Při pohledu proroka Izaiáše k nebeskému trůnu a při pohledu sv. Petra na zázračný rybolov jímá oba muže hrůza, spojená u proroka s výkřikem běda mi a u apoštola s žádostí, aby galilejský divotvůrce odešel pryč, protože v té chvíli oba prožili svou hříšnost. Něco podobného se popisuje při proměnění Páně nebo při setkání s anděly ve velikonočním hrobu. Pokaždé jde o dotek čehosi vyššího, co zesiluje u diváka pocit hříšnosti, nehodnosti, neslučitelnosti, čili vždy jde o dotyk posvátna. Přiměřenou odezvou by byl únik.
Co je to posvátno a proč je spojeno u člověka s hrůzou hříšníka? Především si musíme přiznat, že i u odborníků jde o cosi neuchopitelného, o čem se vedou debaty s nejrůznějším přístupem. Za posvátné je například označováno to, co je nedisponovatelné, co se vymyká lidskému vlivu, čemu je člověk zcela vydán a na čem je ve své existenci i konání naprosto závislý. Je to hájemství nedotknutelných hodnot a poslední původ i cíl všeho lidského snažení. K člověku přistupuje jako moc nebo síla, dokonalá v ryzím jasu, neslučitelná s jakoukoliv skvrnou, proto jsme slyšeli Izaiášovo běda a Petrovo jdi pryč. Vzbuzuje v člověku ostych, strach, ale také úctu. Mluví se o hlubokém prožitku tvorovosti, závislosti a podrobenosti, vyvolanými otřesným, ale také přitahujícím tajemstvím posvátného, které má tedy na člověka ambivalentní vliv. Každé náboženství, pokud se snaží být zodpovědné, nemůže ulpět na „čitelné“ horizontále, byť by vyznívalo sebeušlechtileji, nýbrž musí sebe chápat v rámci posvátna.
Zásadní závislost člověka znamená závislost na zcela jinačí nosné skutečnosti, závislost na nezrušitelném protějšku, než který je mu ze zkušenosti dostupný. Mohlo by se zdát, že v úvaze o posvátnu jde o naprostou zbytečnost, zatímco kolem nás je řada neodkladných záležitostí. To je však krátkozraký omyl. Rakouský filozof Hans Jonas (+1993) požaduje na moderním člověku, aby se znovu začal učit ostychu před posvátnem, zahrnujícím úctu k uspořádání přírody, kterou chápe jako v sobě smysluplnou a tím odmítá pojímat ji jako hodnotově indiferentní (Princip zodpovědnost, 1979). To je případná výzva. V roce 2005 se konala v Praze mezinárodní vědecká konference o tzv. inteligentním designu - česká věda konferenci nenavštívila. Německý filozof Robert Spaemann (nar. 1927) jde ještě dále, když soudí, že dnešní lidstvo nelze zachránit, jestliže civilizace neuzná jistá tabu, cosi nedotknutelného, co klade hranice čistě účelovému řešení problémů (Přesvědčení v hypotetické civilizaci, 1977). Podobně už mluvil kdysi F.M.Dostojevský o hranicích, které nesmí překročit „třesoucí se stvoření lidské“.
Právě tehdy získává posvátno svou aktuálnost pro budoucnost lidstva, soudí varující filozofové, když společnost vytýčí jako program neomezenou disponovatelnost čímkoliv. Upozorňují přitom na nepřehlédnutelné úkazy v umění, které si takové nebezpečí jasnozřivě uvědomuje, ale i v přírodních vědách a vyzývají kulturní činitele, aby posvátnu přiznali oprávněnost v celosvětové kultuře.V praxi je opodstatněnost jejich varování zřejmá například při řeči o posvátnosti lidského života, kde se zdá v současné reprodukční medicíně vítězit neohraničená technizace.
Samozřejmě že mnoho opačně zaměřených myslitelů ujišťuje, že pro jakékoliv posvátno už dávno zvoní umíráček. Stačí vzpomenout si na jednu z pouček dialektického materializmu, „jsou věci neznámé, ale poznatelné“. Avšak sám sebe vyvrací, když v kasárnách Čs. lidové armády zřizoval tzv. Síň bojových tradicí se zástavami a pochvalnými rozkazy za vojenskou chrabrost. Běda nějakému posměchu! Posvátno vyhnané předními dveřmi se zadními opět vrací, protože jeho živé vědomí patří k antropologické výbavě člověka.
Co znamená úlek až hrůza z posvátna pro náš duchovní život? Především musíme - nebo smíme - s takovým kontaktem ve vlastním životě počítat. Budeme nejspíš reagovat stejně jako Petr. Ale je také možná reakce Janova! Za nadějný lék na hrůzu z posvátna se považuje uznání nadřazené cti u protějšku, živená realistickým sebeoceněním čili pokorou. Právě tu měl Jan, když se ptal při poslední večeři na zrádce a když stál o velikonočním ránu v ostychu před prázdným hrobem, zatímco Petr vešel. Je útěchou, že právě proto byli Izaiáš a Petr vyznamenáni poctou Božích spolupracovníků, protože si byli při kontaktu s posvátnem jasně vědomi své nedostatečnosti (běda mně - odejdi ode mne!).
Jestliže má vůbec existovat něco jako práva osoby, mohou být pouze za předpokladu, že nikdo není oprávněn soudit o tom, kdo je subjektem takových práv.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |