Ve svém příspěvku vycházím z poměru pojmů polarizace a pluriformita v tom smyslu, že polarizace je v současné české církvi vnímána jako fakt nevítaný, zatímco katolická názorová pluralita, je označení čehosi pozitivního, v co by se polarizace měla proměnit. Heslovitě řečeno, místo proti sobě vedle sebe. V popředí problému nestojí intelektuální fakt názorové různosti, ale mravní fakt jak se s touto skutečností sociálně zachází. Jde tedy o snahu přispět k žádoucímu posunu od názorového napětí k souladu, aniž bychom za to museli platit myšlenkovým ochuzením.
Mám se zabývat zdroji diferenciace a napětí v morální oblasti, nikoliv ve sféře věroučné. Pro přehlednost látky se omezuji na polarizaci morálky, v které jeden pól představuje magisterium.
Snad se neproviním, přetlumočím li body předepsané osnovy do lékařské terminologie, protože se mi zdá, že se poněkud překrývají. Proto se pokusím mluvit o symptomech, diagnóze, terapii a rehabilitaci polarizačního problému.
Velmi živě vnímám, kolik bohatství přináší morální teologii odskoky do biblické etiky. Proto se ptám: Jak vypadá aplikace těchto bodů na Ježíše z Nazareta? Záhy pozoruje v aktivitách svého posluchačstva proces polarizace, který komentuje slovy nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Náběhy učedníků na polarizaci uvnitř apoštolského kruhu zarazil ostrou výtkou. Na polarizaci Izraele vůči své osobě reagoval tím, že zaslzel nad Jeruzalémem.
Diagnostikovat se dá tato polarizace několika kategoriemi: "Nahlížím, proto uznávám". To je kategorie jasnozřivosti víry. Tak smýšlí kafarnaumský setník. "Nenahlížím, proto neuznávám". To je kategorie intelektuální nouze, kterou trpí Nikodém. "Nahlížím, přesto neuznávám" je kategorie nouze fair play. Smutným dokladem jsou farizeové. "Nahlížím a uznávám, ale nemohu" je kategorie mravní nouze, které vtiskl konkrétní podobu bohatý mládenec. Jakou terapii Ježíš volí? Kategorie "nenahlížím, proto neuznávám" ho mobilizuje k objasňování poselství, jehož nástrojem je neodolatelný argument ad hominem. V církvi tomu tak není. K problému přesvědčivosti mravního závazku se vrátím později.
Vzdoruje-li posluchač konec konců sobě samému, protože "nahlíží, ale neuznává", vystupňuje Ježíš diskusi, pak rezignuje a nakonec odejde, což je vlastně pro oponenta to nejhorší. V případě "uznávám, ale nemohu" léčí pohledem lásky. Mládenec nabídku spíše odsouvá než odmítá.
Jak vypadá rekonvalescence? Situaci vyjasňuje postupné osvojování si Ježíšova ducha, ale i pak nejsou náběhy na polarizaci vyloučeny: já jsem Petrův, já Pavlův, já Kristův.
Nyní k současným symptomům. Na polarizační tendence se dá narazit různým způsobem. Pro mne znamenal cennou zkušenost výsledek dopisové akce v souvislosti se sbíráním materiálu pro připravovaný plenární sněm. K tématu Žena, manželství a rodina měli respondenti uvést, co považují za zvlášť důležité. 110 příspěvků bylo možno poměrně snadno roztřídit do dvou vyhraněných názorových pólů, takřka bez přechodových stanovisek. Polarizace se výrazně projevila hlavně v dvou všeobecně známých tématech. V úseku o manželství to byla disciplína svátostí kanonických bigamistů. V úseku o rodině to byla antikoncepce. Pro názornost uvedu vzorky pólů v obou námětech.
Rozvod je po potratu druhým nejzávažnějším a nejrozšířenějším zlem, kterým trpí manželství, se píše v jednom příspěvku. Věřící by se zásluhou sněmu měli dovědět o vztahu nerozlučitelnosti k jistotě, kterou manželům poskytuje. Stálost svazku vede k skutečnému řešení problémů, zatímco pocit, že je vždy po ruce rozvod, vede k pseudořešení nesnází. Jistou pojistkou je i disciplina svátostí. Východisko znovuprovdaných je v Božím milosrdenství, ne v změně církevních předpisů, pro kterou církev ani není kompetentní. Tolik názor, reprezentující jeden z pólů.
Nyní vzorek druhého pólu. Nedovoluje-li církev opuštěné nevinné manželce a matce uzavřít nový sňatek, nakládá na ni neúnosné břemeno. Požadavek takového celibátu je neúměrně tvrdý. Komu uškodí, najde-li si nového muže, když se ten první k ní už nikdy nechce vrátit? Lidské trápení postižených lidí je umocněno náboženským trápením tím, že jim církev není ochotna odpustit a přijmout je plně do svých řad.
V příspěvcích o rodině se projevila názorová polarizace na pověstném problému antikoncepce. Uvedu zase dva vzorky.
Připravovaný sněm musí nabádat k snaze lépe pochopit učení církve i v tomto bodě. Mnoho kněží tyto praktiky nejen povoluje, ale někteří učení církve zlehčují nebo odsuzují nebo se o těchto věcech stydí mluvit. Pokud se jich znejistěný věřící ptá, dostane jako odpověď neurčité fráze, které jeho nejistotu zvětšují.
Žena je užíváním antikoncepce vystavena ponížení. Muž, který může za manželkou přijít kdykoliv s tím, že je to její problém, vezme-li si prášek či ne, nemůže si ženy vážit, ba za čas, aniž to tuší, začne ji brát jako nějakou věc. Česká církev se bojí víc a hlasitěji o těchto věcech hovořit.
Nyní k druhému pólu.
Dynamika lidského vztahu je daleko složitější, než návod k užívání bezpečně neplodných dnů. Dochází k traumatům, zejména ženy, a třeba říci, že každá dvojice má své limity a svou intimní zónu, za kterou jít je vlastně neetické. Přijde-li žena do věku, kdy ji její dospělé děti opouštějí, musí se přeladit, a to klade velké požadavky na partnerský vztah. Delikátnost tohoto procesu nesnese sexuální soužití podle "jízdního řádu". Mnohdy jde o bytí a nebytí partnerského vztahu a fertilita ženy ještě není ukončena. Tolik dva páry dokladů polarizace.
Závažnějším symptomem polarizace v církvi, spíše v zahraničí než doma, je zkušenost s reakcí světového tisku k vydání HV v roce 1968, kdy se nepolemizovalo o vhodných nebo nevhodných způsobech, jak zabránit početí, ale o právu církve se k takovým otázkám vůbec vyslovovat. Tím se ovšem polarizace posunula na zásadnější a závažnější pole.
Co reprezentuje oba póly v této problematice? Rovnoběžně s vydáním encykliky byla vydána Auerova autonomní etika, která se domnívá, že nastal čas, aby se církev vzdala exkluzivního učitelského nároku v přirozeném zákoně. Ještě výraznějším obsazením tohoto pólu je Kolínské prohlášení ze sedmdesátých let o nutném badatelském prostoru teologů, z kterého vznikla evropská konference. To je jeden pól.
Druhý pól reprezentuje papežův projev k morálním teologům v listopadu 1988, zabývající se poměrem svědomí k objektivním normám a magisteriu a VS, kritizující autonomizmus, teleologizmus a relativizmus, abych jmenoval jen to nejdůležitější. To je druhý pól. Tolik k symptomatice.
DIAGNOZA.
Nejprve se pokusím o dvě definice: polarizaci v mravní oblasti chápu jako proces vyhraňujících se názorových skupin, ztrácejících ochotu a schopnost konsenzu v řešení etických otázek zásadnějšího významu.
Pluriformitu chápu jako společenskou konstelaci v církvi, oceňující názorovou pestrost, protože obohacuje Boží lid, aniž by rušila nutnou jednomyslnost v zásadních otázkách.
Je ovšem třeba pečlivě rozlišit: pluralita názorů může být plodem zásadní nedostatečnosti lidského poznání, které nemá sílu dospět k jednoznačnosti. Pak není cílem, ale provizoriem. Může však být taky plodem nejednoznačnosti problému, jehož uniformní řešení by bylo absurdní. Navíc jsme děti své doby a skloňujeme demokracii ve všech pádech.
Diagnoza by mohla znít takto: V současné církvi u nás lze pozorovat v mravních otázkách polarizaci, uchylující se k příměří mezi oběma póly, které nelze nazvat mírem v smyslu katolické názorové plurality.
Kulturně historicky sociální role otce v církvi zůstává, ale syn chápe sebe jako dospělého, jenž od stárnoucího otce očekává spíše rady než příkazy. Řečeno eticky očekává spíše principy než normy. Řečeno biblicky, beránci a ovečky si hledají sami pastvu. Mimochodem: měl by Ježíš radost z emancipujících se učedníků? Určitě ano, pokud by byli jeho ducha.
TERAPIE.
Jak se může změnit polarizace v pluriformitu, pokud ji námět připouští? Jak se polarizace de facto může proměnit v polarizaci de iure?
K polarizaci, v které jeden pól obsazuje magisterium, mnozí řeknou, že jde pouze o to, přimět nekonformní pól k názorovému souladu. Jistěže je důležité vyloučit z debaty oponující křiklounství, ztrácející neseriózností svou tvář. Chce-li VS, aby MT sloužila magisteriu, nemíní to jako oběť teologova intelektu, ale jako respektování Kristova příslibu posilovat Petra.
Oponující pól však může vězet v skutečné nouzi, kterou nelze zlehčovat. Naopak, probouzí vzpomínku na řeč o svazování neúnosných břemen. Proto považuji za správné, položit otázku o způsobu, jak přejít od polarizace k pluralitě, oběma pólům, tedy taky magisteria. Pokládám také za důležité ověřit si, opíráme li svůj pohled o dostatečné vyvážení vazby sociální na církev s vazbou ideovou, protože se při převaze vazby sociální stáváme nekriticky stranickými.
Co lze klást na srdce zápornému pólu vůči magisteriu sine ira et studio, aby se přispělo k zmírnění polarizačního napětí?
Tento pól si musí především uvědomit, jakou roli vlastně magisterium v kontextu celé církve hraje. Jestliže je jedním z došlých příspěvků k budoucímu sněmu vyzýván, aby se lépe seznámil s naukou církve, zahrnuje tato výzva nejen speciální mravní otázky, ale i obecně ekleziologické. Příspěvek tedy soudí, že polarizace padá na vrub nedostatečné znalosti církve, nejen nějaké detailní mravní nauky.
Vademecum pro zpovědníky naznačuje jinou pomoc v podobě volání Ducha, v zintenzivnění duchovního života. Soudí tedy, že k napětí mezi póly přispívá nedostatečné přimknutí se k světlu a síle, které přicházejí shora. Připomenout se dá taky docela přirozený aspekt: zabývá li se církev v smyslu matky a učitelky určitými problémy po staletí a s čistými úmysly, ke kterým ji vždy znovu mobilizují její svatí, lze jí těžko upřít profesionalitu v porozumění věcí lidských. Je tedy rozumné přiznat jí náskok v nalézání vydařených řešení životních situací; břemeno důkazu leží na oponentovi. Bylo by dobře, kdyby tyto pokyny dokázaly přispět k otupení ostří polarizace. Jaké připomínky lze mít vůči pólu, který obsazuje magisterium, aby se i z této strany přispělo k zmírnění polarizačního napětí? Je nemyslitelné žádat od něho odvolání předkládaných mravních řešení. Nebylo by to jenom netaktické, ale i nespravedlivé. Smysl pro diferenciální diagnostiku však od něho očekávat lze. To se týká jak objektivní, tak subjektivní stránky mravního činu.
Pokud jde o stránku objektivní, pokrok v poznání kráčí vpřed podle vzorce téze a antitéza se rovná syntéza, přičemž tézí míním aktuální stanovisko magisteria, antitézí přistupující postřeh, který tradici neruší, ale obohacuje a syntézou posouvá porozumění dopředu. Takový pohyb nelze naprosto vyloučit, naopak, v dějinách zřetelně probíhá. V mravním úsudku je třeba počítat s proměnlivou empirickou premisou.
Jestliže se právem říká, že církev nesází na přísnost, ale na jistotu, znamená to, že tucioristickou pozicí, která je zásadně provizorní, zůstává otevřena definitivnímu řešení. Příležitostí pro diferenciální diagnostiku je dost. V manželské a rodinné problematice můžeme například konstatovat: Antikoncepčním stykem, na kterém se dohodnou oba manželé, lžou oba přírodě; polyká-li žena pilulky bez vědomí manžela, ačkoliv ví, že on se na dítě velice těší, lže ona člověku; druhá lež je nepochybně závažnější. Objectum morale je stejné, ale okolnost realné křivdy je jiná než křivdy personální. Okolnosti opuštěné manželky, která se znovu provdá, zejména je-li matkou dětí, jsou jiné, než okolnosti manželky, která svému muži utekla, i když objectum morale nového sňatku je totožné. VS varuje před ztrátou smyslu pro první pramen mravnosti. Radikálně opačný trend by však taky nebyl žádoucí, to se pokouší vyjádřit termín diferenciální diagnostika.
Pokud jde o stránku subjektivní, dluží morální teologie církvi prozkoumání mravně nemožného, které platí individuálně. Tento úkol je tím naléhavější, čím víc věda odkrývá hloubky lidské slabosti. Nelze vyloučit, že prožitek mravně nemožného je jeden z faktorů, přispívajících k vzniku polarizace. Má jedinec, vznášející nárok na uznání mezí svých možností, šanci na případnou exkulpaci Bohem nebo lidmi, bude-li jednat nekonformně? Lze uvažovat o oprávněnosti subjektivně mravně nemožného?
Najde se jistě mnoho lidí, kteří budou takové tvrzení hodnotit jako doklad pokračující změkčilosti dnešního člověka, jeho narcistických a hedonistických tendencí. S touto možností je nutno počítat, všechny případy subjektivní nouze však nemohou být takto vysvětlovány.
Pokusme se věc poněkud analyzovat. Na počátku uji šťování o subjektivní mravní nemožnosti stojí intrapersonální konflikt, jehož jednou silou je recta ratio, druhou evidentní prožitek nemožnosti.
Tento konflikt je překonán hlasem svědomí, které dovoluje vyvázat se ze závazku proto, že se mu v rámci afektivní blokády jeví jako něco, co aspoň v nastalé situaci nezavazuje. Třeba zdůraznit, že to, co je pro určitého člověka impossibile, patří tak trochu k tajemství jeho osoby. Protože k tajemství patří neprůhlednost, vyžaduje ono impossibile nejen útrpnost, ale i respekt.
V instrukci pro zpovědníky se na adresu těch, kteří "nemohou", ptá Jan Pavel II., zda se v takovém případě jedná o člověka, který je ovládán žádostivostí nebo o člověka, který byl vykoupen Kristem, tzn. kterému byly dány možnosti uskutečnit úplnou pravdu lidského bytí. Boží přikázání je bezpochyby upraveno možnostem člověka, ale toho člověka, kterému byl darován Duch svatý", soudí papež.
Zdálo by se tedy, že subjektivní mravní nemožnost nemá opodstatnění. Tentýž papež se však víckrát zmiňuje o zásadě mravní odstupňovanosti, který sice vymezuje negativně, avšak neodmítá jej.
Podle principu graduality obecně platný mravní požadavek zavazuje všechny lidi stejným způsobem. Připouští však, že všichni lidé nejsou schopni mu neprodleně dostát, jejich způsobilost je odstupňovaná. Dospět k úrovni, požadované závazkem, vyžaduje u někoho čas. Tím se vlastně vyjadřuje fakt individuální dočasné mravní nezpůsobilosti. Z toho plyne, že u mravní nouze není hlavním problémem říkat "nemohu", nýbrž "nikdy nebudu moci". Mohlo by se zdát, že se slovy o hranici mravně možného příliš nahrává subjektivizmu. To by však byl omyl. Společnost je například ochotna uznat tvrzení, že konkrétní člověk není po celodenní práci duševně a tělesně čilý, i když se snad s jeho tvrzením úplně neztotožní. Neuzná však, bude-li totéž tvrdit odpočatý zdravý člověk. V prvním případě je naděje, že něco jako subjektivně nemožné uznáno bude, v druhém ne.
Z toho vyplývá, že se jednotlivý člověk sice může v názoru na proveditelnost mravního požadavku od průměru odchylovat, jeho názor přesto podléhá objektivní kontrole.
Je tedy třeba respektovat rozdíl v úsudcích
Na začátku jsem řekl, že se vrátím k problému argumentace, zdůvodňující mravní závazky. Určitou podporou polarizačních tendencí může být problém její nepřesvědčivosti. Magisterium, informované zpětnou vazbou o normativním tlaku faktického, má možnost tuto nepřesvědčivost nahlédnout. To nelze odbýt poznámkou o nedostatku dobré vůle. Spíše je třeba promýšlet kvalitnější argumentaci, někdy dokonce modifikaci závazku. Mnoho věřících není například přesvědčeno o vztahu antikoncepce k potratům.
K tomu ještě jeden čerstvý údaj. Výsledky výzkumu racionality exaktní vědecké práce nejsou příliš povzbudivé. Podle nich ani vědec nepřekročí svůj stín a vláčí sebou silnou vrstvu všudypřítomné iracionality, smýkající jeho intelektem. Netýká se to taky teologa? Proto má tak obrovský význam teolog, který je světcem, protože u něho dochází k optimální redukci "příliš lidského".
Myslím, že máme před sebou zajímavé úkoly, jak snížit riziko polarizace. Všichni známe slova co Bůh spojil, člověk nerozlučuj, včetně mravních důsledků. Ptáme se však jaké kriterium Božího spojení má církev na mysli? Je to obřad, který proběhl s právními náležitostmi? Něco z vnímavosti církve pro komplikovanost věci prozrazuje zavedení kategorie sociální impotence pro manželství za naprostého tělesného i duševního zdraví. V tomto ohledu lze jenom uvítat učelivost kanonického práva.
Nebo jinak: vysvětluje-li Ježíš zápudný lístek tvrdostí srdce, jak je zabezpečeno, že bude nerozlučitelnost vyžadována jenom od partnerů s měkkým srdcem? Už v roce 1925 napsal kardinál Gaspari, že je pravděpodobně mnohem víc neplatných manželství, než lze soudně prokázat. Je jasné, že právo má hranice možností a jeho zánik by znamenal chaos. Ale právě jeho limity povzbuzují k jisté toleranci vůči kategorii "nahlížím, uznávám, ale nemohu". Co bylo řečeno u oponentského pólu, lze říci i u pólu církve: snad může časem některá z těchto proseb přispět k ulamování ostrých hrotů nežádoucí polarizace.
Jaká je naděje na odstranění názorové polarizace, která působí biskupům proto starost, že může nebezpečným způsobem rozdělovat církev? Především je výborné, že se polarizace vůbec stala tématem, o kterém se rokuje. Trpět určitým problémem znamená učinit první krok k jeho řešení.
Dále je žádoucí pořídit inventář prostředků, které mohou přispět k postupnému zmírňování až odstraňování polarizace. Tento inventář volá po aplikaci obezřetnou pastorací, jejíž úkoly a možnosti se v současnosti u násukazují v dobré i špatné práci, případně v nedostatku jakékoliv práce přípravných kroužků pro sněm.
REKONVALESCENCE:
Rekonvalescence z polarizace znamená zotavování se z polarity v klímatu plurality. Vnímám li názor druhého jako chybný, vyžaduje pluralita místo polarity toleranci. Vnímám-li názor druhého jako oprávněný, i když ho nesdílím, vyžaduje pluralita místo polarity reverenci. Eliminovat polarizaci neznamená vynucovat jednomyslnost. To konečně naznačuje heslo dnešního dne. Protože odstraňování polarizace předpokládá buď kompromis nebo oběť jednoho z obou pólů, může se rovnat redukování svobody, a proto by měla platit zásada: co nejvíc smyslu pro pluralitu názorů, je-li jednomyslnost co do věci i co do lidí nereálná.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |