Věta se týká jednak maximálního přizpůsobení se misionáře (a pastýře) podmínkám posluchače, jehož chce získat pro evangelium, jednak posluchačových šancí, závislých na poctivosti jeho naslouchání. Není bez zajímavosti srovnat výraz pro všechny (neomezené nasazení) s výrazem k záchraně některých (částečný výsledek).
V roli apoštola, misionáře a pastýře byl Pavel nesrovnatelným průkopníkem. Na vlastní kůži pocítil problém stěhování Jeruzaléma do Athén. Kolik skryté bolesti duchovního emigranta, neváhajícího obětovat část vnitřního bohatství se může schovávat za slovy "všem vším". Byl, je a bude to aktuální úkol právě tak hierarchických jako laických apoštolů v církvi. Zahrnuje schopnost rozlišovat podstatné od okrajového, ochotu okrajového se vzdát a odvahu tak nepopulární krok prosadit proti bázlivým duším, které jsou nakloněny vidět v každém rozlišení obalu a jádra zradu. Dějiny církve by o tom mohly leccos vyprávět, např. v jezuitské Číně. Velkorysost, spojená s bedlivou rozlišovací schopností se týká obsahu, který má být nabídnut.
Vedle toho je samozřejmostí zdokonalovat metody, jak obsah zprostředkovat paralelně s péčí o růst duchovního potenciálu, který dává slovům přesvědčivost. Co sv. Pavel neměl k dispozici, se dnes stává nejen studiem, nýbrž přímo hobby: osvojovat si současné možnosti špičkové komunikace, ne samoúčelné, ale "v službě".
Nejde jen o povinnost (běda mi, kdybych evangelium nehlásal), ale plyne nenásilně z logiky věci. Vlastník hodnot je jejich skutečným vlastníkem teprve tehdy, učí psychologie, dospívá-li k ochotě spontánního přepadu hodnot z vlastního dvorečku na cizí teritorium, nezištně, přejícně, s touhou obohatit.
Zajímavější než myšlenka všem vším jsou důsledky druhé části věty, zachránit některé. Kdo bude zachráněn, nebude-li záchrana všeobecná? Tady došlo - bohudíky - k hlubokým přehodnocením. Když Petr Abaelard uvažoval na počátku vrcholného středověku o případné nevinně Kristových katů, byl rozhořčeně odmítnut. Principy, kterými se řídilo tehdejší etické uvažování, byly stejné jako naše. Vina předpokládá uvědomit si ji. To platilo od doby, kdy Adam přijal ovoce. Posun však nastal v chápání onoho uvědomění.
Čím kompaktnější je určitá společnost názorově (dobře je to vidět u počínajících hnutí, naplněných naivní alternativou: Buď s námi nebo smrt; snad ne z rukou lidi, ale jistě z rukou trestajícího Boha, tak jak Ho počínající hnutí chápala), tím samozřejměji vyžaduje jednomyslnost. Ještě pro ni nenastal čas plíživé skepse, které je v postmoderně požehnaně.
Sv. Pavel si mohl dobře myslet, že odmítnutí, nejen vražedné, nota bene: od Židů, nýbrž i blazeované, nota bene: od pohanů, bude těžko exkulpovatelné, zejména vloží-li do zprostředkujících slov svého geniálního ducha, co do obsahu i co do způsobu podání. Mohl by si to myslet také dnes? Na vývěskách pražské teologické fakulty se připomíná život a dílo vzácného jezuitského kazatele a žurnalisty P. Adolfa Kajpra (+ 1959 ve vězení). Pod fotografií je stručná charakteristika služebníka pravdy: pravda především. Víc než jindy by dnešní doba zopakovala Pilátovu otázku. Jak v jejím světle vypadá Pavlovo slovo o záchraně aspoň některých?
Jistě platí nadále. O souhlas s obsahem podmanivého slova věrozvěsta jde však akcidentálně, zásadně jde o souhlas se sebou samým, pokud tomu kterému posluchači byla příslušná pravda dostatečně, čili přesvědčivě předložena. K základním zákonitostem lidské přirozenosti patří poznal jsem, proto uznávám, uznal jsem, proto jednám.
"Někteří" zachránění jsou tedy u sv. Pavla ti, kteří jsou věrní sobě. Říkává se, že i Bůh nemá jinou cestu k člověku, než skrze jeho já, skrze jeho svědomí. Vždyť na konci věrnosti člověka sobě samému stojí Bůh, zcela v duchu Boží tvorby.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |