Ostych před bohočlověkem nedovoluje zmiňovat se u jeho osoby o čemkoliv záporném vyjma tělesnou slabost, jakou je únava, pro člověka zcela normální; Ježíš je přece slavnostně deklarován (také) jako skutečný člověk. Evangelia sice nemluví o nějakých Mistrových hříších, ale tu a tam se mihne zmínka o názorech jeho okolí na jeho duševní zdraví, případně vyjádřená tehdejším náboženským jazykem.
Jedná se o dvě evangelia, o kterých se soudí, že mají jakousi skrytou příbuznost, o Marka a Jana. Tam čteme následující „psychiatrické“, případně „demonologické“ poznámky na adresu Ježíše Krista (znění ekumenické bible je uvedeno kurzívou):
Mk 3,21: Když to (že se totiž kolem Ježíše nakupilo takové množství lidí, že se svou skupinou učedníků ani nemohl pojíst) uslyšeli jeho příbuzní (doslovně „ti kolem něho“ mohou být také jeho stoupenci, oddaní přátelé, prostě sympatizující okolí, jeho blízcí), přišli, aby se ho zmocnili (aby ho popadli, odvlékli); říkali (mluvilo se o něm) totiž, že se pomátl (pominul smyslem, rozumem, že je vyšinutý, mimo sebe, že blouzní). Pozn.: z různých formulací je patrné, jak překladatelé usilují o co nejvýstižnější uchopení originálu. Je také dobře připomenout, že různé úpravy uvedeného textu od počátku prozrazují, že jeho obsah některé opisovače pohoršoval (Matouš a Lukáš tuto scénu vynechávají).
Mk 3,22: Zákoníci…říkali: je posedlý Belzebulem (má Belzebula = zlého ducha). Dnes by mnozí lidé chápali toto nařčení jako dobové vyjádření duševní nemoci, vždyť tehdejší člověk chápal každou, i tělesnou nemoc jako dílo ďáblovo. Samo evangelium však vyžaduje rozlišovat pomatenost (v.21) od posedlosti (v.22), čili „přirozený“ defekt od „nadpřirozeného“. Zákoníci neupírají Ježíši na rozdíl od jeho příbuzných duševní zdraví, ovšem tím hůře pro něho jako mravně plně odpovědného spojence ďábla.
Mk 3,30:…řekli: „Má nečistého ducha“. Ze souvislosti lze klást rovnítko: má nečistého ducha = má Belzebula, čili předchozí poznámka platí i zde.
Jan 7,5: …jeho bratři mu řekli:…ukaž se světu! Ani jeho bratři v něj totiž nevěřili. Uvědomovali si, že „ukázat se světu“ (= v Jeruzalémě) se na rozdíl od odlehlé Galileje rovná hozené rukavici a koledování si o likvidaci?
Jan 7,19: Proč mě chcete zabít? V.20: Zástup odpověděl: Jsi posedlý? Kdo tě chce zabít? V.25: Tu řekli někteří Jeruzalémští: Není to ten, kterého chtějí zabít?
Ohlas Ježíšovy předhůzky se ozve ještě jednou u Jana 8,28, kde zástupu předpovídá: Teprve až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem to…a mluvím tak, jak mě naučil Otec. Vyvýšením myslí vztyčení odsouzence, připevněného na kříž nad přihlížející zástup. Jedná se o planoucí paradox: ti poctiví z odpůrců dokáží dát za pravdu zdánlivému ztroskotanci teprve v okamžiku jeho naprosté prohry, protože pochopí, že otázka proč mě chcete zabít nebyla plodem pomatení (nebo posedlosti), nýbrž správného odhadu budoucnosti, který došel naplnění a který mohl někomu otevřít oči (poznáte, že jsem to byl přece jenom já, který předal Otcovo poselství). Východisko těm, kteří dávají až nyní Ježíšovi za pravdu, byť opožděně, poskytne velikonoční ráno.
Jan 8,48: Židé mu odpověděli: neřekli jsme správně, že jsi Samařan a posedlý zlým duchem? V.52: Teď jsme poznali, že jsi posedlý!
Jak porozumět zcela ojedinělé výtce o Samařanu? R. Schnackenburg dospívá k závěru, že v tomto hanlivém označení je třeba slyšet pranýřování Ježíše (který právě označil Židy za ďáblovy děti) jako kacíře, rouhače, modláře a čaroděje – to vše v duchu židovského posouzení Samaritánů. Uvedené výtky nejsou vysvětlitelné jinak než posedlostí ďáblem.
Jan 10,20: Mnozí z nich říkali: je posedlý zlým duchem a blázní.
Jan v 10,20 diferencuje v ozvěně posluchačů Ježíšových slov mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout mezi obsesí a psychózou: (1) je posedlý zlým duchem a (2) blázní. Jedná se o dvojí popis téhož nebo o dvojí přístup k Ježíšovu nepřijatelnému kázání? Pro tehdejší lidi byla mezi oběma pojetími úzká souvislost, takže mohli říci: protože je posedlý, blázní jako ďáblova oběť.
Negativní posudky o Ježíši Kristu můžeme rozdělit takto:
Z rozlišení je patrné, že jeho blízcí ho nenařkli z posedlosti, nýbrž pouze z pomatení. Jeho protivníci rozlišovali při svém nařčení mezi pomatením a posedlostí, a to skutečnou a z jejich strany účelově předstíranou. Ani tehdejší člověk tedy nezahrnoval jakoukoliv duševní chorobu či poruchu bez rozlišení pod posedlost. Jaký je dnešní pohled? Někteří věřící (tím spíš nevěřící) jsou přesvědčeni, že ďábel a tím i zdroj posedlosti neexistuje. Tito lidé logicky zahrnují všechny výtky výše uvedeného druhu pod duševní nemoci nebo poruchy. Věřící, uznávající existenci zlého ducha mezi pomateností a posedlostí pochopitelně rozlišují. Při nařčení Ježíše Krista je mezi oběma „diagnózami“ důležitý rozdíl. Pomatenec za svůj stav nemůže, trpně posedlý také ne (srov. Mk 1,23), avšak vědomý spolčenec satana (a tím přece chtěli protivníci deklasovat význam nepopíratelných Ježíšových zázraků) za svůj stav může. Je nábožensky i společensky naprosto vyřízený.
Pro úvahu nad výtkami blízkých i nepřátel je důležité zkoumat souvislosti, v jakých byly řečeny.
Mk 3,21 může být chápán různě. Když se Ježíš s učedníky uchýlil do Šimonova domu v Kafarnaum a jeho blízcí se o tom dověděli, zasáhli „vysvětlením“, aby ho přinutili vrátit se domů do Nazareta, vzdáleného asi 30 km. Snad přitom sledovali jeho prospěch, vymanění příbuzného z neustálého obtěžování postiženými a poskytnutí nutného soukromí. Spíše však sledovali vlastní prospěch, spočívající ve volání Ježíše jako současné ekonomické hlavy rodiny (Josef zřejmě už byl mrtev) k odpovědnosti za příbuzné, jak to odpovídalo tehdejší společnosti.
Mistr, vycvičený v řemesle a schopný živit příbuzné, kteří k němu náleželi, se k jejich velké nelibosti pohyboval po Galileji jako putující kazatel a prohlašoval o sobě, že nemá hnízdo ani doupě, kam by složil hlavu (Mt 8,20). Zanedbávání příbuzných mohlo vzbudit pohoršení, něco takového mu však v průběhu dalších událostí nikdo z nepřátel nepředhazoval. Jak naznačuje Jan 7,5, v něj nevěřili ani jeho nejbližší. Věděli o jeho divech a nepopírali je, avšak odmítali je jako odkazující znamení. Jak napovídá slůvko „ani“ (aspoň od nejbližších by se v duchu rodinné solidarity očekávala víra), odmítavé stanovisko se týkalo převážné části společnosti. Tísnící se množství lidí mělo pouze pozemské zájmy. Je pravděpodobné, že Ježíšova rodina se klonila k názoru, že se skutečně pomátl, toto podezření před veřejností pouze nepředstírali.
Postoj příbuzných nepředstavuje psychologický problém. Někdo žije skrytým, „normálním“ životem galilejského řemeslníka v bezvýznamné lokalitě (Jan 1,46). To se pronikavým způsobem změní vystoupením Jana Křtitele, které přivodilo Ježíšovu duchovní emigraci (čekali přece na jeho návrat domů a pokračování v práci). Nejprve jim musel připadat jako Janův stoupenec, Křtitelova poprava však otevřela nové perspektivy: učedník záhy předčil mistra. S představou návratu věcí do zaběhnutých kolejí se měli rozloučit. Tu přichází Mk 3,21.
Druhý typ nařčení se zdá pohybovat mezi pominutím smyslů a posedlostí, zatím spíše trpného charakteru, tedy ne jako plná vina. Sem lze zařadit následující úryvky:
Když u Jana 7,14nn Ježíš vstoupil o svátcích stánků do chrámu a učil, vmetl Židům do tváře výčitku: Proč mě chcete zabít? Zástup odpověděl: co blázníš = „chytá tě fantas“ (ve smyslu hrubého omylu, nikoliv nemoci, ale také ne spolčenosti s ďáblem, i když text mluví o posedlosti). Ve v.25 však prozrazují někteří Jeruzalémští realistický odhad napadaného Mistra: Není to ten, kterého chtějí zabít? Předmětem sváru je nedodržování soboty, což odpůrci Ježíši předhazují. On na to argumentuje od nižšího k vyššímu: obřezání čili rituální „uzdravení“ člověka (nevyžadující zřejmý Boží zásah) sobotu neruší, zato uzdravení celého člověka (které zřejmý Boží zásah vyžaduje) sobotu ruší?
Ve scéně, popisované u Jana 8,39nn eskaluje polemika hroznou obžalobou Židů, podle které je jejich otcem ďábel (Jan 8,44). Neudivuje, že Jakob Neussner, debatující o Ježíši s Benediktem XVI., analyzuje se zájmem Matoušovo „židovské“ evangelium, pro vztah Janova evangelia vůči Židům má však jen slova ostré kritiky. Napadení kladou v protiútoku řečnickou otázku: neřekli jsme správně, že jsi Samařan a posedlý zlým duchem? (podobně ve v.52). Zdá se, že text chce přičítat Ježíši propadnutí naprosto nesmyslným představám za asistence ďábla.
Ve srovnání s nařčením z pomatenosti a (trpné) posedlosti představuje nejzávažnější obvinění Mk 3,22, kde zákoníci, když přišli z Jeruzaléma, bez dalšího konstatovali, že Ježíš má Belzebuba. Mají tedy předem vyhotovený posudek Ježíšovy činnosti s jasným cílem: znemožnit ho. Úspěšně prováděný exorcizmus (vymítání zlého ducha) se snažili znehodnotit tím, že ve jménu knížete démonů vyhání démony. Ježíš se tedy podle nich opírá o moc satana, je posedlý i vymítající, není jen satanovou obětí, je subjektem činné posedlosti. Tím je ovšem vše co dělá a říká zásadně znehodnoceno, a o to zákoníkům šlo.
V MT 12,27 vznáší Ježíš vůči kritice zákoníků tuto námitku: jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci (synové)? Z této otázky především vyplývá, že provádění exorcizmů v tehdejším Izraeli není Ježíšovým monopolem. Není však vyloučeno, že se u farizejských žáků jedná o neúspěšné pokusy nebo o pokusy se spornými výsledky. Ježíšova otázka vlastně předpokládá u protivníků mylný předpoklad, že každý exorcizmus je proveditelný pouze pomocí satana.
To by ovšem zákoníci vehementně popřeli: na rozdíl od tebe (jako rouhače, s jehož pomocí satan mate lidi zdánlivým vyklízením pole) naši žáci vymítají zlé duchy ve jménu Nejvyššího. Z polemiky o přemožení siláka (Mt 12,29: Což může někdo vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže dříve toho siláka nespoutá?) je zřejmý směr evangelijního uvažování: úspěšné vymítání zlého ducha je myslitelné jedině mocí Boží, protože vede doopravdy, nikoliv zdánlivě k zániku satanské moci nad světem.
Není vůbec snadné v uvedených scénách najít své místo (ne dnes, nýbrž tenkrát!) mezi debatujícími. Přehnaný optimizmus (bez váhání bych věděl, kam patřím) není na místě. Snad mohou být útěchou slova biblisty, podle kterého už jenom tichý odchod domů se slovy debatujících, znějícími v uších a vrtajícími v hlavě, aniž by posluchač dospěl k nějakému závěru, nejsou pro něho nejšpatnějším vysvědčením. Jistě tenkrát, ale pro hledající i dnes! Lidé, jimž se Ježíšovo slovo a čin stávají otázkou nebo stále ještě otázkou jsou, nereprezentují nejhorší posluchače evangelia (R. Schnackenburg).
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |