Člověk je bytost nejen tělesného, ale i duševního života, proto je zcela na místě, hledí-li mu při živelné katastrofě pomáhat nejen hasiči, policisté, lékaři a jiní zachránci, nýbrž i psychologové. Media ohlašují příslušnou psychoterapeutickou nabídku, případně odborné úvahy o tom, co nemilosrdný úder přírody dokáže udělat s psychikou a jak je možno postiženým lidem dodat vnitřní sílu. To je všechno v pořádku a nechť mají psychologové (případně i psychiatři) co nejvíc úspěchů.
Zatím však se v množství zpráv z postižených oblastí nikdo, jak se zdá, nedotkl otázky teodiceje. Paradoxně to skoro mrzí - znamená to snad de mortuis nil nisi bene (rozuměj: mrtvým je Bůh)? Něco by asi napověděly reakce v sousedním Rakousku, které je přece jen náboženštější než Čechy. Dokud byla otázka teodiceje, živená životními ranami, palčivá, a to předpokládalo koncentrované náboženské prostředí, hledal člověk odpověď obvykle poukazem na trest, ať už s ním byl srozuměn nebo ne. Stačí připomenout geniální literární památník takového postoje v knize JOB, která moudře brání ukvapeně a paušálně ztotožňovat životní rány s trestem za vinu. Jak je to vlastně s oněmi tresty? Jsou tresty neorganické, jejichž obsah neodpovídá obsahu skutkové podstaty trestního činu. Mezi spáleninou, kterou si přivodí neposlušné dítě saháním na vařící předmět a výpraskem není organická souvislost. Jsou však také tresty organické, účinné tím, že jejich obsah dokonale odpovídá vině. Bolest vyvolaná spáleninou, aniž rodiče sáhnou po rákosce, je příkladem organického, "přirozeného" trestu.
Trestá Bůh podle vžitých lidských představ neorganicky nebo organicky? Při pohledu do trestních partií Mojžíšova zákona by se zdálo, že trestá neorganicky. Při hlubším zkoumání však lze stopovat moudrou, i když nenápadnou vnitřní souvislost mezi vinou a jejími důsledky, jak kdysi naznačil Augustin: největším trestem provinilého člověka je jeho neuspořádaný duch (který zvolil být extra ordinem, mimo řád, čili jadrným českým slovem ne-řád).
V mediích se tu a tam setkáváme s obviňováním kompetentních činitelů postižených míst, že cosi důležitého zanedbali, takže jediným viníkem není voda. Není ani vyloučené, že si přitom bude někdo chtít ohřát svou politickou polívčičku, vždyť kdo nedrží společenské kormidlo, je z obliga. Přesto jakýsi hlubší instinkt brání hledat rovnítko mezi pohromou a trestem přírody nebo Boha (jak se komu líbí dosadit označení odplácející instance) za lidskou vinu.
Doporučil bych vedle organických a neorganických trestů jako výkladu pohrom, chápaných jako bezprostřední důsledky viny, ještě další kategorii. Je převelikým křesťanským poselstvím upozornit na jakési globální vykolejení celého stvoření, které vlastně akademicky (a hodně bezmyšlenkovitě) potvrzujeme recitací Creda každou neděli, které se nás však existenciálně dotkne teprve při živelních pohromách, zejména spadne-li nám na hlavu vlivem rozpoutaných živlů naše vlastní střecha.
Jakési mysteriózní vykolejení stvoření nepadá na vrub Boží nedokonalé moudrosti, vždyť nemoudrý Bůh by vzal za své. Protože ta část univerza, kterou nelze volat k zodpovědnosti, by se jako pramen pohrom zadními vrátky vrátila k odpovědnosti Tvůrce, je v rámci vydařené teodiceje logicky jediným vysvětlením odpovědnosti za vykolejení stvoření vina tvorstva, které může volit dobro nebo zlo, tedy především člověka. Přimlouvám se za to, nepospíchat s mechanicky aplikovaným dogmatem o dědičném hříchu, věc je patrně složitější, ale v konečném panoramatu také velkolepější. Možná že stále nejvýstižnějším teologickým termínem je ono tradiční "peccatum naturae", ovšem ne hřích přírody, ale hřích přirozenosti, což dovede právě čeština pěkně odlišit. Tím nemají být exkulpováni skuteční viníci, kteří zanedbali nebo dokonce záměrně opomenuli potřebné a tak přivolali na své spoluobčany katastrofu. Chce být pouze upozorněno na to, že logaritmické pravítko, měřící lidskou spravedlnost, bývá nepřesné. Příroda není člověku služebnicí, či dokonce přítelkyní, která s ním uzavřela pevný a spolehlivý mír, nýbrž pouze křehké příměří, které porušit není vůbec nesnadné, bohužel nejen ze strany přírody, ale i člověka. Stal-li se člověk despotou přírody, místo aby byl jejím kurátorem, stáčí se zrak opět na vinu a vina musí být konec konců vždycky vina konkrétní vůle, která zvolila, ač poučena, zlo, nikoliv vina anonymního množství.
Vyváží volbu zla s katastrofálními důsledky odpovídající dobro? Uvádí se dojemná solidarita s postiženými, mluví se o regenerační síle člověka, o rozkvětu ctností, které by nikdy nebyly vypučely za "normálních" poměrů. Všechno má maličko pokrytecký nádech, bohatý chudému nevěří. To neměla prozřetelnost k dispozici příjemnější výchovné prostředky, aby dosáhla tak výrazných úspěchů?
V evangeliu je pozoruhodné místo, kterému čtenář rozumí, které však, jak se zdá, není dostatečně vychutnáno. Žena když rodí, má zármutek, říká Ježíš. Když se narodil člověk, o zármutku už vůbec nemluví. Není sporu o tom, že součet bolestí (také duševních) všech porodů na světě představuje oceán utrpení, mnohdy s vyústěním do tragické smrti. Mluvit místo o porodních bolestech o zármutku, je noblesní eufemizmus. Není porod v Ježíšově optice podobenstvím každé bolesti života, po jehož skončení se o bolesti už prostě vůbec nemluví?
Jakoby moře utrpení, které dovede člověku připravit příroda a ještě více druhý člověk, nebylo vlastně ničím, co by stálo za řeč, něčím, co bylo zcela vymazáno v okamžiku, kdy věrný služebník vešel do nebeské slávy. Jakoby záplavy, zanechávající za sebou nejen zřícené domy, ale i utopené lidi, nebyly než bagatelou v srovnání s věcmi budoucími. Jakoby se okouzlený kupec, očarovaný perlou, vrhl do totálního ožebračení, jen aby získal perlu, nesrovnatelnou s jakoukoliv životní jistotou. Není snadné přijmout, že dosažení věčného cíle dává dokonale zapomenout na slzičku dítěte (Dostojevskij). Zbývá konstatovat: cesty, jakými Bůh přesměrovává zlou vůli při respektování její svobody na dobro, mohou zůstat neprůhledné, i když jim nelze upřít smysl, dokonce grandiózní smysl, jak uznává Job na konci knihy: " ...hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl (Job 42, 3b), teď však jsem tě spatřil vlastním okem, (42, 5b), proto odvolávám a lituji všeho." (Job 42, 6a). Přiznejme plné právo na recitaci takových slov pouze tomu, kdo stojí před zničeným celoživotním dílem a musí se - opět Dostojevskij - prodírat k víře, která prošla výhní pochybností; jinak bychom nebyli daleko od pozice Jobových přátel, kteří jsou Hospodinem odmítáni.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |