V čele všech etických výzev evangelia stojí dvojice přikázání lásky. Nejprve lásky k Bohu nade vše, tedy nadřazené lásce k sobě, pak lásky k bližnímu jako k sobě samému (tím je vlastně řeč ještě o třetí lásce, totiž k sobě; sebeláska je považována za samozřejmé východisko pro srovnání. Tichým předpokladem je její uspořádanost, podmíněná vyvážeností: přát „duchu“ jako „tělu“ v biblickém, nikoliv filozofickém smyslu). Charakteristické pro evangelium je nejužší spojení lásky k Bohu a bližnímu.
V textu se říká, že druhé je prvnímu podobné; v originálu hómoios. Výraz nevylučuje ztotožňující srovnání = rovné, stejné. Tím samozřejmě není řečeno, že bližní je roven Bohu, ale že obojí lásku, nemá li být iluzí, nelze od sebe oddělit. Láska k Bohu, nedoprovázená láskou k člověku, je nábožensky zabarvený egoizmus. Láska k člověku nezakládající se na lásce k Bohu, postrádá nutkavý základ, je nahodilým postojem. Dnes neplatí obava, že by se pro lásku k Bohu zapomnělo na lásku k člověku. Opačná obava je však na místě.
Láska k bližnímu stojí na druhém místě nejen v textu, ale i z povahy věci. Základem dobře odůvodněného vztahu k člověku, kterémukoliv člověku, i tomu, u kterého je Bůh pouze neosobní šifrou vyššího řádu věcí, je láska „vertikální“. Pro mnoho lidí ovšem přestala mít tato láska bazální význam pro lásku „horizontální“, jakoby se v ní rozpustila. Tím však ztratí pozemská láska striktní základnu. Proto je láska k Bohu právě dnes, době vzrušených debat o lidských právech a humanistickém společném jmenovateli různých věr prvořadým tématem. Z textu evangelia o největším přikázání jakoby vyplývaly některé otázky.
Ad 1. Lásku, chápanou jako cit, přikázat nelze, protože je projevem duševního života, který není člověkem přímo ovlivnitelný. Ovlivnitelný by byl pouze nepřímo pěstováním příčin, nadějných pro vznik citu.
Lásku je ovšem možno chápat také jako ctnost, angažovaný dobrý mravní návyk, klasicky vymezený slovy chtít dobro. Přikázání lásky by pak spočívalo v trpělivém nacvičování tohoto chtění, projevujícího se příslušným jednáním, takže by se časem stalo snadným a zdrojem radosti.
Když Písmo mluví o lásce, nemá na mysli cit, nýbrž dobrovolné duševní děje. Člověk se tedy pro ně může rozhodnout. V případě lásky jsou za takové dobrovolné úkony považovány poslušnost vůči projevům Boží vůle a věrnost vůči němu. Nikdo nepochybuje o tom, že poslušnost a věrnost patří k mravnímu životu člověka.
Ad 2. Přiměřeným předmětem lidského zájmu je jev, který vstoupil do člověka branou smyslů, i když může být pozvednut abstrakcí do vyšší oblasti duševního života. Bůh, jehož bytost nevstupuje do vědomí člověka smysly, tedy není přiměřeným předmětem lásky člověka. Aby se Bůh stal pro člověka přitažlivým, pomáháme si jeho srovnáním s pozemskými bytostmi, které milujeme. Písmo je plné takových srovnání.
Nejproslulejší z nich je oslovení Otče náš. U toho, kdo má nezapomenutelné dobré zkušenosti z dětství s vlastním otcem, může se označení Bůh jako otec stát snadným odrazovým můstkem v přístupu k Bohu. Model otce ovšem vychází z patriarchální společnosti. Celý obzor vzpomínaného dětství některých lidí zaplnila v jejich životě srovnatelně s biblicky prezentovaným otcem matka. Dojít může ještě k jinému omezení použitelnosti „otce“. Jsou také lidé, kteří mají na svého otce nejčernější vzpomínky: „všem nám zkazil život“. Zatímco existují lidé, kteří v modlitbě Otčenáše přeskakují slova jako i my odpouštíme našim viníkům, protože odmítají někomu odpustit, nezdá se, že by oslovení Otče někomu působilo při špatných vzpomínkách na vlastního otce potíže.
Ad 3. K motivování milovat Boha může přispět pohled na dějiny. Izrael měl staletou zkušenost s jejich průběhem, za nimiž jako skrytý režisér stál podle výkladu prorockých osobností, jakou byl Mojžíš nebo Jeremiáš, Hospodin. Řada takových mužů předložila celkově příznivý pohled na dějiny a povzbuzovala k naději do budoucna. To vedlo k vděčnosti, věrnosti a poslušnosti, tedy k lásce.
Také u samotného Ježíše se láska k Otci inspirovala pohledem na dějiny jeho lidu jako milovaného syna, vysvobozeného starostlivou rukou z egyptského otroctví. Právě tak se inspirovala neustávající ochotou Hospodina odpouštět opakující se nevěrnosti Izraele. Ježíš však také viděl, že polní lilie zastiňují nádheru Šalomounovu, odrazovým můstkem pro obdivnou lásku byl tedy také pohled na krásu stvoření. Křesťanství se soustředilo na osudy Ježíše Krista, ve kterých vidělo Boží péči o celé lidstvo, kterému obětoval svého milovaného syna. To vychovávalo k opětovaní Boží lásky ze strany lidí.
Zde je místo pro zamyšlení: objevili jsme v sobě ryze osobní důvod, možná originální, pro lásku k Bohu? Pokud ano, vede nás přitom obdiv k univerzu, vděčnost za dějiny spásy, osobní zkušenost s Boží láskou ve vlastním životě? Nebo opakujeme předložené důvody (což není nic špatného) a spokojujeme se s tím? Nebo nám tato láska působí pro zdráhající se ochotu k obhajobě mlčícího Boha potíže?
Malá nabídka: jednou z možných přístupových cest k lásce k Bohu nade vše by pro nás mohla být Ježíšova lidská láska k nebeskému Otci. Promítneme-li ji do pozemských poměrů, máme před sebou třicetiletého muže, který je naplněný hlubokou, oddanou, obětující se láskou k cca pětašedesátiletému otci. Synova láska je tak silná, že u syna jako muže vytlačuje přirozenou lásku k ženě, Ježíš jde přece v čele paniců pro Boží království. Pokud bychom vztah syna k otci viděli v našich poměrech, asi bychom usoudili, že se jedná o nesamostatného syna, fixovaného na otce.
Na fotografii z Vatikánu v dobách Pia XII. klečí u papežského trůnu tehdejší kuriální úředník Montini, pozdější papež Pavel VI. V obličeji, kterým se dívá na sedícího papeže, má vepsanou úžasnou oddanost, obdiv, lásku. Tak by bylo možno přiblížit si aspoň nedokonale obličej Ježíšův za dlouhých nočních hodin, které strávil v modlitbách. I on asi hleděl, ne na trůn, ale do bezedného prázdna, ve kterém navěky prodléval Otec.
Vysvětlení Ježíšovy lásky by nemělo působit potíže. Vždyť nebeský Otec nepatří dřívější generaci, která spěje k smrti a kterou muž v přirozeném běhu světa opustí a přilne ke své ženě, jako se říká na prvních stránkách bible. Jedná se o stále přítomného, věčného a dokonalého otce, od kterého, pokud bude poznán tak, jak to dokázal Syn, se prostě odpoutat nelze. Pro srovnání: svatí zůstávají v nebi naprosto svobodní, přitom však nemohou hřešit. Poznání, kterého se jim dostalo, jim činí natrvalo hřích nemožným.
Budeme-li hledět na milujícího Ježíše, jehož nesrovnatelná láska je patrná počínaje u dvanáctiletého chlapce v chrámě a konče u popravovaného muže, kladoucího mučivou otázku, může v nás dojetí nad vztahem, který je určitým klíčem k celému křesťanství, probudit touhu ho napodobovat. Naší pohnutkou pro lásku k Bohu, jak o ní mluví první ze všech přikázání, pak nebude některá z Božích dokonalostí, která by nás zaujala, nýbrž lákavost postoje jeho syna. Klást vlastní nohy do stop milujícího.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |