Proselytizmus

ThDr. Jiří Skoblík

Za aktuální téma během týdne modliteb za sjednocení křesťanů může být považován problém hranice mezi evangelizací a proselytizmem. Slovo „proselyta" pochází z řečtiny a znamená „přišedší". Je převodem hebrejského výrazu „gér", označujícího původně cizince, žijícího uprostřed izraelského společenství, později pohana, který přestoupil k židovství, který tedy přišel do prostoru Zákona. Získávání proselytů nebylo dílem organizované misie, nýbrž individuální iniciativy. Proselyté byli podle situace i osobní kvality někdy Izraelity ceněni, jindy neceněni. Podle Eleazara bylo získání proselytů smyslem babylonského zajetí.

V zásadě je výraz proselyta neutrální, zato výraz proselytizmus má hanlivý nádech. Česky by se dalo říci lanaření, přetahování členů určité náboženské společnosti společností jinou. Tím se liší od evangelizace, která může být obecně chápána jako záměrné vyzařování hodnot evangelia, stojící pod univezálním zákonem sdělování vlastních hodnot druhým, což je právě tak přirozené jako žádoucí. Vlastník hodnot, který by je nechtěl sdílet s druhými, by totiž jejich skutečným vlastníkem nebyl. Evangelium je výsostnou hodnotou, proto jeho sdělování je nejvyšší měrou žádoucí. Označení „záměrné" chce vyjádřit vůli evangelizující společnosti získat plody vyzařování, přičemž cílem evangelizující společnosti není v první řadě růst a mohutnět, ale obohacovat dosud duchovně chudší.

Zcela jinak se to má s proselytizmem. Lanaření, přetahování se neděje neodolatelností myšlenky, která je předložena k posouzení posluchačů jako seriózní informace, nýbrž nekoretním způsobem, na který by oslovený měl vlastně odpovědět odmítavě. Příkladem krajní neserióznosti je získávání nových členů materiálními výhodami, nebo - v určité politické situaci - dokonce výhrůžkami. Takové získávání, a to je na proselytizmu podstatné, se děje na vrub jiné duchovní společnosti, která se tím cítí okrádána o své dosavadní členy. Přicházet o dosavadní členy může společnost samozřejmě také evangelizací. Rozdíl je v tom, že nabídka evangelizace členem jiné společnosti nemanipuluje, nýbrž vystavuje ho stejnému standartnímu vlivu jako ty, jejichž názorová tabule je dosud prázdná, což nelze žádné společnosti zazlívat.

Bezpečným odvrácením podezření z proselytizmu by byl tento postup: projeví li člen nějaké náboženské společnosti zájem o členství v jiné společnosti, požádá ho cílová společnost o to, aby svůj úmysl prohovořil se společností opouštěnou. Uskuteční li se rozhovor a domovská společnost nedokáže dosavadního člena vahou seriózních argumentů podržet, nemůže být cílová společnost viněna z proselytizmu. Lze však každého, kdo „odchází" s ryzím úmyslem, vystavit náročnému rozhovoru, který ho může různým způsobem zviklat? (odezírá se od otázky, zda se svědomí odcházejícího rozhoduje objektivně správně nebo zda vězí v nepřekonatelném omylu).

O této komplikaci mluví paradigmaticky evangelium. Nastávající účedník žádá o dovolení pohřbít otce. Je od toho odrazován z hlediska rodinné piety velmi tvrdými slovy (ať své fyzicky mrtvé pohřbívají mrtví duchovně). Nastávající učedník Levi (Matouš) vystrojí hostinu na oslavu vstupu do Ježíšovy družiny. Hostiny se zúčastní řada celníků. Záporné ovlivňování odcházejícího kolegy nelze naprosto vyloučit. Přesto Ježíš od hostiny neodrazuje. Vysvětelním je dvojí typ osobnosti. Jednu lze zviklat, druhou ne. Bylo by správné poslat diskutovat se společností výchozí bez ohledu na povahový typ každého, kdo chce přejít jinam? Východiskem by měla být zástupná role cílové společnosti, nahražující v debatě zviklatelného emigranta. Domovská společnost by měla takovou iniciativu uznat za dostatečnou.

Problém je zvláště delikátní v katolickém prostředí, protože pro katolickou církev je duchovní emigrace „jinam" objektivním omylem. 2. vat. sněm se však otázce vyjdřuje pozoruhodně ohleduplně s pochopením pro subjektivní svět hledajícího: nemohou být spaseni ti, kdo si jsou vědomi toho, že církev je z ustanovení Boha a Ježíše Krista nutná ke spáse, přesto však do ní nechtějí vstoupit nebo v ní vytrvat. (Lumen gentium 14) Poznámka pod čarou: proč užívá český překlad, vydaný v Římě v roce 1983 indikativ, zatímco latinský originál má konjunktiv, který výpověď oslabuje (salvari non possent, nemohli by být spaseni). Koncilní text nepředstavuje žádný problém. Kdo si je vědom toho, že církev je nutná, nevyvozuje z toho však důsledky, staví se velmi závažným způsobem především proti sobě samému.

Na začátek stránky Na seznam komentářů Na úvodní stránku

© ThDr. Jiří Skoblík přednáší morálku na Katolické teologické fakultě UK Praha
Aktualizace 26.1.2001 VS