrénovitě opakuje běda vám zákoníci a farizeové, pokrytci. Společným jmenovatelem všech výstrah je vzorec, pranýřující horlivé konání méně důležitého nebo nedůležitého nebo dokonce nesprávného se snahou zakrýt nedbalost v tom, co je důležitější, na čem opravdu záleží.¹⁵ Předstírané dobro maskuje zamýšlené zlo. Do té míry, do jaké si je farizej své nesprávné volby jednání vědom, má v sobě rozpor, je vnitřně konfliktní, a tím také nešťastný, i když by to nikdy nepřiznal. Právě vlivem 23. kapitoly asi vešel farizej do dějin jako záporná postava s typickými „farizejskými“ rysy.¹⁶

Dala by se aplikovat odsuzující charakteristika evangelia na adresu pokrytců slepí vůdcové slepých na farizeje Šavla, pospíchajícího s pomstychtivostí v srdci do Damašku? (Skt 9). Šavel slepým vůdcem slepých je, avšak slepcem schopným prohlédnout, proto Damašek není neadekvátní zátěž jeho svědomí, naopak. Problém slepých vůdců (pomýlených horlivců) není v jejich pomýlenosti, ale v neschopnosti změnit smýšlení, avšak tuto schopnost, elasticitu myšlení pod tlakem i radikálně odlišné skutečnosti, než na které člověk dosud stavěl své životní jistoty, Pavel nepostrádal. Nietzsche mluví o uhynutí hada, neschopného svléci svou kůži.

Co Písmo a v návaznosti na ně etická reflexe pokrytectvím vůbec myslí? Zvuk českého slova zaměřuje k představě pokrývání, skrývání něčeho, co má zůstat utajeno. Pokrýváno má být nitro pokrytce, prostředky pokrytí jsou jeho slova nebo činy. Původ slova pokrytectví je také spatřován v latinské předloze hypocrita.¹⁷ Zerwick odvozuje řecké výrazy hypokrites, hypokrisis od slovesa hypokrinomai, předstírám, přetvařuji se a ilustruje problém rolí herce, simulujícího na jevišti jinou osobu než je sám.¹⁸ Pokud je výraz hypo-krites chápán jako složenina dvou částic, HYPO = pod a KRISIS = soud, také však právo nebo spravedlnost, je pokrytec člověk zralý pro soud nebo pod úrovní práva nebo spravedlnosti.¹⁹ Řecký výraz se ukázal tak působivým a výstižným, že nebyl v latinském překladu evangelia²⁰ vyjádřen ekvivalentem simulator²¹ (ve tvaru simulant častým výrazem i v současnosti), nýbrž zůstal nepřeložený.²²

Zakrýváním chyb pomocí okázale příkladného mluvení či jednání se pokrytec dopouští lži,²³ třebas jinak než přímou verbální komunikací.²⁴ Vyzdvihování domnělých předností na neadresném obecném pozadí je mírnější forma. Horší formou je pokrytectví, které adresně odsuzuje druhého. Obava z prozrazení pravé tváře může ponoukat k horlivému pranýřování hříchů druhého člověka a pohoršovat se nad nimi. Snad to budou tytéž hříchy, které jsou před druhými skrývány.²⁵ Takový život doprovází strach z prozrazení a rostoucí přetvářka. Není to život radostný.²⁶

V etických příručkách bývá ve srovnání s akcenty evangelia střídmý pokus hypokrisis nejen letmo zmínit, ale zařadit ji a definovat.²⁷ Tomáš Aq. věnoval hypokrisi kapitolu o čtyřech artikulech.²⁸ Včleňuje ji mezi neřesti proti pravdivosti (veracitas).²⁹ V katechetické tradici, uváděné v morálních manuálech je odvozována od pýchy jako jednoho z tzv. hlavních hříchů prostřednictvím „dceřiné“ neřesti, nazývané prázdná sláva.³⁰ Definuje se jako neukázněné manifestování vlastní dokonalosti simulovanými ctnostmi.³¹

V čem spočívá její špatnost, malitia? Pokrytectví pokrývá závojem slov a skutků pravý stav věcí, svádí na falešnou stopu, usiluje o neprůhlednost mravní kvality dotyčné osoby. V podstatě (deontologicky) spočívá jeho špatnost v tom, že smysl pro pravdu vlastní bytosti („pokora je pravda“) i druhých (porušovaný delikty opovážlivého úsudku a pomluvy), tedy péče o průhlednost skutečnosti, patří k základní výbavě člověka, protože odpovídá smyslu psychických způsobilostí, vložených do člověka Tvůrcem. Pokrytec tuto výbavu nerespektuje, i když nikdo nepochybuje o občasné nutnosti pravdu zakrývat, což nemá s pokrytectvím nic společného, naopak je ve službě správně míněné lásky.

V důsledcích (teleologicky) líčí evangelium jeho špatnost jako překážku dosažení cíle, který lidem Ježíš přišel nabídnout, aniž by ho pokrytečtí vůdci lidu byli sami schopni dosáhnout (Mt 23,13). Sociální újma je vinou pokrytectví také nasnadě, někdy i s velice závažnými existenčními dopady. Furger upozorňuje na jeden aspekt sociální škodlivosti: na pokryteckou věrnost liteře smlouvy na úkor ujednaného dobra, poškozující pravdivost hůře než zjevné porušení dohody. Pokrytectví také znemožňuje terapii hříšníka, závisející na správné diagnóze o jeho mravním profilu, který pokrytectví retušuje až maže. Eticky rozhodující je dobrovolnost pokrytectví. Není třeba každému otvírat své srdce. Srdce mlčící, třebas naplněné zlobou, není pokrytecké.

Jaké okolnosti jsou trvalým pokušením - nikdo přece není vůči pokrytectví imunní. Je prospěšné vyjít z psychologického pojmu očekávání. Těšíme li se dobré pověsti, společnost od nás očekává život, který bude naší pověsti odpovídat. Vyhovíme li očekávání, přijme to okolí patrně jako samozřejmost. Pozornost lidí upoutá zpravidla teprve rozdíl mezi očekáváním a skutečností, a to obousměrně. Překonáme li očekávání, můžeme počítat s uznáním. Neodpovídá li pověst životu, který vedeme, máme v očích společnosti co ztratit, budeme li prozrazeni. Proto nás nutí pud sociální sebezáchovy k zakrývání pravého stavu věcí. Celníci a nevěstky tento problém nemají, protože nikdo od nich nic dobrého neočekává, jejich profese každý dobrý skutek znehodnotí.

Jaké léky proti pokrytectví jsou k dispozici? Samozřejmě hlavním lékem je náprava života, aby byl ve shodě s domněle oprávněnou dobrou pověstí. Dále důsledná (sebe)výchova k realizování zásady, že být je víc než zdát se, že na respektování pravdivosti člověk nejen eschatologicky, ale nakonec i historicky vydělá. K tomu pak přistupuje trpělivá léčba chronického strachu z pravdy vlastního já nejen před sebou, ale především před druhými. Je rozdíl mezi pokořením se před sebou a před druhými. Sociální neprosazení pravdy sice bývá mravní nedostatek, ale nemusí jím být nutně.

Neschopnost kápnout božskou o sobě, jít s barvou ven, ukázat pravou tvář, jak to hezky čeština vyjadřuje, může být povahovým, nikoliv mravním nedostatkem, který se dá těžko odstraňovat. Jedná se o jakýsi chronický deficit asertivity, oprávněného sebevědomí, které se umí v pravý čas ozvat. Vůči takovým lidem, které někdy není snadné rozeznat od pravých pokrytců, je na místě hřejivé milosrdenství, plachost má v sobě cosi dojemného. Je útěchou, že Kristus velmi dobře ví, který člověk klopýtá o vlastní já a který se s rozmyslem přetvařuje, dokonce ke zkáze druhých, jak líčí perikopa o cizoložné ženě.