Čas od času nám nějaká událost, chování druhých lidí, vzkaz zajímavé knížky nebo podnět v kostele připomene úkol apoštolátu, čili šíření křesťanství. Kdo vlastní hodnoty, tíhne zdravě k jejich sdílení, říká psychologie, pokud ovšem není nějak osobnostně poznamenaný. Trochu honosné slovo apoštolát je vlastně samozřejmostí pro vydařeně se rozvíjející osobnost. Není to činnost snadná a pokud se k ní odvážíme, počínáme si obvykle neobratně a děláme chyby, které se později dost namáhavě napravují.
Jednou z věcí, která stojí při apoštolské činnosti kohokoliv z nás za zmínku, je netečnost vůči faktu, kterým se zabývá tzv. narativní teologie (lat. narro = vyprávím, tedy vyprávěcí, v podstatě příběhová teologie). Její zásluhou je ocenění příběhu jako působivé metody pro určité sdělení, přičemž rozhodující není historičnost příběhu, ale platnost sdělení, které je v něm skryto. Kdyby se toto sdělení podalo abstraktní mluvou, sotva by někoho zaujalo, zůstalo by pedagogicky neúčinné. Každý učitel náboženství ví, jak neposedná třída ztichne, vypráví li se jí příběh o Josefu Egyptském. Žáci poslouchají vyprávění jako poutavou pohádku, která spolehlivě zaujme. Častým jevem u "apoštola" je snaha, vynaložit dost značnou energii na obhajobu historičnosti předloženého příběhu. Je sice pravda, že některé příběhy jsou neodmyslitelné od podstaty celé zvěsti, například rozhovor Ježíše s Pilátem, ale o všech to neplatí. v takovém případě je škoda ztrácet čas, sílu i přesvědčivost při debatě o přijetí příběhu a prospívá obrátit pozornost druha v debatě na poselství, které se v příběhu skrývá a které je jádrem, zatímco příběh je slupkou.
Ilustrujme si myšlenku priority poselství před příběhem na dvou dobře známých příkladech z Písma. Jedním je snaha Nazareťanů shodit provokujícího Ježíše, který mezi nimi prožil prakticky celý dosavadní život, ze skály (Luk 4, 21-30; pohanská vdova a dokonce pohanský vojevůdce jsou dáváni Židům za vzor jako ochotní příjemci prorockých dobrodiní, což musela být pro Izraelity nesnesitelná myšlenka). Druhým je příběh tzv. tří králů (v liturgii se mluví o slavnosti Zjevení Páně), přinášejících do Betléma dary právě narozenému židovskému králi, čili příběh, který je možná díky reklamám vánočních trhů povědomý i mnoha lidem mimo křesťanství (Mt 2, 1-12). Nejprve k snaze Ježíše v Nazaretě lynčovat. Dnes už si asi mnoho lidí nevzpomíná na dříve poměrně populárního Břetislava Kavku, autora kdysi vyhledávané "Experimentální psychologie", cenné hlavně pro zkušenosti zdatného hypnotizéra. v současnosti by mu odborníci asi přiznali pouze tuto schopnost, zatímco jeho teoretické názory by odmítali jako diletantizmus. Kavka rozebírá scénu s rozzlobenými Nazareťany z hlediska hypnózy nebo davové sugesce a vyvozuje z údaje, že Ježíš prošel středem davu, aniž mu někdo dokázal zastoupit cestu, že se jedná o schopnost, která překračuje lidské možnosti, že se tedy musí jednat o Božího Syna. Zmrazení rozhořčeného lidu nad Ježíšovou výtkou do nehybnosti je tedy ve službě christologického důkazu.Je velmi nepravděpodobné, že by nabídka důkazu o Ježíšově božství, který Kavka nabídl, na někoho dnes udělala dojem. Je však pravděpodobné, že "apoštol", přijde li na tuto scénu při debatě řeč, třebas proto, že sám oponent na ni upozorní pro její neúnosnou nepravděpodobnost, vynaloží úsilí obhajovat její historičnost a význam, přestože se můžeme v současnosti setkávat s křesťanskými vykladači Písma, kteří by něco takového netvrdili. Zejména pokud "apoštol" při přesvědčování neuspěje, není na místě otázka, kterou tvoří titul těchto řádek, totiž o případné prioritě poselství před příběhem?
Co je poselství příběhu o dopálených Nazareťanech, kteří se neštítí vraždy? Přísloví, že nikdo není doma prorokem. Není obtížné, porozumět jeho smyslu. Dříve je však prospěšné upozornit v textu na druhé přísloví, které výrok o neúspěšném prorokovi u Lukáše předchází: lékaři, uzdrav sám sebe. Jistou nesnáz působí fakt, že Ježíš není nemocný, proč by se tedy musel před zraky Nazareťanů uzdravovat?
Nesnáz odstraní pohled do dvou pramenů, které podávají vztah obou přísloví zřetelněji. Starobylý zlomek, komentující Lukášova slova (P Oxy I,5), spojuje obě přísloví a říká, že prorok není ve své otčině vítaný a žádný lékař nedokáže uzdravit svého souseda. Podobně mluví apokryfní Tomášovo evangelium. Ježíš řekl: žádný prorok není příjemný ve svém městě. Žádný lékař neuzdravuje ty, kteří ho znají. v tomto znění je myšlenkový paralelizmus dokonalý a dává dobrý návod k vysvětlení požadovaného Ježíšova sebeuzdravení.
Ježíš, který si získal věhlas působením divů v Kafarnaum, se v domovském městě ukazuje jako ne-mocný, nikoliv medicínsky, ale nábožensky. Bůh v něm doma nepůsobí, je tedy pro své domácí nepřesvědčivý. Toto Ježíš odmítá poukazem na osud proroků. Jak už bylo řečeno, neúspěšnost proroků v domácím prostředí lze dobře chápat. Lidé určitého místa, určité společnosti, se navzájem chápou jako jedinci v podstatě stejných výchozích podmínek pro to, aby něco ze svého života udělali. Podobnost podmínek svádí k srovnávání. Je-li druhý ve svých úspěších srovnatelný, nebo dokonce ubožejší, nepředstavuje jeho postavení výtku srovnávajícímu pozorovateli. Vynikne-li však výrazně nad ostatní - při srovnatelných výchozích podmínkách - je jeho postavení výtkou, nesnadno přijatelnou kritikou vlastních neúspěchů, zejména, jsou-li zaviněné. Pak nezbývá nic jiného než spolknout hořkou pilulku nebo vyniknutí popírat. To ale podle Boží ekonomiky znemožňuje opakovat kafarnaumské divy v Nazaretě.
Znemožnění není zapříčiněno omezením Boží moci, ale respektováním lidské odezvy na svobodně přijatelnou nabídku, která se samozřejmě nevnucuje. Nazareťanům se Ježíšův "neúspěch" k jejich ulehčení jeví jako důkaz o tom, že pověsti o kafarnaumských divech byly novinářskou kachnou a že není třeba znepokojovat se, že jim výrazná nadřazenost spoluobčana Ježíše nastavuje nepříjemné zrcadlo. Jinými slovy evangelia řečeno, Nazareťané mají naději na "spásu", kterou jim Bůh skrze svého Syna naprosto nemíní odmítnout (třebas ve formě uzdravení z nemoci, naznačující daleko vyšší uzdravení a vedoucí k němu), budou-li jako děti, protože platí nebudete-li jako maličtí., jenže oni jsou "dospělí".
Zatímco je málo nadějné dohovořit se v debatě o křesťanské víře o nadlidské hypnotizační Ježíšově schopnosti, je o to nadějnější položit v debatě otázku, zda nechybuji, nechybuješ, nechybujeme nebo nechybujete ve svém životě popíráním požadavku, že prorok by měl být prorokem i ve své otčině, čili zda nechybujeme tím, že nám clona předsudků (vždyť on nikým zvláštním není, je jenom jedním z nás, ale lidi z něho dělají kdoví co) zastírá pohled na obsah toho, co prorok říká, třebas kritiku našeho dosavadního života (tady je vidět velikost krále Davida při poslechu Natanových výtek).
Druhou ilustraci prospěšnosti občas nadřadit poselství příběhu poskytují tzv. tři králové. Bylo mnoho napsáno o astronomické a geografické stránce příběhu. Snad na oponenta v debatě udělá dojem "přírodovědecká" argumentace, ale jisté to není. Jak vypadá nadřazení poselství příběhu? Mágové z východu přicházejí z cizího prostředí, ale nebojí se určitého prolnutí odlišných kultur. o čem tato skutečnost bez ohledu na spory o historičnosti příběhu vypovídá?
Uváží-li se, že mágové neváhají jít do cizího světa kvůli hodnotám, které jsou sice ve světě, ale ne ze světa (co by pro ně jinak znamenalo královské novorozeně kdesi na západě) a že jejich rozhodnutí jít se poklonit není motivováno jejich sklony (imanentně) ale pokyny hvězd, čili shůry (transcendentně), dá se poselství této perly vánoční poezie hroznou intelektuálskou řečí vyjádřit asi tak, že poselstvím tří králů je transkulturální zaměření na transcendenci, nezávisející na imanentní motivaci (taková formulace trochu připomíná satirickou poznámku Dominika Pecky o tom, jak se dá akademicky definovat něco tak prozaického jako je díra: parciální negace totální integrity).
Někomu však taková hantýrka vyhovuje, proč tedy na to nepřistoupit? To, oč běží, je otázka, položená hypotetickému oponentovi při apoštolátním úsilí: nepozoroval jste už taky někdy ve svém životě nebo při svých studiích při rozdílných způsobech života společnosti společný jazyk "něcistů" (jak nazývá Halík lidi, kteří uznávají, že něco nad námi musí být)?
Dalo by pokračovat například Jonášovým proroctvím. Je rozdíl debatovat o ohebných zubech velryby nebo biologicky příznivém prostředí pro spolknutého proroka v jejím břiše, ale dá se taky nazírat (bez ohledu na světonázorový prapor) na poselství o nabídce univerzálního přístupu k transcendentním hodnotám (nezaměňovat předčasně za náboženské), třebas právě ve vysloveně xenofobní atmosféře, kterou dýcháme plnými doušky. Snad by pokus apoštola kochat se společně s partnerem v dialogu provždy aktuálním poselstvím, je-li navíc zabaleno do poutavého obalu, skutečně ušetřil energii svědka rozradostňující zprávy, a tu by mohl investovat do úsilí o prohloubený, zasvěcenější pohled na poselství.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |