Mezinárodní teologická komise vydala dokument, čelící etickému relativizmu, před kterým varoval už předchůdce dnešního papeže, Jan Pavel II. Jmenuje se HLEDÁNÍ UNIVERZÁLNÍ ETIKY: NOVÝ POHLED NA PŘIROZENÝ ZÁKON (2009). Prozatím není v češtině k dispozici.
Co vedlo Benedikta XVI. k jeho vydání a jaký význam má pro nás? V roce 2003 napsal tehdejší kardinál Josef Ratzinger do časopisu Communio úvahu o pokoncilní situaci morálky v církvi. Posteskl si, že se z ní něco důležitého ztratilo.
Autor začíná svůj článek pohledem na situaci morální teologie před koncilem a charakterizuje ji jako období filozofické racionality a manualistické tradice (příručky zejména pro zpovědní praxi). Zmíněná racionalita se odvolávala na přirozený zákon. Dnes se diskuse rozbíhá v kontextu, ve kterém je přirozený zákon součástí minulosti, která je neodvolatelně za námi. Pojetí přirozenosti se radikálně změnilo. Zatímco dříve se díky křesťanskému pojetí stvoření stala přirozenost průhlednou pro úmysly Tvůrce a vyjadřovala jeho jazyk, je dnes toto pojetí zastřeno a většinou nahrazeno radikálním evolucionizmem, v němž přirozenost vyjadřuje rozličné faktory, které přispěly k vytvoření světa, ve kterém žijeme. Svět už nemá žádnou metafyzickou průhlednost.-lidské myšlení ztratilo schopnost vidět ve světě prozařování božského a uzavřelo se do sebe. Osamoceno musí hledat cesty, po kterých se vydat.
Ačkoliv podle tohoto pojetí není v bytí jako produktu evoluce vepsáno nic, musí mravní myšlení nalézt pro správná rozhodnutí nějaké vztažné body. Tak se zrodila tzv. etika následků (konsekvencionalistická; consequentia = důsledek), z jiného úhlu etika úměry (proporcionalistická; proportio = úměra), na které upozorňuje kriticky už Veritatis splendor, k jehož desetiletému výročí vydání Ratzinger právě psal. To samozřejmě mění vztah mezi úmyslem a objektem, který musí být uveden do souvislostí, aby něco znamenal. Popřením existence principů, vepsaných v samotném bytí, mizí schopnost poznávat, co je o sobě dobré nebo špatné. Všechno závisí na okolnostech a cílech, které musí být uskutečněny. Ratzinger soudí, že nastíněná teorie protiřečí skutečným základům křesťanského názoru.
Druhá pasáž autorova článku, významná pro uvažovaný námět, se zabývá autonomií v rámci morální teologie jako antitézí k heteronomii. Ratzinger soudí, že tento pojem ještě nebyl v pokoncilních debatách řádně stráven. Zatím se jej nepodařilo integrovat do velké kristologické vize koncilu. Co je správným pojetím autonomie, jež by se shodovalo s křesťanským pohledem na člověka, ptá se autor. První jistotou je, že člověk je tvorem. Když nachází svou cestu v božském světle, to není jeho odcizení, ale nalézání pravé identity, skutečné autonomie. Člověk není svobodný, když vůči Bohu brání svou nezávislost, ale když přijímá jednotu s ním v Kristu.
Papežův kritický hlas není určen pouze jednomu oboru teologie, nýbrž zabývá se jejím samým jádrem, lépe řečeno postojem renomovaných teologů k středobodu, kterým je inkarnace, vtělení. Ve svém projevu ke kardinálům v Římě (2009) Benedikt XVI. soudí, že byli a jsou učenci, velcí odborníci, velcí teologové, mistrovští ve věcech víry, kteří nás mnohému naučili. Do detailu probádali Písmo svaté a dějiny spásy, nedosáhli však k tajemství samotnému, ke skutečnému jádru věci, k tomu, že Ježíš je vpravdě Boží Syn, že Trojjediný Bůh vstupuje do našich dějin v určitém historickém okamžiku, v člověku jako jsme my. Podstata jim zůstala skryta! Snadno bychom mohli citovat velká jména dějin teologie posledních dvou století, osobností, od kterých jsme se mnoho naučili, jejichž srdcím však nebylo dáno dohlédnout tajemství.
Není zřejmé, myslí-li především na některé ze svých krajanů, které přece z vlastní zkušenosti nejlépe znal, myslí-li pouze na teologii, pěstovanou v římskokatolické církví, myslí-li především na pokoncilní vývoj této teologie. Jeho kritika je zarážející, zejména vyvolává-li napětí mezi snadnou možností citovat příslušná jména a odmítnutím tak učinit.
Autor se ve své úvaze o současných cestách morální teologie vlastně vrací ke klasické nauce o tzv. pramenech mravnosti (fontes moralitatis), kde objectum morale, tedy holá skutková podstata (nebo snad lépe vnitřní, na úmyslech jednacího nezávislá zacílenost uvažovaného mravního činu, finis operis), hraje prim. Má se určité jednání člověka hodnotit jako vždycky nesprávné nebo se má hodnotit podle měnících se okolností jednou jako správné, jednou jako nesprávné? Dá nebo nedá se říci, že úmyslné zabití člověka je vždycky něčím zlým? Dříve by podle Ratzingera morálka řekla, že úmyslné zabití je za všech okolností zlé. Morálka byla tedy přesvědčena o trvale platných hodnotách, v tomto případě vzhledem k jedinečné ceně lidského života, ale dnes už to není tak jisté. Závažné okolnosti záměr jednajícího a předvídatelné důsledky dokáží nabourat bezpodmínečnost zákazu.
O tom, že myšlenka nedotknutelnosti věci samé, jejího vnitřního cíle, ke kterému směřuje ležela kardinálovi stále v hlavě, svědčí projev kardinálům těsně před papežskou volbou v roce 2005. Kritizoval v něm soudobé mínění, podle kterého je za jedině správný postoj na výši doby považováno nechat se hnát sem a tam rozmanitým větrem nauky; aplikováno na uvedený střet objektu s okolnostmi: která bude přikládat jednou větší, jednou menší význam okolnostem, doprovázejícím činy člověka.
Jako nejvyšší autorita v církvi se těmito úvahami zabývá znovu, nyní v podobě výše uvedeného dokumentu. Tvůrce se dostatečně postaral o to (lze interpretovat jeho slova), aby lidský rozum dokázal číst ve stvoření o Tvůrcových záměrech. „Kogniční potenciál“ člověka dokáže odhalovat smysl a cíl tvorstva, živého i neživého (k tomu není třeba víry, rozum stačí pochopit význam harmonické rodiny pro zdařilý osobností rozvoj dítěte). Při četbě stvoření poznává rozum s dostatečnou jistotou, že z pouhé povahy věci je určité jednání vždycky správné nebo nesprávné (koncil uvádí v GS 27 mezi jiným zajímavý, v dravčím kapitalizmu zajisté velmi aktuální příklad: otrocké pracovní podmínky, ve kterých se někteří zaměstnanci ocítají). Člověk zároveň bezpečně poznává, že by se měl podle svého poznání zařídit a to i tehdy, kdyby nevyhovovalo lidským přáním (svědčí o tom odvěký svár mezi duchem a tělem, rozumem a citem, vnitřně odsouhlasenou normou a opačným přáním, tlačícím k uskutečnění - svár starý jako lidstvo).
Pohled na smysl a cíl věcí (finis operis, inspirující finis operantis, cíl jednajícího, jeho záměr) dělá z lidského rozumu jakéhosi zákonodárce, pečujícího o blaho člověka. Soubor pokynů v podobě mravních, právních a politických pravidel, které rozum jako vnitřní zákonodárce vydává, se nazývá přirozený zákon, čili zákon vyplývající ze síly lidské přirozenosti, která je rozumná. Jakoby před pohledy kritiků přirozeného zákona (chápaného ovšem v určitém, vskutku zastaralém metafyzickém smyslu) jako muzeální kousek Benedikt XVI. toto dědictví minulosti, zpracované mimo jiné Tomášem Aq. (participatio legis aeternae), oprašoval, obhajoval a prohlásil za velice užitečný lék na etické neduhy doby.
Zmiňovaný dokument ujišťuje, že takový pohled poskytuje daleko lépe solidní základ pro lidská práva než - verbis expressis - křehký právní pozitivizmus, čili co poslanci prosadí v parlamentu (slabostí demokracie je počet manipulovatelných politiků místo autority antropologicky korektního řešení - ovšem lidstvo je na cestě k stálé se zdokonalujícímu chápání sebe sama - viz debaty kolem adopce dítěte lesbickým párem). Právě to, co vyznačuje lidskou bytost jako člověka, je ukazatelem, nezávislým na původu, kultuře a náboženství (když přijde na lékařské vyšetření deset pacientů, pocházejících z nejrůznějších kulturních, politických a náboženských představ o životě, s těžkou ledvinovou chorobou, zahájí u všech lékař - úměrně k stavu jednotlivých pacientů - stejnou terapeutickou strategii; je však velmi těžké něco takového prosadit také u ne-fyzické, sociální či obecně duchovní dimenze člověka). Respektováním racionální sondy do individuálního a sociálního života člověka je podle dokumentu odvráceno nebezpečí rozporu mezi mravním řádem a ekonomickými a politickými zájmy, které je snaha prosazovat bez ohledu na to, co je mravně dobré (něco takového může platit o farmaceutických firmách).
Dokument vlastně míří proti chybné zásadě, kterou se řídí velmi mnoho lidí: co je proveditelné, je dobré. Otázka dobroty je vlastně zhola zbytečná, když se s proveditelností kryje. Proveditelné je plodem technické dovednosti, dobré je plodem hodnotové odpovědnosti. Velmi zřetelně je to vidět u tzv. technizace vzniku lidského života. Uplatní-li se, nemůžeme mluvit o vzniku života jako o plodu manželské snahy, ale jako o výrobku lékařské techniky.
Nakonec malý úkol: co bychom ve světle uvažovaného dokumentu řekli člověku, o kterém jsme se diskrétně dověděli, že podniká s „bílým masem“? Je vůbec nějaká naděje nalézt slova, která by ho vedla k zamyšlení nad „lidskostí“ svého podnikáním nebo by ho snad dokonce přivedla ke změně smýšlení?
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |